V lednu roku 1999 měl na Světovém ekonomickém fóru v Davosu tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan zásadní projev, který předznamenal změny, jež čekají kapitalismus v novém tisíciletí. Projev se jmenoval „Global Compact“ a Annan v něm vyzval lídry světového byznysu, aby v éře sílící globalizace začali více přemýšlet o dopadech svého podnikání na společnost a na životní prostředí. Vystoupení mělo značný ohlas a v podstatě položilo základy pro trend, který se dnes označuje jako podnikání s ohledem na životní a sociální prostředí a správné řízení – ESG. 

Autorem Annanova projevu byl Němec Georg Kell. Kell se v OSN nakonec stal zakladatelem a na 15 let také ředitelem stejnojmenné iniciativy, jež je dnes považována za největší na světě v oblasti udržitelnosti. Global Compact sdružuje 13 tisíc firem ze 170 zemí a u jejího vzniku stála Kellova myšlenka sladit chování firem s univerzálními principy, které OSN prosazuje: s lidskými právy, s ochranou životního prostředí a s bojem proti korupci.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

„Otázka boje s klimatickými změnami je systémový problém. Ten nemůže být vyřešen samotnými jednotlivými aktéry – podniky, bankami nebo zákazníky,“ řekl Kell v rozhovoru pro HN po vystoupení na říjnové klimatické konferenci Global Goals Summit v Praze.

Americký institut Ethisphere zařadil v roce 2016 tohoto někdejšího Annanova spolupracovníka mezi stovku nejvlivnějších lidí v byznysové etice. V roce 2017 se Georg Kell stal předsedou na ESG zaměřené německo-britské výzkumné a investiční skupiny Arabesque Partners.

„Dekarbonizace na dobrovolné bázi nemůže fungovat. Z tří tisíc firem, které jsme zkoumali, by za současných podmínek 80 procent zkrachovalo, kdyby měly skutečně dekarbonizovat tak, jak říkají. Prostě by to nebylo ekonomicky zvládnutelné. Do toho se musí vložit vlády a doplnit tyto iniciativy správnými politikami a regulacemi,“ upozorňuje Kell v rozhovoru.

HN: Jak jste se dostal k psaní projevu pro šéfa OSN? Navíc o spolupráci s byznysem, tedy na téma, které do té doby tuto organizaci příliš nezajímalo?

Moje časy v OSN byly jedna velká revoluce. Když jsem do této organizace na konci 80. let přišel, byla celkem nemoderní. Tak trochu nenáviděla cokoliv, co nějak souviselo s byznysem. Neslušelo se tam používat slova jako zisk nebo právo duševního vlastnictví, to bylo zakázané. Já jsem tam byl vlastně jediný se vztahem k byznysu.

Už předtím jsem napsal dva podobné proslovy o tom, že OSN je dobrá pro byznys, že například stojí za různými technickými standardy, o kterých se ani mnoho neví. To ale nějak zapadlo. Na začátku 90. let se ale začala vést debata o globálních dodavatelských řetězcích, firma Nike byla pod tlakem kvůli pracovním podmínkám v Asii a mně došlo, že v době globalizace tady je OSN, která má univerzální principy, velmi relevantní pro byznys: lidská práva, boj proti zneužívání a práva pracovníků, principy ochrany životního prostředí, mezinárodní úmluvy proti korupci… Ta myšlenka byla jednoduchá: využít principy OSN, ke kterým se už zavázaly desítky států, a navrhnout je jako dobrovolná pravidla pro byznys. Záměrem bylo dát globalizaci lidskou tvář. To byl taky jeden ze sloganů v onom proslovu.

HN: A Kofimu Annanovi se ta myšlenka líbila…

Vždy jsem měl příklon k byznysu a podnikání, vždy jsem obdivoval podnikání a podnikatele, protože můžete mít vzletné ideály, ale pak musí přijít byznys, aby se věci skutečně staly realitou. Pro jedny americké noviny jsem pak napsal článek s titulkem Pět důvodů, proč by byznys měl podporovat OSN. A měl jsem štěstí. Když se  stal generálním tajemníkem Kofi Annan, tak si toho všiml a ptal se, kdo to napsal. Zavolal si mě do kanceláře a nabídl mi, abych pro OSN vymyslel strategii pro vztahy s firmami a byznysem. Tak se nakonec i stalo, že jsem dostal za úkol vybudovat a vést iniciativu Global Compact.

