Vrcholní politici v pozici prezidenta a premiéra rozleptali českou společnost, říká teolog Benedikt Mohelník, který byl dvanáct let provinciálem dominikánského řádu. „Když lidé vidí, jak Babiš jedná, tedy naprosto sobecky, v zájmu svého byznysu, stává se z toho akceptovatelný princip. A lidé spontánně často reagují stejným způsobem – starají se jen sami o sebe,“ říká. Varovným znamením rozkladu jsou i deklarovaní křesťané jako televizní radní Hana Lipovská, kteří kandidují ve volbách za extremisty.  

HN: Jak vám je, když lidé spojovaní s katolickou církví kandidují za strany jako SPD, Volný blok a podobně?

Je mi nedobře a hlavně ty lidi nechápu. Pokud myslí svou víru vážně a zároveň sledují, co ty politické subjekty dělají, tak nechápu, jak se k těmto partajím mohou přidávat. Jestli jim nevyskočí rozpor mezi osobami, které se kolem těchto stran motají, a Ježíšovým příkladem, vírou a křesťanskou tradicí, tak nemohu než kroutit hlavou, kde se stala chyba a co se v těch lidech zaseklo. Jde přece o extrémní politické pozice, které jen zneužívají křesťanský slovník a zkouší, jestli jim někdo sedne na lep.

HN: Co je na působení těchto partají špatně?

Oni ze sebe dělají mesiáše. Nabízejí snadnou cestu ven z problémů, ve kterých se společnost nachází. Jako by měli k dispozici nějaké nadpozemské prostředky. Ale křesťan musí vědět, že Mesiáš je jen jeden, Ježíš Kristus, a žádný jiný nepřijde. Tyhle mesiánské tendence jsou špatně, protože člověk Mesiášem být nemůže. Člověk může jen pracovat, společně s druhými hledat, o něco se snažit. Ale nikdy nepřekročí lidskou rovinu, na které se vše musí odpracovat. Tyto strany ale nabízejí řešení zadarmo a to nemůže fungovat. Naopak to vždy dopadne velmi špatně.

HN: Souvisí to nějak s tím, že často to jsou strany jednoho muže?

Tím mesiánský aspekt ještě víc vyplouvá na povrch. Je tam vůdce, za kterým všichni oddaně jdou, naslouchají mu, poslouchají ho, on vše řídí, on o všem rozhoduje. To ale přece neodpovídá povaze společenského života. Společnost je komunita, musí fungovat na základě souhry mnoha lidí s mnoha talenty a přístupy. Tihle monopolní mesiášové nemohou než přinést zkázu.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na týden zdarma předplatitelem HN+ i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

HN: Vejde se do vašeho pojetí světského falešného mesianismu i Andrej Babiš?

Dle mého ano. Babiš má přesně rysy deklarovaného zachránce, samozvaného mesiáše. Tvrdil, jak zatočí s korupcí, jak nastartuje státní správu, jak bude všechno „prostě zařízené“ a vše bude fungovat. No a výsledek vidíme. To, co sliboval, se nedostavilo, naopak problémy, které sliboval potírat, ještě narostly.

HN: Proč na to tolik lidí skáče?

Protože je to jednoduché. Probouzí to v nás iluzi, že dobrých věcí lze dosáhnout snadno, bez vlastního úsilí, že „to“ udělá někdo za nás. Zkušenost přitom říká, že to nemůže být pravda. Cokoli dobrého vyžaduje námahu, nasazení. A do toho se nám samozřejmě příliš nechce. A tedy, když někdo nabídne, že to půjde samo, že to udělá za nás, tak je velké pokušení mu naletět.

HN: Zpět ke kandidatuře Hany Lipovské a spolupracovníka kardinála Dominika Duky Nerušila za Volný blok a SPD. Biskupská konference se od lidí kandidujících za extremisty distancovala, ale ne jmenovitě. Stačí to?

Myslím, že by mohla být otevřenější a adresnější. Ale mám pochopení pro to, že je prohlášení formulováno obecně, protože problém se nakonec nemusí týkat jen dvou případů, tedy paní Lipovské a pana Nerušila.

