Volby jsou za námi a ta pravá jízda teprve začíná. To, jak lidé v pátek a sobotu rozhodli, může mít dalekosáhlé následky. V podstatě končí jedna etapa. Výstupů a ponaučení, které si lze z letošních voleb vzít, je hned několik. Předně – není radno podléhat přílišnému optimismu a nalhávat si, že většina společnosti zatoužila po změně. To jen volební matematika tomu chtěla, že politické síly, které slibují určitou změnu oproti posledním osmi letům, dostaly příležitost ji zkusit uskutečnit a budou muset přesvědčit nemalou část Česka, že to tak má být. Jinak by totiž výsledky voleb za čtyři roky mohly dopadnout přesně obráceně, ne-li ještě hůř.

Jakých deset bodů nám tedy volby ukázaly?

1. Spojená pravice má smysl

O užší spolupráci mezi KDU-ČSL a občanskými demokraty přemýšlel Miroslav Kalousek už před volbami v roce 2006. Tehdy se to nepovedlo, jenže jeho dávný plán se nakonec vyplnil – a koalice Spolu, kterou kromě ODS a lidovců tvoří Kalouskem stvořená TOP 09, vyhrála volby. Andrej Babiš by jistě jako mnohokrát řekl: „Může za to Kalousek!“ Tentokrát je ale třeba připsat hlavní díl odpovědnosti na výborném výsledku středopravého spolku především Petru Fialovi.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Se svým týmem předvedl výborné finále kampaně, ve kterém dal zapomenout na vlažný, nemastný a neslaný rozjezd a vlastně i průběh předvolebního tažení. Ukázal také, že může coby možný příští premiér společnost spojovat, nikoli rozdělovat. Co se Spolu týče, je zjevné, že mezi stranami koalice oproti některým původním předpokladům výtečně funguje chemie, jsou tam synergie, jejich lídři se dokázali naladit na stejnou vlnu a celý projekt se tak stal uvěřitelnou alternativou vůči Babišovu hnutí ANO. Samostatné strany toho nebyly schopny, ale model známý třeba z německé koalice CDU/CSU se po letech promýšlení a opatrného osahávání osvědčil.

2. Fiala je lídr

Tohle byla jedna z nejdiskutovanějších otázek posledních let: Má Petr Fiala na to být skutečným lídrem? Nebylo jeho historickou úlohou vytáhnout ODS z nejhoršího a neměl by teď nechat místo někomu energičtějšímu a s větším charismatem? Teď už jsou odpovědi jasné… Klid a rozvážnost, které mu řada kolegů i novinářů vyčítala, se ukázaly jako rozhodující vlastnosti.

V kampani, jejíž ústřední linií byl emotivní střet mezi Andrejem Babišem a Ivanem Bartošem, působil bývalý rektor Masarykovy univerzity a profesor politologie uklidňujícím dojmem. To, co mohlo být dříve jeho slabinou, se nakonec ukázalo jako výhoda. Někteří jeho nejbližší spolupracovníci se nechali úspěchem natolik unést, že jej na Twitteru titulovali jako krále.

3. Marketing ANO není všemocný

Andrej Babiš se při hodnocení výsledku voleb tradičně zlobil na všechny kolem sebe. Prý mu ublížila média, která proti němu šla (že některá z těch nejvýznamnějších ovládá, nezmínil). Opozice prý mohla škodit, protože měla čas, zatímco on musel vládnout (že u toho drasticky navyšoval státní dluh mnoha předvolebními dárečky a voličskými úplatky, to opět nezmínil). Že prý koalice jsou podvod (a že vedl brutální lživou kampaň proti Pirátům, to také nezmínil).

Jenže i přes to všechno, přes mimořádnou mašinerii, kterou měl coby premiér a jeden z nejbohatších lidí v zemi k dispozici, nevyhrál. Nepřesvědčil dost lidí, že právě on je tím, kdo má zemi vést. Jeho prohře pomohla řada dalších faktorů, klíčové zjištění je ale jasné: Babiš a jeho hnutí jsou porazitelní, takže jeho plán na plné ovládnutí země a přizpůsobení jí si svým zájmům a potřebám se nepovedl a už nejspíš ani nepovede.

4. Chvála pirátského trápení

Vítěznou prohru utrpěli Piráti. Nebýt jich, výsledek voleb by nejspíš vypadal o dost jinak. Zásadní bylo, že právě na ně se soustředila marketingová ofenziva hnutí ANO, od jara do nich pálili jednu salvu polopravd, manipulací i vyslovených lží za sebou. A Piráti ne a ne najít recept, jak se tomu efektivně bránit. Snažili se vysvětlovat, ale proti emocionálním výkřikům a dezinformacím racionální argumenty zaberou jen zřídka.