HN: Globalizace je dnes přijímaná s rozpaky. Jak hodnotíte to, čeho se nakonec dosáhlo?

Vidím drobné pokroky. Udržitelnost je cesta a každý rok se tento koncept stává vážnějším. Na počátku to byl jen takový morální apel na lidi ve vedení firem: Copak nechcete být na té správné straně vývoje? Copak nestojí za to prosazovat principy dobra? Copak nechcete, aby po vás zůstalo něco pozitivního? Ale s přibývajícími roky to začalo být víc a víc relevantní. To téma se dostalo do horních pater firem. Nejdřív to bylo jen na úrovni komunikace, pak CSR (oddělení ve firmách, které řeší otázky odpovědnosti vůči společnosti, pozn. red.) a dnes to už řeší představenstvo a nejvyšší vedení. A kvůli globálnímu oteplování se z morálního imperativu stal materiální imperativ.

Georg Kell (67)

Po studiích na Technické univerzitě v Berlíně pracoval jako finanční analytik ve Fraunhoferově institutu pro technologie a inovace.

Do OSN přišel v roce 1987. Po založení iniciativy Global Compact v roce 2000 prosadil v OSN pracovní skupinu „Who cares, wins“, tvořenou desítkami velkých bank a správců peněz. V rámci ní a s podporou švýcarské vlády, International Finance Corporation a dalších vznikla zpráva, která začala razit zkratku ESG (Environmental, Social, and Governance). Kell byl také u zrodu iniciativ, které vedly k tomu, že principy ESG začaly vyžadovat některé světové burzy pro své listované firmy.

Nyní je Kell předsedou německo-britské výzkumné a investiční skupiny Arabesque Partners. Ta využívá algoritmy ke zpracování firemních dat o udržitelnosti.

 HN: Dnes je ESG ve firmách už téměř povinnost. A kolem ESG reportů panuje hodně skepse...

Je pravda, že z našich nedávných analýz v Arabesque se ukazuje, že asi ze tří tisíc firem, u kterých jsme zkoumali jejich závazek být uhlíkově neutrální do roku 2050, mělo maximálně 20 procent kredibilní plán. To není moc povzbudivé. Stále je hodně greenwashingu (firmy si pomocí ESG projektů zlepšují veřejnou image, pozn. red.), hodně gest pro veřejnost. Vždy to přirovnávám k manželství. Když si dva slibují věrnost, dopadne to tak asi v padesáti procentech případů, zbytek možná skončí rozvodem. To ale přece ještě neznamená, že instituce manželství je na nic. Pro velkou část populace to nějak funguje.

HN: Nedávno jsem slyšel od jednoho partnera v poradenské firmě cynickou poznámku, že firmy to dělat musí, investoři to dělat musí, poradci to dělat musí, protože na tom vydělávají, a všichni se musí tvářit, že to je pro ně důležité – ale nikdo tomu uvnitř nevěří. Co byste takovým skeptikům řekl?

Mám ještě jeden silný argument pro všechny tyto skeptiky: Porsche v Německu šlo nedávno na burzu a získalo valuaci 70 miliard eur. Když se generální ředitel Oliver Blume snažil tento vstup na burzu prodat investorům, udělal z ESG centrální téma. Nakonec říkal, že bez ESG strategie, kterou vytvořili, by valuace byla mnohem nižší. Proč? Protože ti investoři, kteří uvažují dlouhodobě, chápou, že se něco fundamentálního mění. Že se tu odehrává transformace směrem k bezuhlíkovému, digitalizovanému světu, že ta změna je skutečná. Že rizika a příležitosti jsou nyní posuzovány jinak než před deseti lety. Materiální relevance agendy ESG je nezastavitelná. Jsem o tom přesvědčen a nemám o tom jedinou pochybnost.

