Učitelů se není třeba obávat

Učitelů se není třeba obávat

Marie Klírová

Kdyby se pořádala soutěž o největšího nešťastníka v této vládě, vsadila bych si na ministra školství, mládeže a tělovýchovy Eduarda Zemana. Je nejdéle sloužícím polistopadovým ministrem školství. Podle laviny současné kritiky to ale vypadá, že i nejhorším. Takové hodnocení by ovšem nebylo spravedlivé a svědčilo by o naprosté ztrátě paměti.
Předchozí režim si z učitelů udělal špatně placené slouhy, kteří měli hlavně držet pusu a krok a do dětí vtloukat, co se jim nařídilo. Slovo "učitelka" bylo používáno jako synonymum nelichotivé diagnózy.
První polistopadoví ministři dál s pedagogickým stavem jednali jako s onucí. Kantoři byli nařčeni z kolaborace s minulým režimem, bylo jim naznačeno, že by se za to měli omluvit, po úctě k jejich práci ani stopy. Byly jim zvýšeny úvazky, jejich platy se propadaly, snahy upozornit na svoji neutěšenou situaci demonstracemi a stávkovými akcemi skončily výsměchem ze strany tehdejší vlády. Té, která se bála vyhrožujících železničářů, protože mohou zastavit vlaky. Ale rozzlobení učitelé? Vážně k smíchu.
Z ničeho takového nelze Miloše Zemana vinit. S pedagogy, svými bývalými profesními kolegy, jedná s úctou. Do školství jako celku i na mzdy přinesl tolik peněz, jako nikdo z jeho předchůdců.
Jenže v procentním vyjádření ve vztahu k průměrnému celorepublikovému platu a k hrubému domácímu produktu (HDP) to nebylo tolik, kolik sociální demokraté slibovali.
A je logické, že veřejnost Zemanovy skutky nepoměřovala s činy jeho předchůdců, ale s vlastními předvolebními sliby. Statistiky dokládající výrazný nárůst si mohl Zeman strčit za klobouk. Nejabsurdnější situace se rozvinula kolem zvýšení platů.
Loni dostali pedagogové přidáno o osm procent více než jiní (čtrnáct procent, zdravotníci celkem o šestnáct procent). Jenže z ministerstva tyto peníze nejdou přímo a z okresů některé školy dostaly méně, než dostat měly.
Z informací, že se konečně začíná pedagogům přidávat (i když ani to nedokáže rychle vyřešit letitou ostudu), se hned a definitivně staly informace o tom, že slib o přidání nebyl splněn. Celková čísla přitom dokázala, že splněn byl.
Ještě větší mediální průšvih přineslo letošní zvyšování platových tarifů. Někteří kantoři zase dostali méně, než měli dostat. Znovu se odebíralo či krátilo osobní ohodnocení.
Hněv směřuje vůči ministerstvu, to odkazuje na špatné přerozdělení v regionech, spory pokračují. Učitelé nakonec snad slíbené peníze vybojují. Ministr Zeman však má prohru jistou už teď - místo poděkování zase sklízí jen kritiku.
Katastrofálně předseda kabinetu dopadl ve vztahu k vysokým školám. Míří na něj hněv rektorů i veřejnosti, ignoraci mu vyčítají studenti, kteří se nedostali na školu. Nízké platy vyzdvihují nejen vysokoškolští pedagogově ... jistě naposled není kritika nižších počtů vysokoškoláků u nás než v jiných zemích. Všechno je pravda jen částečně. Vysoké školy jsou veřejné, ne podřízené ministrovi.
Platy zdejších pedagogů byly při boji za akademické svobody odtrženy od celostátních tarifů. Očekávalo se jejich prudké zvýšení. Místo toho jsou na tom mnozí přednášející daleko hůř, než kdyby měli tarify. Zahraniční statistiky mnohdy mezi terciárním vzděláváním nevykazují jen vysoké školy, ale i kdejaký rekvalifikační kurs na úrovni našeho učňáku.
Určité limity přijímaných studentů existují i ve světě. Jen někdo se dostane na prestižní univerzitu, někdo na horší, někdo jinam. Naším malérem není, že se na školu nedostanou všichni zájemci, jak tvrdí komunisté a někteří další, ale fakt, že se na školu nedostanou všichni ti, kteří ke studiu mají předpoklady.
Další hromadu malérů na sebe ministr přivolal, když se pokusil zvládnout koncepční změny ve školství, rozpoutat k nim diskusi
školské veřejnosti. V případě školského zákona se však vše nadlouho zadrhlo kvůli víceletým gymnáziím, které Zeman chtěl původně zrušit. Potom už byly volby na dohled a jeho političtí odpůrci proto beze studu zbourali s pokřikem i to, co sami pomáhali připravit. Ti spravedlivější alespoň přiznají, že tentokrát je Zeman bit za to, že si vzal větší sousto, než lze za jedno volební období zvládnout. A že s ním zůstal osamocen.
Zcela nepochopitelnou už se ale zřejmě stala kauza "Internet do škol". Původní myšlenka vybavit školy počítači tak, aby k nim měl přístup opravdu každý žák, byla správná. Jenže zmizely (nikoliv Zemanovou vinou) potřebné peníze, padly původní termíny i slib, že vybavení dostanou všechny školy. Teď už mají sliby úplně jinou podobu a týkají se jen škol bez počítačového vybavení. Je to spravedlivé vůči dětem, říkají jedni. Ti, co se dokázali postarat sami, jsou za aktivitu potrestáni. Od státu už teď nedostanou nic, zlobí se druzí. Jediným jistým výsledkem ale je zase jen kupa výtek padajících na ministrovu hlavu.
Ministr školství Eduard Zeman je zkrátka přímo úměrný vládní úředník - čím více práce odvedl či začal, tím více kritiky sklidil. A resort se dál potýká se svými letitými problémy, které pociťují učitelé (nejen při výplatě), žáci i jejich rodiny.
Autorka je publicistka