K tomu se nepovedla kampaň ani moc nevyšla sázka na Ivana Bartoše coby kandidáta na premiéra. Ukázalo se, že původní obavy, že pro nemalou část společnosti bude čtyřicátník s dredy na hlavě jakožto adept na post předsedy vlády obtížně přijatelný, byly oprávněné. Nepomohly tomu ani jeho slabší televizní výkony, debaty na obrazovkách Bartošovu naturelu nesedly. Zároveň ale tlak, pod který Piráty dostalo ANO, pomohl vyrůst koalici Spolu. Na ni Babišovi stratégové zapomněli.

Takže proto se dá v případě Pirátů mluvit o vítězné prohře – vyšší cíl, tedy odstranění Babiše, je skoro splněn, ten druhý, posílení vlastních pozic, zkrachoval. Teď je čeká intenzivní debata, jak se z toho poučit.

5. Rakušan zazářil

S pirátským propadem úzce souvisí starostové. Jejich kandidáti totiž posbírali drtivou většinu poslaneckých pozic, které koalice PirSTAN ve volbách vybojovala. Lidé je vykroužkovali do sněmovny na úkor pirátských adeptů. Příčin to má několik – jednak část voličů podlehla lživé kampani ANO a zůstala sice koalici věrná, ale dala přednost usedlejším a konzervativnějším starostům, jednak zabodoval lídr starostů Vít Rakušan.

Ten předvedl velmi dobré výkony už v loňské krajské kampani, kdy jím vedený STAN vyhrál volby ve středních Čechách, teď se díky skvělým výkonům v televizních debatách ale ukázal mnohem širším vrstvám voličů jako ambiciózní a distingovaný frontman. To o něm dosud věděli především znalci politiky a pravidelní diváci nedělních debat, jenže díky jeho výkonům v superdebatách na Primě či v České televizi, na které se dívaly stovky tisíc diváků, si jeho talentu všimlo řádově víc lidí.

A to nakonec žluto-zelenou koalici zachránilo od většího průšvihu. Každopádně Rakušan, bývalý středoškolský učitel, získal s přehledem nejvíc preferenčních hlasů – zakroužkovalo jej bezmála 60 tisíc lidí, a má tak našlápnuto stát se výraznou postavou tuzemské politiky. A jednou možná i premiérem.

6. Touha po změně nevyhrála

Při hodnocení výsledků voleb a vítězství opozičních sil je dobré zůstat nohama na zemi. Nabízí se srovnání s americkými volbami z roku 2016: Hillary Clintonová sice získala o několik milionů víc hlasů než Donald Trump, ten ovšem zvítězil na počet takzvaných volitelů a právě díky tomu se stal prezidentem. Teď zase dvě koalice vybojovaly pohodlnou většinu poslanců, jenže jen díky tomu, že řada stran z opačné strany politické barikády zůstala před branami parlamentu.

Chybělo pár desítek tisíc hlasů a do sněmovny by se dostali sociální demokraté nebo Přísaha, v ten moment by poslanecké počty byly hodně jiné. Vůbec fakt, že pětina všech hlasů propadla a 20 procent voličů nebude v nové sněmovně mít své preferované zástupce, je varovný. Šlo v naprosté většině o příznivce populistické, nacionalistické, antievropské politiky. Tyto proudy a nálady budou obě koalice muset podchytit a uklidnit, aby se příště nestalo, že to bude Tomio Okamura, kdo se bude radovat z výsledků nad 20 procenty.

Tohle je nakonec největší výzva, které budou Petr Fiala a spol. čelit. Přesvědčit část společnosti, která si přála pokračování babišovsko-zemanovské linie, že i jim mají co nabídnout a že se s nimi nebudou mít hůř. Když se hovoří o tom, že v Česku ve volbách zvítězila touha po změně, není to pravda. Přesnější by bylo říct, že změna dostala příležitost díky parametrům volebního systému. Na hlasy ovšem vyhráli ti, kteří po změně nevolají – určitě ne po změně, která by znamenala návrat před rok 2013, naši těsnější vazbu na Západ a jednoznačně proevropskou a liberální orientaci. 

Přesvědčit aspoň část těchto voličů bude zatraceně těžké. Je to dané i tím, v jakých podmínkách bude příští vláda muset pracovat: čeká ji rozvrácený rozpočet, musí prosadit důchodovou reformu, vypořádat se s reakcí na klimatickou změnu, Kreml i Peking tu budou nadále podvratně působit…

7. Rozdrobená scéna křiklounů

Ostatně Tomio Okamura… Z jeho klubu se odštěpil radikální Lubomír Volný a zformoval Volný blok, který nakonec propadl, ale z koláče SPD ukousl 1,3 procenta a zkomplikoval národovecké tažení na Prahu. Nebyl totiž sám – o podobné voliče, většinou frustrované příslušníky dělnické třídy, důchodce, méně vzdělané vrstvy vystrašené pro ně nesrozumitelným děním ve světě, usilovali také komunisté, sociální demokraté, částečně Trikolora a Přísaha.