HN: Ale finanční cyklus firem je stále postavený na kvartálních výsledcích. Prezidentská kandidátka v USA Hillary Clintonová to kdysi kritizovala jako kvartální kapitalismus…

Ano, pro krátkodobého investora to nemusí hrát roli. Říkám tomu tragédie horizontu. Napsal jsem o tom dokonce knihu, u které je předmluva od mého přítele Marka Carneyho (kanadský ekonom byl guvernérem kanadské centrální banky v letech 2008 až 2013 a pak guvernérem Bank of England v letech 2013 až 2020, pozn. red.). Ta krátkodobost je stále velký problém, prorostlý do celého ekonomického systému. Například penzijní fondy, které o sobě prohlašují, že spravují úspory klientů s dlouhodobým investičním horizontem, používají jako jediné kritérium pro hodnocení svých portfolio manažerů krátkodobou úspěšnost. Další věc je, že stále nezohledňujeme dostatečně emise a znečištění. To je největší selhání v novodobé historii, že nezohledňujeme v cenách tyto negativní externality. Znečišťování životního prostředí bylo příliš dlouho zadarmo, všechno vypouštíme do vzduchu nebo do moře. Nyní před námi rapidně rostou rizika a stávají se nepředvídatelnými. Většina investorů si dnes uvědomuje, že přístup se musí změnit, že dosud používané rizikové profily je nutné upravit. Už také proto, že přijdou regulatorní dopady – vlády prostě některé věci zakážou.

Zároveň je třeba se dívat na příležitosti: zelené technologie rostou už několik let a i přes současné ochlazení jsou investice do zelených technologií silné, nebo možná i rostou. Něco fundamentálního se tu děje. Svět se musí pohnout směrem k dekarbonizaci a investoři to reflektují. V krátkodobém výhledu se ještě tu a tam může vyplatit investovat do destruktivního chování. Ale pokud jste střednědobý nebo dlouhodobý investor, musíte všechna zmíněná rizika prostě začít brát v potaz.

HN: Zcela zásadní je otázka, zda firmy, které se chovají šetrně k životnímu prostředí, které mají například ženy v managementu nebo se starají o své zaměstnance, přinášejí investorům větší návratnost. O tom je nepřeberné množství studií, se závěry na obě strany. Jak to vidíte vy?

Moje odpověď je, že to vždy záleží na tom, jaký časový rámec si stanovíte pro posuzování oné návratnosti. V krátkodobém horizontu to může vycházet různě, podle toho, jak si to portfolio poskládáte. Můžete krátkodobě profitovat z toho, že máte „špinavé“ investice, v dlouhodobém běhu ale ne. Samozřejmě se můžete zeptat, co to znamená „dlouhodobě“ – tam už to začne být složitější.

Otázka boje s klimatickými změnami je systémový problém. Ten nemůže být vyřešen samotnými jednotlivými aktéry – podniky, bankami nebo zákazníky. Vždy připomínám mladým lidem, když proti některým firmám protestují: podívejte se do zrcadla, podívejte se na své mobilní telefony, na své denní návyky. Všichni jsme součástí toho systému, který potřebuje změnu. A změna systému znamená, že potřebujeme regulatorní změny v pobídkách, zejména v oblasti oceňování CO2. Také bezpochyby potřebujeme změnu chování, která už se navíc děje. Bude třeba hodně inovací. Kromě dekarbonizace také velmi věřím v cirkulární ekonomiku – snížení spotřeby a znovupoužívání toho, co vyhazujeme. Jsem přesvědčen, že se tato myšlenka ujme. Pro naše prarodiče to byla běžná věc. Musíme se znovu naučit vážit si materiálů, a ne vše vyhazovat, jak jsme to dělali v posledních 20 letech.

HN: Pokud je ale problém firem v tom, čemu říkáte tragédie horizontu, co se s tím dá dělat?

