Je to pohlednice pro celý svět. Marek Vrabec o tom, proč se rozhodl dělat fine art koncerty na Vltavě

HN: Jak jste reagoval? 

Najednou jsem se přistihl, že mě to, že každý den byla jiná verze všeho, nějakým zvráceným způsobem začalo bavit. V tom smyslu, že ty změny jsou skvělé pro to, že najednou můžete vymýšlet věci, které by vám normálně neprošly. Třeba můžete zveřejnit koncert úplně těsně před jeho konáním. Protože lidé jsou najednou nastavení tak, že dlouhodobě dopředu se nechtějí vázat, nevědí, jak to dopadne. A tím se úplně mění celý hudební byznys a nám jako organizátorům se nabízejí úplně nové možnosti.

HN: Jaké třeba? 

Já bych řekl, že pěkný příklad je zrovna ten náš vůbec první koncert venku, Hope for Prague s Danielem Hopem. To bylo tak, že začal lockdown, všichni jsme byli doma, nevěděli jsme, co bude…

HN: … a vy už jste přepokládám měli naplánovanou velkou část Strun podzimu.

Už jsme je měli prakticky hotové, chtěli jsme s nimi jít ven a najednou konec. Dostavila se docela velká frustrace, co teda budeme dělat a že snad nebudeme všichni jenom streamovat, protože to přece není náhrada za živý zážitek, ten nic nenahradí.

HN: Nejste přítelem on-line přenosů? 

Má to své přednosti, dá se díky tomu leccos udělat, ale pořád je to konzerva, reprodukce, něco, co máte zprostředkované přes nějakou čočku objektivu, cizí oči a leccos jako třeba zvuk a především emoce se na cestě ztratí. Takže jsem byl doma, řešil, co bude, a sledoval jsem, jak se s tím kdo vypořádává a jak umělci vysílají různě z pokojíčků, a říkal jsem si – to je docela zoufalý zvuk, tohle snad nebudeme muset taky dělat. A pak jsem narazil na jeden pořad na Arte, německo-francouzském televizním kanálu, kde vidím svého kamaráda houslistu Daniela Hopea, jak dělá něco, čemu říká Hope at Home. Každý týden si zval muzikanty, kteří byli jinak taky zavření doma, a měl skvělý zvuk, což mě zaujalo, a bylo to výborně nasnímané. Tak jsem si řekl, že takovýhle koncert by smysl dával, i když by byl on-line. 

Předchůdce festivalu Prague Sounds, koncert Hope for Prague ze září 2020.

Foto: Tomáš Nosil

HN: Jak vás napadlo nedělat ho on-line, ale umístit na Vltavu? 

Tím, že jsem začal tady kolem Vltavy po ránu běhat. Po dlouhých letech jsem si to tu mohl pořádně vychutnat a říkal jsem si, že by bylo krásné udělat pro Prahu koncert, který by do toho prázdného města bez turistů vnesl trochu světla a naděje. Tak jak to bývalo ve válečných letech. Prostě něco, co by připomínalo lepší časy. Tak jsem to začal rozvíjet, našel jsem si konkrétní místo na takzvaném Vltavském jezeře u Národního divadla, zavolal jsem Danielu Hopeovi a řekl jsem mu: Poslyš, koncert na hladině Vltavy, ty, Hradčany za tebou, to nejkrásnější pozadí, jaké můžeš mít. Co ty na to? – A on říká: To je geniální, počítej se mnou. – A měl čas.

HN: Jak vypadala organizace koncertu?  

Za normálních okolností by nic z toho nešlo. Kdybych v květnu Danielovi zavolal a řekl: Hele v září…, tak by mi řekl: Myslíš 2022, nebo 2023, a já odpověděl: Ne, letos, tak by se mi vysmál. Ale loni to šlo jako po másle. Byla to tedy nejnáročnější produkce, co jsme kdy dělali, protože to byl první koncert, který jsme dělali venku a rovnou na vodě a museli jsme postavit zastřešené jeviště, také auditorium pro tisíc lidí a ukotvit ho, zajistit přístupy a povolení od všech institucí, vyřešit, jak se to ozvučí, to byl milion úkolů, se kterými jsme neměli zkušenosti. Ale myslím si, že u dobrého nápadu, když to zaklikne, tak jde všechno hladce a my jsme se pro to všichni v týmu velice nadchli. Takže to paradoxně ve výsledku byla i jedna z nejhladších produkcí, jaké jsme kdy dělali.

HN: Letos jste koncerty na vodě protáhli skoro na týden a chystáte jich pět. Proč zase zde?

