13. 9. 2002 (mob-iHNed, Klára Hegerová)

"Vyměnila jsem si batoh s někým jiným!!!" říkám už naštvaně po příletu pátému letištnímu zřízenci těsně předtím, než mě pošle zpátky k tomu prvnímu. Letiště dvanáctimiliónového Bangkoku je samo o sobě dost chaotické, natož když ke všemu tomu zmatku ještě přispějete. Už jsem se skoro rozloučila se svými šatičkami, když jsem spatřila dvě usmívající se "super" Thajky s mým zavazadlem v ruce. Tyhle krásné nadženy budeme už potkávat celý měsíc a přestaneme se divit mužům, kteří si sem nepokrytě jezdí vybrat nevěstu.

POZOR NA AUTOBUS DUCHŮ!

Na proslavené ulici Khao San jsme si koupily cestu na sever. Ceny v jednotlivých cestovních kancelářích se liší až o 50 procent. Důvod jsme se naštěstí dozvěděly až na konci pobytu od opilého Angličana, který se před lety usadil na jednom z ostrovů. Velká část dálkových autobusů je v Thajsku provozována načerno. Jde především o ty nejlevnější, které jezdí v noci a nepodléhají pravidelným technickým kontrolám. Na jejich linkách taky dochází k četným nehodám. Cizinci trvale žijící v Thajsku jim říkají ghostbuses, protože pasažéři, kteří v nich jedou, možná cestují naposled... Když vás po cestě řidiči neokradou, nebo nenabourají, tak přinejmenším ztratí kolo, jako se to stalo nám. V takovém případě jste odkázáni sami na sebe a můžete začít stopovat. "Slibte mi, že si příště zaplatíte státní autobus!" ještě za námi volal náš britský společník.

Chang Mai je největší město severu s množstvím překrásných buddhistických chrámů a pagod. Je mnohem vzdušnější a útulnější než Bangkok. Tisícikilometrová cesta typickým ghostbusem stála sice pouhých 250 bahtů (1 baht - zhruba 1,30 koruny), ale končila v pět ráno u benzínové pumpy na předměstí. Autobus neměl regi-straci a nesměl pokračovat do města.

U HORSKÝch KMENů

Charan je domorodec. Pochází z kmene Karenů a horské stezky zná od dětství. Jako průvodce se začal živit před šesti lety. Mlčky šlapeme za ním a nosičem Japou po příkrých zalesněných svazích thajské džungle. Je to první thajský "playboy", se kterým jsme se na naší cestě seznámily. Dobře si vědom svého šarmu a autority laškuje s dívkami ve všech vesnicích, kterými procházíme. Naučil se perfektně vařit a vtipkovat an-glicky, což jsou zde základní předpoklady dobrého průvodce. Za několikadenní trek do džungle každá z nás zaplatila 1500 bahtů. V ceně jsou zahrnuté noclehy v horských vesnicích, průvodce, nosič potravin, ale hlavně pronájem vlastního slona a bambusového voru na část cesty. K večeři vaří Charan v náčelníkově chýši polévku s kokosovým mlékem, citrónovou trávou a zeleným kari. Vypadá nad kouřícími kotlíky jako kmenový šaman. Přes tři tisíce vesnic chao khao (lidí z hor) severního Thajska si dosud zachovává tradiční způsob života. Cizinci, kteří neznají zvyky horských kmenů, se často dopouštějí přečinů, které se vesničanů velmi dotýkají. Na druhou stranu vítají vesničané materiální výhody, které tento druh turistiky přináší.

Z dálky slyšíme zvuky vesnice, kolena máme vyviklaná z náročného sestupu do údolí. Je čas odpočinku. Ženy kmene Akha se kolem nás sbíhají, sahají na nás a nabízejí šperky. "Oh my Bud-dha!" komentuje dav štěbetajících vesničanek Charan. Přestože se bráním, jedna z nich mi navléká na nohu řetízek. Po dlouhém smlouvání si ho koupím. V Thajsku se totiž smlouvá o vše. Přišly jsme na to, že nejdůležitější v této hře je úsměv, když se neusmíváte, nesleví vám ani baht! Na výrobu šperků používají vesničanky stříbro z roztavených indických a barmských mincí. Nejkrásnějším nabízeným zbožím jsou však ručně tkané, zářivě barevné houpačky, které lidé z kmene Akha používají v srpnu při "svátku houpání".

