Digitální euro je cesta k „hotovosti“ 21. století. Neměli bychom stát stranou

S tím, jak se ekonomiky probírají z šoků způsobených pandemií a následně ruskou agresí na Ukrajině, startuje i hodně iniciativ, které mohou podstatně zlepšit ekonomické fungování na našem kontinentu. I u nás se občas píše o těch „industriálních“, jako je již letitá bateriová aliance (s cílem zajistit výrobu vysokého podílu baterií v EU), „chip act“ (cíl snížit závislost a posunout výzkum), kritické suroviny (opět snaha rychle snížit vysokou a koncentrovanou závislost u surovin a jejich zpracování) či net zero industry (s cílem, aby Evropa hostila vysoký podíl nově vzniklé kapacity na strategické technologie). Je dobře, že jsme plnou součástí tohoto dění, i když se zatím nezdá, že umíme tento potenciál využít.

Neméně důležité jsou ovšem i novější návrhy, a to v oblasti finanční. Tam je situace odlišná. Hlavní roli v nich hraje eurozóna – po odchodu Velké Británie z unie jasné ekonomické jádro EU. Vzhledem k nesnadnosti hledání řešení i k tomu, že mnohdy se tyto návrhy fakticky dotýkají eurozóny více než zbytku unie, jsou tématem opakovaných, složitých jednání ministrů financí zemí platících eurem – euroskupiny.

Řeč je hlavně o třech iniciativách. První je příprava podmínek pro vznik digitálního eura. Evropská komise již předložila návrh úpravy pravidel, která by to umožnila. Druhou je komplexní změna fiskálních pravidel pro země EU. A poslední pak úprava systému pro řešení bankovních krizí.

Proč jsou důležité? Digitální euro je cesta k „hotovosti“ odpovídající 21. století, se snadným využitím a podstatným snížením nákladů na transakce, které dnes zatěžují firmy, státy i občany. Diskuse je složitá třeba kvůli nesnadnosti hledání rozhraní mezi tím, kde by měla končit funkcionalita tohoto „státního“ projektu, a kde už musí být zóna konkurenčních produktů soukromých bank a finančních institucí.

U fiskálních pravidel nejde o nic menšího než o tlak na to, aby unijní země hospodařily odpovědně a udržitelně. Aby ty vysoce zadlužené dluh (v poměru k HDP) snižovaly a ty „šťastnější“ s nízkým dluhem ho nenechaly růst. Ve hře je nejen zdraví zemí, ale stabilita a prosperita celé unie. Díky masivní propojenosti ekonomik totiž krize způsobená neodpovědností v jedné zemi ohrožuje také ty ostatní.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto

Ambice reformy krizového managementu u bank není nic menšího než snaha snížit riziko, že za krachy bank zaplatí přímo (státní pomocí) či nepřímo (ekonomickou krizí) všichni občané a firmy. Vznikne systém, ve kterém banky, u nichž není vhodná likvidace, budou kombinací „nestátních peněz“ restrukturalizovány nebo dojde k převedení klientů, aktiv a pasiv do bank jiných. Podporu takovýchto operací, pokud budou ekonomicky smysluplné, zajistí jak mobilizace zdrojů v samotné bance, tak prostředky z pojištění vkladů (pokud je to pro ně výhodné) či k tomu určený fond.

Jde o technicky i politicky velmi složitá rozhodnutí, která by unie měla rychle přijmout. Opak by znamenal, že promeškáme možnost posílit naši společnou ekonomiku a omezit rizika. U části těchto rozhodnutí máme plné právo na spolurozhodování, ale fakticky, a docela logicky, probíhají klíčová jednání bez nás (navíc váha, jakou dnes země mimo euro v unii mají, je nízká). Roli hraje i to, že náš pohled na různé společné mechanismy eurozóny diktovaly postoje lidí, jako je bývalý premiér. Ten označoval za výhodu, že v nich zapojeni nejsme. Navíc, i postoj podstatné části dnešní vlády je k euru velmi silně skeptický. I proto by asi náš příspěvek do diskuse moc partnerů neocenilo.

Z tohoto pohledu „logicky“ (dle mého soudu chybně) naše země trvá i na tom, že není součástí bankovní unie (kam bychom mohli vstoupit bez ohledu na naše rozpočtové trable), a tak se jí část mechanismů netýká. To stejné platí i u fiskálních pravidel, kde jsou podmínky pro země eurozóny přísnější. A samozřejmě, náš hlas ve věci digitálního eura asi též nebude v diskusi určující. Ve výsledku neeuro znamená i to, že přijdeme o možnost zavést nástroj, který drží krok s 21. stoletím – vytvářet dočasnou digitální korunu nedává valný smysl.

Samozřejmě, můžeme si vytvořit vlastní robustní fiskální pravidla – což návrh komise do jisté míry předjímá –, ale asi ne náhodou se to u nás nestalo. Můžeme se též přesvědčovat, že zvládáme lépe dohled nad bankami, než je tomu obvyklé ve zbytku unie. A ignorovat hypotézu, že neúčast v bankovní unii je jedním z faktorů působících méně konkurence a dražší služby. I o tom by měla být debata, ale není. A můžeme žít dál i s papírovými penězi i prohlubující se ztrátou centrální banky. Není to konec světa, jsou i jiné politiky, které rozhodují o konkurenceschopnosti ekonomiky. A můžeme si též nalhávat, že o budoucím směřování eurozóny plně rozhodujeme. Nebo tvrdit, že nevadí, že to tak není. Co ale nechápu – proč to děláme? A tak velmi na tom trváme.

Do revize programového prohlášení vlády se dostala věta, že vláda „prověří přínosy a rizika vstupu ČR do ERMII z pohledu veřejných financí a celé ekonomiky“. Není třeba připomínat, že rozhodnutí této vlády o vstupu (jen do ERM2, tedy zatím ne eurozóny) by otevřelo prostor pro příští vlády – v rámci jejího mandátu – euro zavést. Je moc důležité, aby tato diskuse kvalitně a odborně proběhla.

Naše země si nemůže dovolit, abychom vědomě a dlouhodobě podvazovali její rozvoj. Bohužel se to ale děje.