Pět důvodů, proč je sobotní slovenská volba historická či osudová – a zároveň nemusí nic rozhodnout

Jenže Fico se vrací. Vytáhl svoji stranu Směr opět k vrcholu popularity, o který zápasí s novou formací Progresivní Slovensko. Ta si potřebovala projít trochu potupnou prohrou v roce 2020, aby letos vystavěla dobrou kampaň. V ní se zaměřila hlavně na mladé Slováky a Slovenky a dala jim naději, že politika může být jiná, orientovaná na budoucnost – což je slovo, ze kterého si udělali pod vedením Michala Šimečky volební heslo.

Jenže situace už na Slovensku není binární, už to není jen Fico a Antifico. To, co Slováky nejvíc otrávilo v posledních třech letech, byl chaotický způsob, jakým vládl Igor Matovič a jím vedená nesourodá koalice.

Slováci jsou prostě politikou unaveni a frustrováni – ale zároveň má před sobotním hlasováním mnoho z nich pocit naléhavosti. I proto na ně zabírají hesla o stabilitě a normálnosti, která jim vysílají kromě Fica a jeho někdejšího kolegy Petera Pellegriniho, jenž má vlastní stranu Hlas, i partaje, jinde v Evropě označované za extremistické. Člověk tak nemusí být nutně přesvědčený fašista, aby po divočině posledních tří let volil někoho, kdo se převlékl z černé košile do bílé a na náměstí hovoří o „odborném řešení“ čehokoli, co voliči přijde na mysl.

Proč je tedy sobotní slovenská volba důležitá, historická či přímo osudová?

První důvod je víra Slováků samotných ve vlastní stát a jeho budoucnost. Není výjimkou potkat dnes mladé a vzdělané Slováky debatující o tom, co by dělali, kdyby z voleb vzešla vláda, která by opakovala v nějaké podobě scénář, jejž za tři desetiletí existence samostatné země zažili oni sami nebo jejich rodiče už dvakrát: otočka na Východ k vládě pevné ruky. Slovo emigrace, které se Čechům může zdát extrémní, je – tradičně, už od konce 19. století – na Slovensku běžnou a často zvažovanou životní volbou.

Víra v možnost žít ve vlastní zemi podle předvídatelných pravidel a zajistit sobě i svým dětem prosperitu je základním předpokladem moderního člověka. Pokud se ze Slovenska stane „unesený stát“ a jeho instituce nebudou fungovat, tak i přes všechny dosavadní úspěchy, jako je členství v NATO a EU, v něj velká část jeho obyvatel ztratí důvěru – pokud se tak už nestalo. Pro ty, kteří chtějí slabý stát využít ve svůj osobní prospěch či pro zájem cizích mocností, se pak otevřou další netušené možnosti.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

Pokud by se zvětšil už tak dost silný únik mozků ze Slovenska, jen by se tím prohlubovala frustrace těch, kteří v zemi zůstávají. Sílil by také hlas extremistů a ze Slovenska by se stalo ještě temnější místo, než jak se ho už dnes snaží vykreslit například ti Češi, kteří nechápou, že se Slováci vyvíjeli jako národ poněkud jinak než oni, což tak skvěle postihuje ve své knize „Postsedláci“ antropolog Juraj Buzalka.

Druhý důvod úzce souvisí s tím prvním. Pokud Slováci ztratí důvěru ve svůj stát, nebude se rozvíjet jeho ekonomika, dosud postavená na modelu levné pracovní síly. Tento model se ale vyčerpal a je potřeba přidat více inovací, výzkumu a vývoje, k tomu, aby se zvýšily příjmy, a tím pádem i prosperita obyvatel. S tímto dilematem zápasí celá střední Evropa a Slovensko, závislé jako nikdo v okolí na automobilovém průmyslu, může fungovat jako svého druhu lakmusový papírek. Navíc v době, kdy se právě toto odvětví dramaticky mění.  

Třetí důvod je budoucnost právního státu v Evropské unii. Slovenská policie a soudy ukázaly, že když opravdu dostanou volnou ruku, dokážou se začít vypořádávat i s organizovaným zločinem ve vlastních řadách. Můžeme polemizovat o tom, proč dosud nebyl odsouzen ten, kdo si (doopravdy) objednal vraždu novináře Jána Kuciaka. Desítky obviněných v jiných kauzách jsou jasným varováním Robertu Ficovi a jeho klice, že pokud vyhrají demokratická pravidla a nezávislé instituce, může dojít i na ně.

Pokud ale Fico splní například své hrozby ohledně zrušení speciální prokuratury, která vyšetřuje nejzávažnější zločiny, bude to signál nejen do Bruselu, že základní pravidla fungování členských států EU, jako je nezávislost justice, je možné (beztrestně?) porušovat. Legraci si z unijních pravidel dělá už Viktor Orbán, který by ve Ficovi získal zdatného spojence.

Čtvrtý důvod je mezinárodní kontext slovenských voleb. Za dva týdny se hlasuje v Polsku, kde se může lehce stát, že si nacionalistická, euroskeptická a konzervativní strana prodlouží vládu o třetí mandát a dále bude oslabovat instituce demokratického státu. Na Slovensku to může v případě, kdy by vládu sestavil Robert Fico s nacionalisty jakéhokoliv odstínu, být mnohem rychlejší a důkladnější proces, který zemi nasměruje k autoritářskému modelu Maďarska či Turecka – a zároveň do ruské náruče.

To by v době, kdy EU a NATO drží křehkou jednotu vůči agresivnímu Kremlu, byl problém pro všechny spojence včetně Česka. Stačí se jen podívat na znovu obnovované kontroly migrantů na hranicích. To je jen předstupeň toho, co by se mohlo dít v případě, kdyby slovenské státní instituce buď zkolabovaly úplně, nebo je ovládl někdo, kdo bude vycházet vstříc ruským přáním na podkopání jednoty a stability spojenců.

A pak je tu pátý důvod, který ty čtyři předchozí staví trochu na hlavu. Pokud totiž volby skončí patem, budou se brzo konat další. O nich se bude opět psát, že jsou osudové. Zemi by nadále spravovala úřednická vláda premiéra Ľudovíta Ódora, která je kupříkladu podle komentátora deníku Sme Petera Schutze to nejlepší, co Slovensko v posledních letech potkalo. Jen by se zřejmě na jaře protnuly kampaně pro volby parlamentní s volbami hlavy státu. A to by mohl být cirkus – a zároveň ochromení státu –, který si asi nedokážeme představit.

Slováci to prostě v sobotu nemají jednoduché. Držme jim palce!