A právě roztříštěnost téhle scény pomohla opozičním koalicím a uštědřila těžkou, ne-li smrtelnou ránu Babišovým politickým ambicím. Něco podobného prožili ODS, TOP 09, lidovci, Piráti i starostové před čtyřmi lety, teď se ale poučili.

8. Co bude s levicí

Ze sněmovny odchodem ČSSD a komunistů zcela zmizela tradiční levice. Její voliče a agendu sice v posledních letech mohutně převzal Andrej Babiš, otázkou ale je, do jaké míry je on a jeho hnutí ANO reprezentantem těchto voličů. Důchodci jsou pro něj ze všeho nejvíc zákazníci, klidně je ale vymění za jiné – ostatně když vstupoval v roce 2011 do politiky, měl spíš pravicový a mírně prozápadní étos a oslovoval hodně zklamaných příznivců ODS. Až později se účelově posunul na ideologické ose vlevo, ANO je ovšem typicky populistický a oportunistický politický projekt.

Teoreticky by proto mohl vzniknout prostor pro novou, autentickou levicovou sílu, možná pro změněnou a reformovanou sociální demokracii. Komunisté jsou s ohledem na demografický vývoj nejspíš odsouzení k postupnému zániku.

9. Nevyzpytatelný Hrad

Klíčová otázka je, co udělá prezident. V neděli se potkal s Babišem, jak setkání proběhlo a jestli ve skutečnosti nešlo jen o schůzku mezi premiérem a hradní suitou, která za žádnou cenu nechce připustit, že Miloš Zeman už není s to vykonávat úřad, nevíme. Bezprostředně po setkání Zemana odvezli do nemocnice. Jednání s předsedy stran prý hlava státu zahájí ve středu. Jenže to se ještě může změnit – už v týdnu Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček říkal, že prezidentovi nic není, že je v pořádku, načež v pátek najednou prohlásil, že už je vlastně dva týdny nemocný a že se mu upraví režim. Teď jej hospitalizovali na jednotce intenzivní péče a vůbec není jasné, co mu je. Dříve Zeman přitom uvedl, že po volbách pověří sestavením vlády Andreje Babiše, v podstatě stůj co stůj. Pokud tak učiní, Babiš je podle svých slov připravený to přijmout. 

Ovčáček už také začal mlžit a naznačovat, že prezident by mohl různě zdržovat – třeba kvůli tomu, že se budou tu a tam přepočítávat volební hlasy nebo protože se objeví, jako pokaždé, stížnosti na průběh voleb, které bude třeba formálně prověřit. 

Pak by ovšem vstoupily do hry i obě koalice: jejich lídři už deklarovali, že budou postupovat jednotně. S většinou ve sněmovně mohou například prezidentské kanceláři razantně seškrtat rozpočet nebo mohou podle článku 66 ústavy rozhodnout o tom, že prezidenta kvůli zdravotní nezpůsobilosti zbaví většiny pravomocí. Ústavní soud vedený Zemanovým kritikem Pavlem Rychetským by jim mohl dát za pravdu. Zkrátka zdaleka ne všechny trumfy jsou v rukách Miloše Zemana, jeho poradců a Andreje Babiše.

A to ještě Milion chvilek naznačil, že pokud se Zeman a jeho okolí budou chovat nestandardně, přijde čas na občanskou akci, takže do Lán by pak mohly přijet tisíce demonstrantů.

10. Babiš se jen tak nevzdá

A jak naznačilo vystoupení Andreje Babiše na tiskové konferenci, kde přiznal volební porážku, je možné, že ze scény, jak by si mnozí přáli, jen tak neodejde. Naznačil, že s pomocí prezidenta by mohl klidně mnoho dalších měsíců vládnout jako premiér v demisi či coby politik pověřený sestavením vlády. Jakožto člověk zvyklý vyhrávat a jako politik, kterému jde nyní o všechno, se zkrátka jen tak nevzdá a zkusí cokoli, aby se u moci udržel. I tak se ale dá říct, že jeho pokus zcela si podmanit republiku, na čemž kooperoval s Milošem Zeman (ačkoli každý z nich měl jiné plány a důvody), mu nevyšel a velmi pravděpodobně končí jedna etapa polistopadových dějin.