Zdeněk Vališ

Českou společnost ve 20. století determinovaly mnohé vlivy. Mezi nimi i období totalitní - komunismus, ale také nacismus a fašismus. Pro jejich studium má historiografie své zásady, principy a pracovní metody. Spolu s řadou dalších oborů tak připravuje společnost na tzv. vyrovnání se s minulostí.
Skupina poslanců se v loňském roce rozhodla zavedenou historiografickou metodologii změnit zákonem. Postupovala tak podobně jako komunistický režim, k jehož studiu má zákon vytvořit prostor. Poslanci totiž navrhli sněmovně, aby zřídila Institut pro dokumentaci totality.
Zákon by vyčlenil z Jednotného archívního fondu České republiky svazkovou agendu Státní bezpečnosti a převedl ji do správy institutu. Ten má na základě tohoto jediného historického pramene, navíc značně problematické vypovídací hodnoty, podat "úplné a nestranné hodnocení totality".
Odborná historická obec zákon kritizovala přesvědčivými argumenty o tom, že obraz minulosti nelze rekonstruovat bez vnější a vnitřní kritiky všech historických pramenů komunistického režimu, že studium totality nezačíná 25. února 1948 a nekončí 17. listopadu 1989, že jedna totalita (nacismus či fašismus) determinuje totalitu jinou (komunismus) a nelze je proto studovat odděleně. Argumenty byly jednoznačné, proti nim se ale postavil politický zájem.
Zákon prošel prvním čtením. Zástupce jeho navrhovatelů, poslanec za Unii svobody Václav Krása, se vyrovnával se záporným stanoviskem odborné veřejnosti způsobem, na který je asi zvyklý z politiky - bagatelizováním, urážkami, zastrašováním...
Odborná i laická veřejnost reagovala sepsáním Petice proti zřízení Institutu pro dokumentaci totality, kterou od počátku března podepsalo na 300 historiků, archivářů, členů Konfederace politických vězňů i Českého svazu bojovníků za svobodu. Jsou mezi nimi i ředitelé několika historických ústavů.
Autoři i signatáři petice jsou přesvědčeni, že předkladatelé návrhu zákona ignorují vývoj české společnosti ve 20. století i metodologii společenských věd. A to není zrovna nejlepší cesta ke skutečnému vyrovnání se s minulostí, jímž se poslanci zaštiťují. Neuvědomují si, že vyrovnání je velmi složitý proces s trestněprávními, občanskoprávními, vědeckými, publicistickými, sociologickými a morálními aspekty, což nemůže obsáhnout jeden jediný ústav.
Nikdo z odborné i laické veřejnosti by neprotestoval, pokud by iniciativa poslanců zajistila svobodné studium všech historických pramenů z období komunistické totality. Poslanci by přispěli k vyrovnání se s minulostí, kdyby pomohli k souhrnnému odtajnění komunistických archívů (včetně výjimky ze zákona na ochranu osobnosti) a zajistili dostatečné finanční prostředky k tomu, aby se danou problematikou mohly intenzívně zabývat už existující historické ústavy a archívy.
Zákonodárci by mohli pomoci také k tomu, aby se na vysokých školách konečně vytvořila specializovaná pracoviště na dějiny a sociologii komunistického režimu. Bez systematické výchovy specialistů jakékoliv "vyrovnání" není možné.
Řešení v rámci stávajících institucí je navíc šetrnější ke státnímu rozpočtu. Náklady na zřízení institutu odhadujeme asi na jednu až 1,5 miliardy a jeho následný roční rozpočet na cca 300 miliónů korun. Vycházíme při tom ze srovnání s náklady na pořízení podobných institucí - například Národního bezpečnostního úřadu. Grantová agentura ČR na výzkum novodobých dějin (19. až 20. století) ročně vydává cca 20 miliónů korun.
Poslanci svým návrhem povyšují politickou účelnost (a účelovost) nad odbornou kompetenci. "Výklad" komunistické etapy národních dějin chtějí svěřit vybraným státním úředníkům, jejichž práci by kontrolovala sněmovna. Výsledky činnosti jejích komisí a rad jsou dostatečně známy; bude-li sněmovna navíc "spravovat" institut, jsem přesvědčen, že cesta k vyrovnání se s minulostí bude ještě delší než v Německu, kde skutečná denacifikace začala až dvacet let po ukončení 2. světové války. Z historie (a historiografie) se navíc po dvanácti letech znovu stane služka politiky.

Autor je historik a spoluautor petice