HN: Proč myslíte, že Česká biskupská konference nominovala Lipovskou do Rady ČT? Přece bylo zřejmé už dávno, jaké názory zastává.

Byl tam zájem pana kardinála, byl to nejspíš jeho nápad. A biskupská konference k tomu přistoupila dost formálně. Mezi mnoha body, které projednávali, prostě zvedli ruku pro tuhle nominandku s tím, že to vlastně nic moc neznamená. Biskup Tomáš Holub to pak zpětně reflektoval, že to podcenil. Pro mě je vůbec otázka, proč vlastně biskupové navrhli do Rady ČT ekonomku. Pokud mediální rady fungují tak, že reflektují spektrum zájmů ve společnosti, tak by přece jednotlivé navrhující subjekty měly akcentovat roli, kterou mají. A role církve není ekonomická. Církev by měla do mediálních rad posílat lidi, kteří akcentují lidská práva, chudobu, pomoc slabým, společensky patologické jevy. Prostě stránku obecné lidskosti a spirituality.

HN: Hana Lipovská je velmi blízká prezidentovi, schází se s jeho mluvčím Jiřím Ovčáčkem, který ji hájí, kde může. Jak vám konvenuje mentální sblížení Arcibiskupského paláce a Hradu?

Vadí mi to. Miloš Zeman není dobrým prezidentem. Už před volbou jsem před ním varoval. Jako teolog jsem hodnotil jeho cit pro spravedlnost, péči o společenské dobro a soudržnost, což jsou ctnosti, které by měl prezident mít. A moc dobře z toho Miloš Zeman už tehdy nevycházel. A co je ještě horší: když jsem prohlášení formuloval, tak jsem si ani nedokázal představit, kam až to může dojít. Prezident hraje v české společnosti velmi negativní roli. A že to nevidí nejvýznamnější představitel české katolické církve, tak to je smutné, nerozumím tomu.

HN: Co nejvíc vyčítáte Miloši Zemanovi?

Neposuzuji jeho vnitřní motivace. Očekával bych ale, že bude ukazovat společnosti směr, bude akcentovat hodnoty, které nás dávají dohromady, motivují k pozitivnímu úsilí. To u něj totálně postrádám. Když bych se chtěl zeptal, k čemu dobrému, pokud jde o život společnosti, mě Miloš Zeman inspiruje, tak asi nenajdu nic. A nejenže nenabízí nic pozitivního, on podněcuje temné stránky v lidech a společnosti.

HN: Zeman patří k národně konzervativnímu směru politiky, takových jako on je ale v Evropě víc. Třeba v Maďarsku Viktor Orbán. Tito politici vesměs tvrdí, že brání tradiční hodnoty křesťanské Evropy. Nemají přece jen pravdu?

Tohle tvrzení je pomýlené úplně ve všem. Principy evangelia stojí nejprve na individuální víře a přesvědčení. Na ctnostech, na kterých je nutno pracovat. Společenský rozměr z toho pak vyrůstá. A když někdo akcentuje křesťanské hodnoty jen obecně, úplně se vytrácí onen klíčový osobní rozměr. „Hodnoty“ evokují něco, čím může být člověk zvenku zkádrovaný, usměrněný. Evangelium ale nikdy nejde zvenku, ale jedině a pouze zevnitř. Mluvit o křesťanských hodnotách jako o něčem, co je uložené a vynucované zvenku, je vlastně velmi nekřesťanské. O křesťanských hodnotách jako o jakémsi vnějším systému, či dokonce ideologii často mluví lidé, kteří na osobní rovině nejsou ochotni o náročné požadavky evangelia usilovat.
A zadruhé je problém slovo „obrana“. Ježíš neříká, že přišel něco bránit. On přišel něco zasít, formovat lidi, nasměrovávat je, otvírat je vůči dobru, ale ne cosi bránit. Ježíš chce zachránit všechny lidi – podtrhuji slovo všechny. „Obrana křesťanských hodnot“ je úplně proti smyslu evangelia.

