Mozart v hlavě mě zachraňuje, říká flétnistka, kterou Lukašenkův režim poslal na 11 let do vězení

Spolu s advokátem Maksimem Znakem, jenž dostal o rok méně, byla odsouzena za „veřejné výzvy k poškozování národní bezpečnosti“, „vytvoření extremistické skupiny“ a „spiknutí za účelem převzetí moci neústavním způsobem“. Oba byli členové Koordinační rady opozice. Žádné další podrobnosti zveřejněny nebyly, protože celý soud probíhal v režimu utajení.

To si vyžádala prokuratura s odůvodněním, že spis údajně obsahuje informace o „metodách a taktice získávání informací“ silovými složkami. Je ale jasné, že se policie zajímala o činnost Koordinační rady opozice, která vznikla loni v srpnu krátce po zfalšovaných prezidentských volbách.

Tehdy se spolupracovníci uvězněných kandidátů spojili s nezávislými osobnostmi, od ředitele minského státního divadla Pavla Latušky po nositelku Nobelovy ceny za literaturu Svjatlanu Aleksijevičovou, a vyzvali Lukašenka k dialogu a zastavení policejního násilí. O měsíc později radu Lukašenkův režim označil za „extremistickou organizaci“ a všichni její členové jsou buď v emigraci, nebo za mřížemi.

Silná opozice se v Bělorusku vytvořila loni poté, co běloruský vůdce Lukašenko znemožnil kandidovat třem opozičním kandidátům na prezidenta a uvrhl je do vězení.  Místo nich se do kampaně vložily dvě manželky z nich – Svjatlana Cichanouská a Veranika Capkalová – a právě Kalesnikavová coby členka volebního štábu bankéře Viktara Babaryky.

Přitom to dlouhá léta nevypadalo, že by se nyní 39letá Kalesnikavová měla stát tváří opozice, natožpak se věnovat politice. Poté co vystudovala hru na flétnu a skladatelství na minské konzervatoři, odjela studovat do Německa, kde následně hrála v několika orchestrech. Postupem času se věnovala více organizaci kulturních akcí a vrátila se do Běloruska.

Vytvořila popularizační cyklus lekcí „Hodiny hudby pro dospělé“ a posléze se stala vedoucí kulturního prostoru Ok16, kde se pořádaly výstavy, divadelní představení, koncerty nejrůznějších druhů hudby. V Bělorusku, které trpělo izolací od evropského kulturního života, to bylo zjevení.

Prostor se nacházel v domě, který patřil společnosti Belgazprom, jíž šéfoval Viktar Babaryka. Úspěšný bankéř, který se profiloval i jako mecenáš umění. Pro běloruská muzea nakoupil například několik obrazů Marca Chagalla, rodáka z východoběloruského Vicebsku.

Když se Babaryka rozhodl kandidovat na prezidenta, oslovil ke spolupráci i energickou hudebnici. Poté co byl Babaryka zatčen a většina členů jeho štábu včetně syna s ním, stala se  Kalesnikavová jeho představitelkou ve spojeném štábu opozičních kandidátek a zahájila velkou kampaň.

Jestliže na Svjatlaně Cichanouské a Veranice Capkalové bylo vidět, že nikdy v životě nevystupovaly na veřejnosti, Kalesnikavová působila nejpřirozeněji a nejenergičtěji. Zatímco její kolegyně ze země odjely, ona zůstala nehledě na to, že jí bylo jasné, že skončí za mřížemi.

Rok běloruských protestů a represí. Z opozičníků jsou emigranti a vězni, ale režim už není co dřív

9. 8. 2021 ▪ 5 min. čtení

Podle všeho energii neztrácí ani ve vazbě. Babarykův štáb informoval, že Kalesnikavová zpívá bachařům směs šlágrů od Beatles a Elly Fitzgeraldové. Údajně jim také přednáší o Haydnovi, Bachovi a Šostakovičovi.

Před měsícem soud dovolil novinářům ze státních médií účastnit se jednoho z jednání. Na záběrech, které novináři dali na své sociální sítě, je vidět, jak Kalesnikavová tančí v kleci pro obviněné a ukazuje z prstů své oblíbené srdíčko. Zároveň se změnila. Má tmavé vlasy místo blond, které měla loni.

Když byla v září loňského roku zadržena, sestra se jí snažila do vazby poslat zobcovou flétnu. Tu jí podle očekávání nepředali. Ovšem občas se podařilo předat noty. „Úplně mě zahltila vlna lásky a radosti. Někdo mi poslal noty Mozarta a to byla vynikající myšlenka! Můžu dostávat noty a ty zní v mé hlavě,“ napsala v jednom dopise rodině.

„Svět zvuků, ve kterém žiji posledních 30 let, se hodně liší od toho, co slyším tady. Neexistence hudby je skutečné mučení. Zachraňuje mě paměť, když zavřu oči a poslouchám uvnitř sebe Bacha, Mozarta a všechno, co jsem hrála já sama,“ napsala Kalesnikavová v dalším dopisu.

Kvůli tomu, že soudní proces probíhal v utajení, není známé přesné znění její závěrečné řeči. Podle jejích advokátů nehovořila o důkazech nebo o své nevině. Mluvila o morální volbě, lásce k lidem a budoucnosti Běloruska. Soudce ji několikrát přerušil s tím, že nemluví k věci, Kalesnikavová ale dokázala svůj proslov zakončit.

Stále se tak nejspíš drží svého starého hesla, které formulovala v jednom rozhovoru dávno předtím, než se pustila do politiky. Tehdy se jí novinářka zeptala, co by poradila začínajícím hudebníkům. „Nejdůležitější je nebát se,“ řekla tehdy Maryja Kalesnikavová.