Protože jsme chtěli využít úspěchu a hlavně potenciálu, který tahle akce má. Spočívá v tom, že má smysl dělat v téhle dechberoucí scenérii v centru Prahy na vodě vyšší hudební umění, fine art. Na vodě nebo u vody se děje spousta akcí, ale kam má paměť sahá, tak tam nezažijete koncert klasické hudby nebo světového jazzového umělce a v tom je podle mě naše šance. Aby Praha měla svůj vlastní open air festival, je pohlednice pro celý svět a my na ní předvedeme neodolatelnou krásu našeho města a kvalitní hudbu v jejím kontextu. Může to přispět ke kultivaci celého města. Vidím vlastně jenom pozitiva v tom, proč tuhle věc rozvíjet.

HN: Bude letos všechno stejné jako loni? Diváci budou na lodičkách a podobně?

Místo nám umožňuje jednak postavit auditorium přímo na hladině Vltavy. Děláme ho z pontonů, ale krásně začištěných, žádné vojenské pontony, dokonce i s červeným kobercem. K tomu samotné jeviště, inspirované oblouky nedalekého mostu Legií, o jeho návrh jsem požádal Šimona Cabana. Do hlediště se vejde asi 1000 platících diváků, ale pak je možnost pro další tisíce lidí, kteří přišli i loni, aby si stoupli právě na most Legií, na okolní ostrovy, na nábřeží, přijeli na lodičkách a poslouchali odtamtud. Já myslím, že je to opravdu svátek hudby. Plus chceme maximálně pracovat se scenérií a využít třeba i ty šlapací labutě, co tam jsou. To platí o scénickém koncertu s Jiřím Suchým, což bude pozdně letní féerie na Vltavě. 

HN: A když bude pršet?

Koncerty se konají i v případě nepříznivého počasí, pro takový případ máme kryté jeviště a nachystané pláštěnky, deštníkům bychom se raději vyhnuli, protože kazí výhled ostatním. Pevně věříme, že první týden v září bude pro koncerty na hladině Vltavy příhodný. A když budou trakaře, nacházíme se v blízkosti paláce Žofín, tak je vždycky varianta přesunout koncerty tam. Ale snad to nenastane. 

HN: Plánujete dělat open air i v dalších letech? 

Ano! Pokud nám bude nebe milostivo letos. Čímž myslím hlavně to počasí. 

HN: Kolik lidí chodí na Struny podzimu? 

Nejsme masový festival, jsme zacíleni na publikum, které hledá kvalitu, ne showbyznys, takže neprodáváme desetitisíce vstupenek, nýbrž tisíce. Ale venkovní festival má úplně jiný potenciál, i díky tomu, že ho bude přenášet televize. 

HN: Takže chcete navnadit lidi, aby později třeba začali chodit na koncerty vážné hudby? 

Ano, to si vzájemně pomáhá, cítím to už teď. Za oběma akcemi navíc stojí stejní lidé, a ne všechno, co si můžeme dovolit na Prague Sounds, by prošlo na Strunách podzimu, ty jsou pro náročnějšího, pokročilejšího diváka, který potřebuje víc koncentrace. Koncerty jsou proto v menších sálech, kde je nic neruší. Kdežto ten venkovní je ve městě, kde je spousta vjemů. A je to jiná disciplína, větší stage, je to divadlo. Ale je to taky cesta, jak tu hudbu dostat k lidem, kteří by si k ní cestu jinak hledali třeba obtížněji.

HN: Myslíte si, že byste k něčemu podobnému došel, i kdyby nebyl covid? 

Myslím, že ne. Já bych si to netroufl udělat. A vlastně by mě ani nenapadlo, že bych mohl na vodě, sto metrů od Národního divadla, postavit jinou „novou“ scénu. Já jsem se i ze začátku vlastně centra ostýchal, když jsem to začal plánovat. 

HN: Z jakého důvodu? 

No protože mi přišlo, že to není možné, že se to přece nemůže odehrát v takhle lukrativní části Prahy.

HN: Přece se v těchto místech už konaly různé akce a koncerty, třeba festival United Islands of Prague. Zastavily dopravu, byly na nich davy lidí.

Ale ty byly na ostrovech. I když máte pravdu, že na vodě už koncertoval Emir Kusturica. Ale jde o typ zážitku. A o nejvyšší nároky, tak abyste měla zážitek, jako kdybyste byla v koncertní síni, jen s poněkud působivějším výhledem. Aby to byl plnohodnotný hudební zážitek, ne kolonádní či promenádní koncert, kde leccos prominete.

Rozhovor

Polsko je nacionalistická země, s Českem se to nedá srovnávat, říká ředitelka Národní galerie Praha Alicja Knast

20. 8. 2021 ▪ 13 min. čtení