Přátelskost k lidem mění vzhled i chování zvířat. A dobrota je možná i klíčem evolučního úspěchu homo sapiens

Oba vědci našli útočiště na farmě v sibiřském vědeckém středisku Akademgorodok, kde si vybírali ty k člověku nejpřítulnější lišky, které pak dál šlechtili. Už ve třetí generaci se objevovala liščata, která byla vůči lidem velmi málo agresivní, v té čtvrté dokonce některá mláďata sama přišla k lidem, vrtěla ocasem jako domácí pes a olizovala vědcům ruce. Badatelé se rozhodli v experimentu pokračovat dál, po Beljajevově smrti v roce 1985 vedla výzkum jeho někdejší asistentka Trutová. Po více než 60 liščích generací si vědci vybírají nejochočenější mláďata a ta nechávají dál vzájemně se množit.

Ve výsledku tahle umělá selekce nezměnila jen chování lišek, ale i jejich vzhled. Na kůži se jim objevily bílé skvrny, zkrátily se jim čenichy, ocasy se zakroutily a uši svěsily. Přesnou příčinu těchto změn s určitostí neznáme, ale podle jedné populární teorie vede domestikace k tomu, že se zvířatům nedovyvinou nadledvinky. Malé žlázy na horních pólech ledvin, které uvolňují adrenalin a ostatní takzvané stresové hormony, jež vybudí v živočichovi vzestup energie a síly a umožní mu typickou reakci „bojuj, nebo uteč“. Jinak řečeno, zvířata s nedovyvinutými nadledvinkami se člověka prostě méně bojí. Podstatné je, že kmenové buňky, z nichž se potom tvoří nadledvinky, formují rovněž podobu lebky, čelisti, zubů a uší a také se z nich stávají pigmentové buňky.

Čím přátelštější zvíře, tím menší mozek

Domestikovaným zvířatům se kromě vnějšího vzhledu mění rovněž velikost mozku. Ten například u savců spotřebovává 25 až 30 procent celkové energie zvířete. Když se ale ochočená zvířata nemusí potýkat s množstvím problémů, kterým čelí jejich divocí druhové, jejich mozek se může zmenšit a energii mohou spotřebovávat k jiným účelům. A tak třeba dorůstají větší velikosti. Stačí porovnat podobu divokého prasete a prasete domácího, kde to první má znatelně větší hlavu, zatímco to druhé je větší celkově.

Velikost mozku ale neovlivňuje jen míra složitosti světa, ve kterém zvířata žijí. Vliv na ni má evidentně i míra přátelskosti vůči lidem. V jedné studii, zveřejněné minulý měsíc v magazínu Proceedings of the Royal Society B, vědci zjistili, že některé dnešní krávy a býci mají o čtvrtinu menší mozky než jejich divocí předci pratuři, kteří byli prvně domestikováni na Středním východě někdy před deseti tisíci lety.

Paleontoložka Ana Mercedes Balcarcelová, která studii vedla, pak dostala báječný nápad porovnat nejen divoké a domestikované tury, ale i jednotlivé druhy ochočených turů mezi sebou. Jak zjistila, býci chovaní pro zápasy (tedy agresivní zvířata, která přijdou během života do minimálního kontaktu s lidmi) mají takřka stejně velké mozky jako pratuři. Zatímco krávy chované na mléko, které jsou v každodenním kontaktu s farmáři, mají mozky ze všech turů jednoznačně nejmenší.

Podle Balcarcelové jsou za tím léta domestikace, kdy si farmáři pro chov na mléko vybírali ty nejpřátelštější kusy ze stáda a dál je mezi sebou rozmnožovali. Zvířatům se pak v průběhu generací zmenšovaly části mozku, které kontrolují projevy strachu, obav a agrese. Jen pro úplnost, vědci zatím nevědí, zda to zároveň znamená, že krávy chované na mléko jsou méně inteligentní než jejich divočejší předkové. Co ale víme, je skutečnost, že ke člověku přátelštější lišky jsou chytřejší než ty divoké. Nebo přesněji řečeno, s člověkem si rozhodně rozumí lépe.

Chytrý jako domestikovaná liška

Tvrdí to alespoň americký evoluční antropolog Brian Hare, který před necelými dvěma dekádami odjel na Sibiř ověřit si jednu svou teorii. Při pokusech zjistil, že psi dokážou s člověkem komunikovat a spolupracovat daleko lépe než jinak mnohem inteligentnější šimpanzi. Podle Hareho za to mohl proces domestikace, během něhož někdejší potomci vlků (na rozdíl od šimpanzů) ztratili vůči lidem plachost i agresivitu. Na Sibiř odjel Hare s cílem zjistit, zda si bude podobně rozumět i s tamními liškami, které už dekády procházely podobným procesem jako kdysi domestikovaní vlci. A skutečně se mu to povedlo. Zatímco kontrolní skupina nedomestikovaných lišek jeho příkazy nechápala, jejich vůči člověku přátelštější příbuzné to okamžitě zvládly (v pokusu šlo o to, že Hare liškám ukazoval, pod kterým ze dvou kbelíků se nachází ukrytý pamlsek).

Hare se od tohoto zjištění odpíchl k fascinující teorii. Podle něj je to právě dobrota a přátelskost, co nakonec pomohlo druhu homo sapiens k vítězství nad ostatními konkurenty z rodu homo na naší planetě. Vzájemná vlídnost, a nikoliv agresivita prý podporuje takové genetické změny, které druh homo sapiens činí mentálně schopnějším vzájemné spolupráce. A právě ta byla podle vědců rozhodujícím faktorem evolučního úspěchu našich předků.

Být na ostatní hodný a snažit se s nimi domluvit se prostě vyplácí.