Ve své knize zpochybňuji – podobně jako například ekonomové Stiglitz nebo Carney – celou dnes užívanou logiku takzvaného diskontování, přepočítávání hodnoty firmy na základě budoucnosti. Jak započítat budoucí dopady na životní prostředí? Celý koncept takové valuace je chybný. Bude ale finanční komunita reagovat včas? Asi ne, protože tu jde o stádovou mentalitu, dokud nenastanou opravdu velké šoky. Proto je velmi relevantní debata o takzvaných uvízlých aktivech (stranded assets, majetek, který v budoucnu nebude možné využít a může se stát například kvůli přechodu na bezemisní zdroje bezcenným, pozn. red.). Víc a víc penzijních fondů začíná být nervózních, protože velká část jejich investic je vázána na fosilní paliva, se kterými se začínají pojit velká rizika. Důležité kroky se už postupně odehrávají také v regulatorní sféře. V Austrálii spouštějí nový systém emisních  pobídek, v USA zase Komise pro cenné papíry přichází s požadavkem, aby všechny veřejně obchodované firmy reportovaly rizika spojená se změnou klimatu. V Evropě se definovala taxonomie. To jsou velké kroky kupředu.

HN: Vidíte problém v tom, že pro firemní ESG reporty neexistují jednotná pravidla? Že si tam každý může napsat, co chce?

Je v tom nepořádek, úplná džungle. Velcí investoři chtějí co nejvíc informací, a to informací, které pro ně budou relevantní. Odhaduji, že záležitosti spojené s klimatem budou brzy nějakým způsobem regulované, emise budou regulované. Už sice máme protokol na měření skleníkových plynů, ale ještě není aplikovaný univerzálně napříč různými druhy průmyslu. Musíme začít měřit to, co je pro nás špatné. Je velkým kolektivním selháním, že jsme s něčím takovým nepřišli mnohem dříve. Evropský systém obchodování s povolenkami je relativně úspěšný projekt, protože CO2 můžete dobře nacenit, jen když máte představu, kolik toho kdo vypouští. A navíc toto měření ještě projde velkým vylepšením. Pak je ale pár dalších ESG záležitostí, které brzy budou nabírat na důležitosti. Bude to případ lidských práv – firmy budou muset doložit, že se nepodílejí na jejich porušování. Lidská práva ale bohužel jsou zpolitizovaná záležitost.

HN: Není divné, že v leckterých ESG fondech jsou akcie firem jako Facebook, Shell nebo výrobců chemikálií a plastů? Zdůvodnění často zní, že se tyto firmy hodnotí hlavně podle toho, zda mají plán na zlepšení v oblasti ESG. To pak ale může být v portfoliu skoro kdokoliv, ne?

Uplatňují se tu dvě filozofie. Jedna je, že takový fond prostě neinvestuje do určitých problémových oblastí, druhá je filozofie změny. V tomto druhém případě už máme různé velmi seriózní, na vědě založené cíle, které vyžadují detailní roční plány, jak onoho snížení emisí dosáhnout. Já osobně věřím v tuto filozofii změny, věřím, že všechny podniky by měly dostat příležitost se změnit. Firmy jsou výsledkem nějakého historického kontextu a nemůžete jim prostě říci, že je tu nová doba a že odteď už svůj byznys dělat nemohou. Ale strategie a nástroje na měření změn musí být důvěryhodné.

HN: Neznamená to ale zároveň, že firmy nebudou s opatřeními pospíchat, že k tomu budou muset být donuceny?

Samotné byznysy nemohou dekarbonizovat. Dekarbonizace na dobrovolné bázi nemůže fungovat. Je to takto jednoduché. Z těch tří tisíc firem by za současných podmínek 80 procent zkrachovalo, kdyby měly skutečně dekarbonizovat tak, jak říkají. Prostě by to nebylo ekonomicky zvládnutelné. Do toho se musí vložit vlády a doplnit tyto iniciativy správnými politikami a regulacemi. Budou muset například začít znečištění patřičně finančně penalizovat. K podpoře dekarbonizace potřebujeme ekonomické pobídky a regulační rámec.

HN: Už se to podle vás děje?

Už se to děje. Povolenky CO2 v létě stály zhruba 100 dolarů za tunu CO2, ale i tak se jejich cena musí ještě zvýšit. Jsou různé studie na to, že když se cena dostane na 250 dolarů, tak těžký průmysl – ocelárny nebo cementárny – bude moci přejít na zelenou energii.