HN: Oni to ale myslí jako obranu před vlivy z islámského světa prostřednictvím přistěhovalectví a tak dále.

Jestli se potřebují bránit, tak tím pouze říkají, že Evropa je slabá, rozklížená, nesebevědomá. Vždyť kultura, která je živá, dynamická, ta se bránit nepotřebuje. Ta bude schopná integrovat, inspirovat se, bude schopna výměny a obohacení. Bohatá kultura, duchovně i materiálně, nemůže mít strach být solidární. Jestli tito lidé mají pocit, že je potřeba se bránit, je jejich problém hlouběji. Když se bojíme, tak máme průšvih sami. A musíme ho řešit zevnitř a nezaměřovat se jenom na vnějšek. A nejsem tak naivní, abych si neuvědomoval, jak komplexní otázka je současná vlna migrace ve světě.

HN: „Křesťanskou“ linii se mezi těmito obranáři snaží držet třeba hradní mluvčí  Ovčáček. Není dobré, že aspoň vychází z křesťanských pozic?

Jiří Ovčáček dělá církvi a křesťanství obecně velmi špatnou službu. On je až karikaturou působení křesťana ve společnosti. To, co prezentuje, je degradované, zneužívané náboženství. V jádru jde jen o netolerantní politiku natřenou náboženskou pomádou.

HN: Náboženský fundamentalismus?

Ano. Křesťanský fundamentalismus, který je v pozadí oné „obrany hodnot“, je typologicky i psychologicky blízký fundamentalismu islámskému. V obou případech jde o zneužívání náboženství pro politické cíle, které jsou v rozporu s tím ryzím, co v oněch náboženstvích je.

Můj oblíbený autor drsné sci-fi František Kotleta říká: „Bože, chraň nás před těmi, kteří v Tebe věří.“

Pokud má na mysli fanatickou náboženskou pózu, tak to podepíšu.

HN: Proč jsou čeští katolíci tak rozdělení?

Je přirozené, že katolíci jsou rozděleni ve svých politických pozicích. Správa společného dobra může mít různé akcenty a tomu odpovídají různé politické směry. To je žádoucí různost, která se týká i rozdílů v praktickém prožívání víry a spirituality. Skutečné rozdělení začíná tam, kde lidé přestávají být schopni mluvit jeden s druhým a poslouchat své názory. Což se bohužel děje nejen v církvi, ale v celé společnosti. Církev zpravidla zrcadlí celospolečenské pozice. V zahraničí je ale rozpor ještě vyhrocenější než u nás. Třeba ve Francii, ve Spojených státech. Tím samozřejmě neříkám, že u nás je to v pořádku a nic se neděje.

HN: Jaké české strany by se nevešly do principů sociální nauky církve?

Žádná se tam nevejde na sto procent, už proto že sociální nauka církve není konkrétní politický program. Pak je věc citu, co je ještě přijatelné a co už ne. Podstatné je, že člověk by se neměl fixovat na izolovaná témata a podle toho strany posuzovat. Neštěstí mnohých věřících je, že mají témata, kterým pak obětují úplně všechno. Například téma tradiční rodiny, ochrany života, partnerského soužití. A když věřící uslyší třeba u SPD, že „brání tradiční rodinu“, je spokojený, že konečně našel to, co hledal. A je zaslepený vůči všem destruktivním a nenávistným postojům. Pokud jde o konkrétní strany v současném parlamentu, tak jde jistě o SPD, Volný blok, Trikoloru, o komunistech nemusíme mluvit, tam je to zřejmé. A vlastně jde i o Babišovo ANO, protože to je strana společensky rozkladná, chová se populisticky, mesiášsky, staví jedny proti druhým.

HN: A nepředstavuje podle vás nebezpečí i progresivismus? Tedy důraz na politickou korektnost, práva menšin, prosazování homosexuálních sňatku a tak dále?