"Sloní karavana" se brodí hlubokou, tmavě zelenou řekou a my, majíce nohy skrčené na hlavě naší obrovské slonice, se jen tak blaženě houpeme dva metry nad vodou. Když sesedáme na břehu řeky u vesnice kmene Lahu, už se stmívá. Charan domlouvá nocleh s vesničany a vytahuje bankovky. Když vejdu do chýše, kam nás chtějí uložit, nacházím na zemi pod starou moskytiérou "feťácké nádobíčko". Charan popadne stříkačky, vybíhá ven a dohaduje se s majitelkou chatrče. Tu noc nemohu spát, přemýšlím o jejich tajných opiových políčkách vysoko v horách a od řeky jde mrazivý chlad.

VE ZLATÉM TROJÚHELNÍKu

Opiový mák do Thajska přinesly čínské horské kmeny migrující z provincie Jün-nan. Ačkoliv je pěstování opia od roku 1959 v Thajsku zakázáno, zpracovával se mák v této oblasti na hranicích Thajska, Barmy a Laosu v takovém množství, že se jí začalo říkat Zlatý trojúhelník. Zpočátku s heroinem z makových polí Zlatého trojúhelníku zcela bez zábran obchodovaly dvě armády působící v oblasti a financovaly tak své zbraně.

Spojená šanská armáda, bojující proti barmské vládě za nezávislost Šanů a Kuomintang, vojáci, kteří uprchli z Číny před komunisty, se stali spojenci Thajců a západních vlád. V 80. letech pominulo nebezpečí, že by komunisté pronikli do Thajska a vláda se soustředila na boj proti pěstování opia. Spojená šanská armáda byla vytlačena ze svých pozic až za hranice Barmy a Kuomintang se musel podřídit programu "pacifikace". Hlavní produkce opia se tak přesunula do Barmy a Laosu. Poté, co thajská vláda zničila obrovské plochy makových polí, bylo nutné nabídnout horským kmenům alternativu. A proto se zkouší pěstování jiných plodin.

I tak se v odlehlých končinách pěstuje opium i nadále a jeho užívání dokonce roste. Odhaduje se, že návykem na drogu trpí až třicet procent mužů z kmenů Hmong, Akha, Lisu a Lahu.

"Vesničané pěstují spolu s makovicemi i jiné plodiny jako kamufláž," vysvětluje náš průvodce.

"Kolik stojí kilo opia?" ptám se.

"Většinou kolem 600 bahtů, pro obyvatele hor je to tolik peněz, že těžko dokáží odolat."

"NAVŠTIVTE VĚZNĚ, PROSÍM!"

Je napsáno na stovkách papírků, vyvěšených v hotelech po celém Bangkoku. Vězni, většinou mladí muži odsouzení za pašování heroinu, jsou vděční za jakýkoliv kontakt se světem venku. Přesto, jak jsme se později dozvěděly, má průměrný odsouzený tak jednu návštěvu za 6 let. Když se nám podaří sehnat potřebné informace, chtěly bychom dnes jednoho českého vězně navštívit, byl odsouzen na 70 let.

Po snídani, smažených nudlích u stánku, telefonujeme na českou ambasádu. Sekretářka konzulky, Thajka, nám ochotně radí cestu. "Vy hezkýýý, že ho navštivííít!" chválí nás. O hodinu později vyrážíme lodí po řece Chao Phraya do městečka Nonthamburi. Neseme s sebou české časopisy a v přístavu ještě dokupujeme jahody a cigarety. Nevíme, co nás čeká. Vyplňujeme vstupní formulář a jsme požádány o předložení cestovních dokladů. Úředník nám potvrdí žádost razítkem a posílá nás napříč rozlehlým betonovým komplexem do bloku B. Po zdech s ostnatým drátem visí přísné zákazy fotografování. Dozorci mají nažehlené béžové uniformy, černé brýle a když se jich zeptáme na směr, odpovídají dost arogantně.

Procházíme několika kontrolami, kde nám postupně zabavují nejdřív časopisy, potom jahody (musí je prověřit) a cigarety si dozorce rovnou nechá s odůvodněním, že jsou zakázané. Prohledají nás a absolutně vše, včetně obsahu kapes, musíme odevzdat do úschovny. Zamknou za námi dvoje železná vrata a my vcházíme do rozžhaveného venkovního dvora, o něco většího než tenisový kurt, přeplněného thajskými návštěvami. Vězni jsou shromážděni v koridoru po obvodu a na svou návštěvu pokřikují přes dvoje mříže, příkop a pletivo. Poprvé v životě jsme ve vězení, a ještě ke všemu v jednom z nejhorších.

Čekáme, až nás odvedou do důstojnějších prostor určených pro cizince, protože tady není slyšet vlastního slova. Po chvíli nám dojde, že návštěva proběhne tady, protože vězni-cizinci zde rozhodně žádná privilegia nemají. Konečně přichází asi třicetiletý, ští-hlý muž. "Ahoj, já jsem Radek," pozdraví nás. Vypadá překvapeně, už je to pár let, co měl jinou návštěvu než z českého konzulátu.

