Jaká je budoucnost NATO po summitu? Nerozpadne se, ale i tak udělá Putinovi nejspíš radost

Španělský odpor vůči pětiprocentní hranici – i když nakonec  premiér Pedro Sánchez haagský summit netorpédoval – ale ukázal, že země na východě aliance se na své západní spojence mohou spoléhat jen do jisté míry. A byl předzvěstí toho, jakým směrem se nyní bude ubírat celá aliance: tedy bude se v ní odehrávat něco, čemu se v žargonu sesterské Evropské unie říká dvourychlostní Evropa. Zásadní roli budou hrát různé koalice ochotných dělat to či ono bez ohledu na ostatní.

Bude to vypadat asi následovně: Země severní a střední Evropy budou do obrany investovat rychleji a mohutněji, protože před sebou mají jasné a hmatatelné nebezpečí. Na summitu se mluvilo o tom, že od případného konce války na Ukrajině se Rusko do pěti let vojensky vzpamatuje a otestuje společnou vůli aliance k obraně útokem na Pobaltí.

Jižní a západoevropské členské země NATO se povezou ve zbrojařském vláčku. Budou se především starat, aby získával zakázky jejich obranný průmysl, a politicky budou dělat papírově účetní cvičení, aby při revizi obranných plánů aliance v roce 2029 měly co vykázat jako úspěch. V Itálii už třeba běží debata, jestli by se do takových výdajů dal započítat plánovaný most z pevniny na Sicílii.

Rozhovor

Za pár let budou Evropané dávat na zbrojení o polovinu víc. Obranný průmysl čekají fantastické příležitosti, říká exnáměstek šéfa NATO

30. 6. 2025 ▪ 6 min. čtení

Je otázka, kam zamíří Česko. Instinktivně by člověk řekl, že by mělo patřit do první skupiny, ale rétorika předpokládaného vítěze říjnových parlamentních voleb, tedy hnutí ANO Andreje Babiše a jeho případných spojenců, naznačuje, že Češi dají přednost tomu stát se znovu černými pasažéry evropské bezpečnosti.

NATO se také bude postupně dělit na ty, kteří budou náchylnější k tomu se nebát sílu na vlastní obranu použít a na ty opatrnější. Kupříkladu americká analytička Kori Schakeová v článku v posledním čísle časopisu Foreign Affairs upozorňuje, že v posledních dekádách Evropanům chybí sebedůvěra k použití síly, i když mají armády mnohdy vyzbrojené a vycvičené lépe než jejich (případní) protivníci.

Síla je nyní to, co je v mezinárodních vztazích klíčové, a snaha domluvit se je a bude čím dál víc vykládána jako slabost. Jen ti, kdo ji budou připraveni použít, budou mít šanci se s případnými protivníky domluvit. Tuhle lekci nám možná udělí Trump už příští týden, kdy po izraelské válce a americkém bombardování zasednou američtí vyjednávači k rozhovorům s těmi íránskými o budoucnosti tamního jaderného programu.         

V Evropě mají a budou mít různí politici mnoho důvodů, proč nebudou chtít přistoupit na toto nové paradigma světové politiky. Bude to nejen nízká sebedůvěra ve vlastní síly, obavy z voličů zvyklých na silný sociální stát, ale také obchodní či ideologické vazby s Ruskem a Čínou, tedy těmi, kteří si přejí oslabení Evropy a celkově demokracie jako konkurenčního politického systému.

Rozhodující slovo při nákupech zbraní a další vojenské techniky mají národní státy. To způsobí, že na – řekněme – technické úrovni se NATO rozdělí na ty státy, které budou chtít opravdu budovat nějakou funkční odstrašující sílu, a na ty, které budou mít na prvním místě plnění papírových tabulek, eventuálně propojení s protežováním svých průmyslových národních šampionů. To bude i nadále udržovat evropský obranný průmysl roztříštěný, i když by se měl v příštích letech konsolidovat, aby si Evropané mohli koupit za svoje peníze co nejvíc co nejlepších zbraní na svoji obranu. Efektivně se začne zbrojit nejspíš až tehdy, kdy opravdu vypukne nějaký konflikt – ale to bude už pozdě.

NATO se také rozdělí na země, které si pořídí různé druhy zbraní. Některé budou víc utrácet za drahé zbraně, kterých budou mít méně, jiné pod dojmem války na Ukrajině budou víc investovat do masy levnějších zbraní. Nikdo v tuto chvíli neví, kde je ten správný balanc, který odstraší protivníka. Všichni ale budou mluvit o tom, jak je potřeba to všechno zkombinovat s moderními technologiemi, jako je umělá inteligence, ale roztříštěný trh neumožní efektivní rozvoj celoevropských řešení.

Jistou jiskřičkou naděje je, že motorem evropské bezpečnosti by se mohla stát Evropská unie se svým důrazem na průmyslovou politiku a použití společných peněz na obranu způsobem, který zásadně přispěje k oživení ekonomiky. Při navyšování obranných výdajů na úkor jiných to jistě bude oblíbený argument, který nechme politiky si užít. Nicméně je potřeba mít na paměti, že hlavním důvodem je bezpečnost a obrana, nikoli nastartování ekonomiky. To může být jen krásný sekundární efekt.

Pečlivě secvičené divadlo podobné tomu, jaké jsme viděli v Haagu, se může jednou za dva roky opakovat, aby se Evropané navenek ujistili v pocitu jednoty. Příští summit NATO se bude konat v roce 2027 v albánské Tiraně, takže máme dva roky na vydechnutí. Pokud nebude podepřena skutečně efektivním budováním společných sil, jež budou fungovat jako silné odstrašení, bude to ale jednota potěmkinovská. Jakýkoliv potenciální protivník – Rusko, Čína či kdokoli jiný – ji snadno odhalí a využije ve svůj prospěch.

Haagský summit tedy umožnil Evropanům vydechnout a dal jim ještě jednu šanci, aby se opravdu začali starat o svoji bezpečnost sami. Šok z ruské invaze na Ukrajinu vyprchal a další šok z nástupu Trumpa 2.0 začíná být vstřebáván také.  U mnoha evropských lídrů pořád kdesi v koutku zřejmě doutná naděje, že svět – i Amerika – se vrátí někam do doby před deseti lety. To je ale nebezpečná iluze, která opravdu může v příštích letech způsobit, že se NATO skutečně rozklíží a rozpadne.