Marie Klírová

Zaměstnanci veřejné správy a služeb měli při posledních výplatách pocítit zvýšení platů. Přesto se z mnoha míst ozývá, že dostali méně než příslušných jedenáct procent platového tarifu, protože částku (nebo její část), co mají přidanou na tarifech, jim šéf sebral z osobních příplatků.

Ať čtu dohodu mezi vládou a odbory či na ni navazující vládní usnesení horem dolem, nic o přerozdělování tam nevidím. Nikoho z těch, co jsou pod ní podepsaní, jsem neslyšela mluvit o ničem jiném než o tom, že platy se budou zvyšovat. Lhali snad? A i kdyby ne, k čemu jsou takové sliby, když lidi nedostanou peníze, o nichž je řeč?

Nejčastěji se stesky na odebírání osobních ohodnocení ozývají ze škol a z nemocnic. Ve školách je to už tradičně případ pro matematiky- detektivy. Peníze byly uvolněny, směrem k pedagogům odešly, ale nedorazily. Možná by mohli pátrat i fyzikáři, jestli cestou nedošlo k porušení zákona o zachování hmoty. Pravděpodobnější ale je, že finance ještě někdo přerozdělil a neposlal tam, kam měl.

Je na ředitelích školy, aby se dožadovali odpovědi u svých zřizovatelů. Vysvětluje-li místo toho takový šéf raději svým kantorům, že nepřidal, protože na to nejsou peníze, není to dobrý ředitel. A špatně fungují i příslušní odboráři, pokud neotravovali a nedožadovali se. Možná by se dozvěděli, že máslo na hlavě má sám ředitel, protože na škole zůstalo víc učitelů, než odpovídá sníženému počtu studentů. Možná by zjistili, že zřizovatel se rozhodl snížit nepřiměřené rozdíly v osobních příplatcích mezi jednotlivými školami. Jenže takovéto konkrétní rozbory situace a pátrání po příčinách nedodržení vládního slibu od ředitelů ani pedagogů neuslyšíte, jen nářky nad tím, kolik kdo měl dostat a nedostal.

Ve zdravotnictví je situace ještě složitější, protože zde peníze neputují ze státního rozpočtu, ale ze zdravotních pojišťoven a mají podobu plateb za poskytnutou léčbu. Přes všechny počáteční nářky nemocnic se ukazuje, že zvýšení tarifů nejen o jedenáct, ale navíc o dalších sedm procent se zvládnout dá. Výběr pojistného stoupá a ve velkých číslech všechno klape.

Horší je samozřejmě situace v konkrétních nemocnicích. Podle zjištění zdravotnického odborového svazu jsou potíže asi ve čtvrtině z nich. Zdá se, že vládní slib je splněn ve velkých, ministerstvem přímo řízených zařízeních. Problémy mají některé okresní, městské či obecní nemocnice. A mezi nimi především ty, které mají dluhy z minula, nebo ty, co nejsou schopny poskytnout potřebný objem péče.

Ředitelé těchto nemocnic přitom většinou proklínají jako příčinu svých finančních trablů zvýšení platů a uniká jim, že často se jen se zpožděním v plné nahotě ukazuje neefektivní fungování jimi řízené organizace. Změnila se struktura pacientů, jiná je potřeba lůžek a léčebné péče, ale někde jako by si toho nevšimli. Chodí do práce tak, jak byli vždycky zvyklí, v té profesní sestavě, jak se náhodou časem vyvinula. Ovšem jednodušší je naříkat a nadávat než měnit zakonzervovaný systém a možná nutit kamarády-doktory dělat jindy a jinou práci nebo je dokonce propouštět.

Zcela nepochopitelnou roli při neplnění mzdového vládního slibu hrají někteří státní úředníci. Například ředitel odboru mzdové politiky Ministerstva práce a sociálních věcí Luděk Merta. Ten na dotazy, jak bude zvýšení platů probíhat, k mému úžasu vysvětloval, že při nedostatku peněz se potřebná částka vezme z osobního ohodnocení. Pravda, cudně k tomu někdy dodal, že "tento postup by měl být využit jen v naprosté menšině případů".

Jak je možné, že ministerský úředník vykládá něco jiného, než co podepsal jeho nejvyšší šéf - ministr práce a místopředseda vlády Vladimír Špidla? Ředitel Merta tak ovšem činí nejen v tisku, ale i na školení pro manažery a další odborníky. Tam jde dokonce tak daleko, že se "trýzní" otázkou, co si mají počít v organizacích (například v sociálních ústavech), kde jsou lidé placeni tak špatně, že žádné osobní ohodnocení neberou, takže jim v duchu Mertova přístupu není co vzít.

To už, podle mého, není jen nemístná aktivita pomýleného úředníka, to je vyslovené škůdcovství. Jak to, že státem placený zaměstnanec popisuje, jak porušit vládní rozhodnutí, jak lidi ošidit? A radí-li přitom, že je možné brát osobní příplatky, navádí přímo k porušování zákona. Osobní ohodnocení se totiž týká výhradně výkonu pracovníka, ne finanční situace zaměstnavatele. Odebrání osobního příplatku kvůli finanční situaci zaměstnavatele zákon mezi možnými důvody neuvádí. Zaměstnanci, které to postihlo, se mohou bránit u soudu, a ten by jim měl dát za pravdu.

Autorka je publicistka

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist
za 40 Kč nebo za 80 Kč
Navíc mobilní aplikace
a web bez reklam