Nemyslím si, že by v tom bylo nějaké principiální nebezpečí. Je potřeba jít dopředu v souladu s poznáním a i církev to přirozeně dělá. Příklad: pokud jsme nevěděli tolik o lidské psychice, byla sebevražda za všech okolností považována za hřích, sebevrazi dokonce neměli nárok ani na řádný pohřeb. Teď sice stále platí princip, že svévolně si sáhnout na život je proti Bohu i proti lidskosti, ale díky rozvoji psychologie víme, že svévolnosti v sebevraždách moc nebývá, že dotyčný člověk je spíš chudák, že si na život nesahá z plezíru. Říkám to proto, abych ozřejmil, že díky rozvoji sekulárních věd se postoj církve modifikuje. Podobné je to s trestem smrti. Pořád sice platí, že společnost může použít k řešení extrémních problémů výjimečné prostředky. Ale dnes je možné dotyčného izolovat, problém řešit bez toho, aby se mu sáhlo na život. Trest smrti nyní nahlížíme jako nepřípustné řešení. No a v tomto smyslu změna v pohledu na homosexualitu je něco podobného. Vědecké poznání se v této oblasti výrazně prohloubilo, tj. přiblížilo se k pravdě, a na to církev musí reagovat.

HN: Ovšem třeba takový páter Petr Piťha spatřil v progresivismu hrozící apokalypsu.

V progresivistických tendencích jsou samozřejmě také patologické prvky, stejně jako v konzervativních. Není to tak, že jdeme jednoznačně od horšího k lepšímu. Existuje riziko omylů, defektů, všude mohou prosáknout sobecké zájmy, ideologické deformace, to je jasné. V každé dynamice mohou být i regresivní prvky. Církev by ale měla umět rozlišovat, co je nebezpečné. Podstatný je základní postoj – buď se bojím, a tak nic nedělám s předpokladem, že když nic nedělám, tak nic nepokazím. Anebo mám odvahu jít dál, protože mám jako křesťan základní důvěru, že člověk je dobrý.

HN: Co konkrétně říkáte na homosexuální manželství?

Není to nic proti klasické rodině. Není to její ohrožení. To je úplně jasné. Poznání se rozvíjí, pohled na homosexualitu mění a je potřeba s tím i ve společenské rovině pracovat. Pokud občanská společnost kodifikuje soužití lidí, kteří se k němu rozhodnou, je to úplně v pořádku. Vždy se ale musí respektovat práva a legitimní zájmy ostatních. Např. děti se nemohou nikdy stát nástrojem ideologických bojů. Snad bych jen slovo manželství vyhradil pro partnerství muže a ženy vedoucí potenciálně ke vzniku nového života.

HN: Proč Česko prohrálo v covidové krizi? Má to něco společného s nízkou společenskou soudržností, nízkým vzájemným respektem, prostě opuštění pozic křesťanské vzájemnosti?

Podle mého je to spíš odraz toho, kdo tento stát vede. Pan premiér Babiš má evidentně na prvním místě své soukromé zájmy, svůj byznys a všechno ostatní tomu podřizuje. To se nemohlo nepromítnout do jeho přístupu k epidemii.

HN: Ale lidé se také chovali poměrně sobecky.

Ano. Ale naši volení představitelé, kteří mají svěřenou společnost do správy, nějak nastavují principy a přístupy. Společnost není nezranitelná. Za bolševika platilo: kdo nekrade, okrádá rodinu. To byl univerzální, vlastně tolerovaný princip, všichni věděli, že si někdo něco z fabriky odnese. Když teď lidé vidí, jak Babiš jedná, tedy naprosto sobecky, v zájmu svého byznysu, tak se z toho stává akceptovatelný princip. A lidé spontánně často reagují stejným způsobem – starají se jen sami o sebe.

HN: Opravdu si myslíte, že když dojde ve volbách ke změně a vyhraje nebabišovská a nezemanovská politika, tak se společnost zlepší?

Je tu ta šance. Kdybych tomu nevěřil, tak bych nechodil k volbám. Ale bude to těžké. Když dojde k regresu, především morálnímu, tak je návrat vždy obtížnější než udržování dosažené úrovně. Tady došlo k rozleptání společnosti a napravit to nebude snadné.