HN: Takže systém povolenek jako nástroj na boj se změnami klimatu podporujete? Evropa poslední dobou řešila, jestli je opravdu funkční…

Podporuji ho naprosto. Je to jediný způsob, jak boj s emisemi škálovat na celý průmysl. Ano, nyní řešíme válku na Ukrajině a krizové scénáře, spalování uhlí je zpátky ve hře, jaderná energie je zpátky a je to obhajitelné z hlediska sociálního smíru. Ale lekce, kterou si z této krize musí politici vzít, je, že struktura pobídek se musí upravit tak, aby dekarbonizace byla ekonomicky realizovatelná.

HN: Není energetická krize spuštěná válkou na Ukrajině určitou konfrontací s realitou, například pro Německo, které propagovalo zelené energie?

Souhlasím, že válka na Ukrajině je konfrontací s realitou. Evropa a zejména Německo byly v určitém snu, že mír je jakási danost. Není to danost. Dokud zde budeme mít lídry s imperialistickým myšlením – a připomínám, že Putin není jediný – je na prvním místě úsilí o mír, teprve potom udržitelnost. Jsem ale přesvědčen, že se musíme naučit uvažovat zároveň v různých úrovních. Musíme umět zvládat momentální krizové situace, ale zároveň musíme mít pořád na mysli, že jsme v pomalu plynoucí, dlouhodobé a závažné krizové situaci.

HN: Nebyla německá zelená cesta příliš idealistická?

Němci mají sklon být kulturně trochu arogantní. Věří, že jejich vlastní zkušenost je zkušenost celého světa. Souhlasím, že jsou také poněkud naivní v tom, že věří, že když dosáhnou klimatických cílů, tak že zachrání svět. A přitom Německo přispívá do světové produkce skleníkových plynů jen 2,7 procenta…

HN: Jak dnes hodnotíte rozhodnutí Německa zbavit se jaderné energetiky?

To, že reakce na jádro byla takto emocionální, byla jedna z největších chyb německé politiky. Musíte chápat německou psychologii. V mládí jsem žil v Západním Berlíně, kdy město bylo rozdělené – americké rakety Pershing na jedné straně a Rusové na druhé. Takže obavu z nukleárního armagedonu mají Němci jaksi v kostech. Je pravda, že otázky nakládání s vyhořelým nukleárním palivem nejsou dořešené a že jaderná energetika přináší riziko černých labutí. A také je pravda, že v současnosti je výroba z jaderných reaktorů velmi drahá a nemůže soutěžit s obnovitelnými zdroji. To je důvod, proč se v USA už dlouho žádné nové reaktory nepostavily. Bezpečnost a záležitost skladování vyhořelého paliva jsou všechno velmi drahé záležitosti. Ale souhlasím, že Němci se v tomto rozhodování velmi soustředili hlavně na sebe.

HN: Jaké je podle vás poučení z války na Ukrajině? Budeme muset změnit mix energetických zdrojů, nejspíš nechat déle běžet některé uhelné a jaderné elektrárny a udělat různé kompromisy…

To je pravda. Ale neodehrává se tu jen změna rozložení zdrojů – to, že budeme mít plyn místo z Ruska z Kataru a dalších zemí –, ale také velké investice do energetické transformace. V mnoha evropských zemích dochází k posílení obnovitelné energetiky, obrovské investice jdou do vodíkových technologií, do infrastruktury, terminálů. Věřím, že ve střednědobém horizontu bude dopad ukrajinské války – pokud ho přežijeme – další urychlení energetické transformace pod hlavičkou bezpečnosti dodávek. Bezpečnost dodávek je to, co bude nyní motivovat vlády ke změnám, spíš než jen snaha být „zelení“. Obnovitelné zdroje dovolují mnohem více decentralizovanou produkci. Otázka skladování elektrické energie stále ještě vyřešena není, ale jsem si jistý, že se vyřeší.

HN: V USA je patrný politický odpor proti ESG, zejména v některých státech. Může to být pro přijetí ESG standardů zásadní problém?

Já jsem za svoji kariéru už viděl takových hnutí odporu několik. I tentokrát to asi bude mít dopad na konkrétní regulatorní detaily, ale celkový trend to nezastaví. V této otázce jsem optimista.