Turisté poznávají i poškozují polské Bieszczady

Turisté poznávají i poškozují polské Bieszczady

Luboš Palata
www.ihned.cz/palata
/od našeho zpravodaje/

Muczne (Polsko), 8. 8. 2002
V roce 1947 vyhnala polská armáda během bojů s banderovci z horských vsí v Bieszczadech desítky tisíc ukrajinských Bojků a Lemků a poslala je do vyhnanství na sever Polska. Hory osiřely.
První lidé sem přišli až po deseti letech, ale teprve od konce šedesátých let lze hovořit o novém osidlování této oblasti v jihovýchodním cípu Polska.
Na horské louky, do lesů, ale i do údolí, kde byly předtím lidnaté bojkovské a lemkovské vesnice, se vrátila divoká příroda. Místa, která patřila lidem, se stala opět královstvím vlků, medvědů, losů, zubrů a dalších zvířat, která jinde v Evropě vymizela. Bieszczady se staly ojedinělým experimentem, jak se dokáže příroda zregenerovat, když z ní zmizí člověk.
"Trvalo to asi deset let. Dříve sečené louky začaly zarůstat, mnohé mýtiny se změnily v les, vrátila se zvířata," říká Franciszek Adamczyk, který pracuje v Bieszczadském národním parku. Podle jeho slov je dnes v horách na sto vlků, přibližně tolik zubrů, šedesát medvědů a také rysi, losi, bobři, orli a téměř všechna další divoká zvířata evropské přírody.

Člověk se vrátil

V sedmdesátých letech začal polský stát velkorysými dotacemi podporovat znovuosídlování tohoto vylidněného koutu země.
"Nežilo se tu tehdy špatně. Bylo dost práce, v lese i na polích," říká důchodkyně Helena Bosuvecká, která se jako jedna z mála místních lemkovských horalů vrátila do Bieszczad zpátky z vyhnanství na severu Polska.
Bieszczady začali objevovat i turisté. Vznikly tu první hotely, restaurace, kempy. Turistický boom přišel však až v devadesátých letech.
"Nastal problém, co ještě lze povolit a co už ne. Co je pro tento kraj důležitější, jestli ochrana přírody, nebo turistika, která dává práci místním lidem," řekl Grzegorz Sitko, jeden z pracovníků národního parku.
Toto dilema začalo nabývat na síle, když se před několika lety rozpadla místní velká zemědělská firma Igloopol, která dávala obživu velké části místních rolníků. Propouštět a utlumovat výrobu začaly i lesní závody.
"Najít tady práci je opravdu hodně složité," říká dvacetiletý Piotr Natanek.
"Když sem člověk přijede na dva týdny na dovolenou, tak tu je krásně. Ale žije se tu hodně těžko. My, co jsme už na penzi, nějak vyžijeme, ale co ti mladí," uvádí sedmdesátnice Anna Tokarczyková.

Turistika vázne

Ani dnes v hotelích, restauracích, bufetech či obchodech mnoho pracovních příležitostí není. Navíc ještě dnes jsou služby pro turisty i ve srovnání s Tatrami, Krkonošemi rozvinuté jen velice slabě. Sezóna tu trvá prakticky pouze dva letní prázdninové měsíce, není tu jediná lanovka, ani lyžařský vlek.
Horami vede pouze jediná slušná silnice, zbytek komunikací je plný děr a výmolů. Ve velké části Bieszczad není signál mobilního telefonu, s cizinci se tu téměř nepočítá. "Pokud chcete vyměnit eura na polské zloté, musíte do směnárny v Ustrzykach Dolnych," vysvětluje páru německých turistů recepční v jediném tříhvězdičkovém bieszczadském hotelu. "Je to asi padesát pět kilometrů," dodává.
Přesto i tady však už působí civilizace rušivě. "Kdy už skončí," říká mladá Polka svému chlapci u ohně v jednom z místních kempů. Je skoro půlnoc, ale šumění horské řeky a cvrkot lučních kobylek uprostřed přírodní rezervace stále přehlušuje hluk hudby z půl kilometru vzdálené diskotéky.
"Víme o tom, ale šéfové s tím nechtějí nic dělat," říká jeden ze zaměstnanců národního parku. "Láká to zákazníky, přináší peníze a dává práci," dodává.
Podobný problém řeší teď vedení parku s nabídkou jedné holandské firmy, která tu chce postavit turistický komplex pro západní turisty. "Lidi z místních vsí jsou skoro všichni pro. Ale my jsme tu proto, abychom chránili přírodu," uvádí Grzegorz Sitko.

Lidé znovu odcházejí

"Bieszczadská města a vesnice se v posledních letech znovu vylidňují," říká ale místní učitel Boguslaw Pyzocha. "Není divu. Práce tu není a děti, aby se dostaly do nejbližší školy, jezdí denně dvě hodiny autobusem, na který musí v zimě čekat mnohdy desítky minut v patnácti stupňových mrazech. A zima tu trvá šest měsíců."
Příroda a divoká zvířata i proto zatím vedou tady v horách s člověkem vyrovnaný boj. "Pro vlky je tu pořád ještě dost místa," říká Wojciech Smietana, který už několik roků chování těchto zvířat tady v Bieszczadech studuje.
Stále se zvětšující počet cedulí, na nichž zdejší lidé nabízí své domy a hospodářství na prodej, svědčí o tom, že místa pro vlky nebo medvědy bude tady v horách na konci Polska v příštích letech možná ještě více, než nyní.