TŘI KILA HEROINU

"Těsně předtím jsem dostal pocit, že se mi to nepovede..., ale co jsem měl dělat? Kdybych vyhodil jejich tři kila heroinu do záchodu, tak by si mě našli a nezbavil bych se jich..."

Radek nám sám začíná vyprávět svůj příběh. Pochází z malého města na severu Čech. Chtěl finančně zajistit svou rodinu, a proto přijal osudnou nabídku. Do Bangkoku odjeli tři. Týden čekali v hotelu na telefonu, až jim zavolají, kam si mají jet vyzvednout zásilku. Po večerech kouřili na pláži marihuanu a Radek dnes lituje, "že nás tenkrát nechytili s jointem, to by nás zavřeli na 5 měsíců, já bych viděl tu hrůzu tady a nikdy bych nic takového neudělal".

Když popisuje, jak ho zatkli, mrazí nás v zádech. Je to jak scéna z kultovního filmu Midnight Express. "Měl jsem na sobě 3 kila heroinu, když jsem se rozhodoval, kterou frontu na pasovou kontrolu zvolit. U jedný kontrolovaly cestující samý ženský, u druhý chlapi. Vybral jsem si ženský. Měl jsem přes ruku přehozený sako, a to vzbudilo pozornost jedný z nich. Rozhodla se mě prošacovat a nahmatala mi přilepený dvě kila na břiše." Popisuje Radek nejdůležitější okamžik v životě. "A pak už to šlo rychle, když se mnou sepisovali protokol, nevěděli, že toho mám ještě víc..."

"HOLKY, JESTLI SE ODSUD DOSTANU, TAK BUDU UMĚT ŽÍT!"

"Jak to tu zvládáš," překřikuji namáhavě tu vřavu.

"Snažím se, bez finanční podpory svých rodičů bych tu nepřežil ani 14 dní. Jsou tu katastrofální hygienický podmínky a jídlo..." Radek se trpce usměje, "ty plesnivý, vodový šlichty s jedním kusem zeleniny se nedají jíst". Rodiče mu posílají tři tisíce korun měsíčně a český konzulát zajišťuje Radkovi stravu, oblečení a případné léky zvenku. Špína a vlhko mu totiž způsobují opakující se infekce, na které mu přestávají zabírat i ta nejsilnější antibiotika. V době naší návštěvy se zrovna necítí dobře, a když nám vysvětluje systém vězeňských úplatků, začíná chraptět a mluví velmi namáhavě. Budíček je v pět hodin ráno a za každou hodinu spánku navíc si vězni musí zaplatit. Úplatky si dozorci berou dokonce i za matraci, aby vězeň nemusel spát na zemi. 14 hodin denně tráví v cele a 10 hodin na dvoře, kde si, jak jinak, musí zaplatit kus vlastního betonu. Na cele jich bydlí 28. Jejich koupelnu tvoří díra v zemi a kyblík s vodou. Nejlepší přátelé Radka jsou Barmánec, odsouzený za vraždu, a Francouz se Slovákem, věznění za pašování heroinu. Pomáhají si navzájem. S Thajci nechtějí mít nic společného. "Berou si od vás poslední peníze a smějou se vám do očí. Hlavně jim nikdy nevěřte, jsou neskutečně falešný."

Paradoxně až tady, ve vězení, se Radek setkal s tím, co způsobuje heroin. "Bere to tu spousta lidí, nikdy jsem netušil, co to s člověkem může udělat."

"Jak se to sem dostává?" Ptám se vyděšeně. Mlčky kývne směrem ke dvěma dozorcům, kteří spokojeně pokuřují asi čtyři metry od nás. Dozvídáme se, že si dozorci přijdou distribucí heroinu mezi vězně až na 200 tisíc bahtů měsíčně.

"Člověk, který projde tímhle peklem, přemýšlí o životě úplně jinak. Teď už vím, který věci jsou skutečně důležitý. Hrozně jsem se tady změnil. Holky, jestli se odsud dostanu, tak už nepromarním ani minutu." Protože nám vše zabavili a pochybujeme, že z toho Radek někdy něco uvidí, kupujeme mu ve vězeňské kantýně "prověřené", pětkrát dražší potraviny než venku. Tuňákové konzervy, slazené mléko, manga, ananasy a mýdlo s kartáčkem na zuby, o které nás poprosil.

Odcházíme a já brečím. Brečím, i když vím, co by se stalo, kdyby si Radek tenkrát nestoupl do "špatné fronty". Nazítří uháníme ghostbusem směrem na jih. Čeká nás 12 ostrovů v Indickém oceánu. Během těch chvil absolutní svobody si ještě mnohokrát vybavím ty jiskřící černé oči.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist
za 40 Kč nebo za 80 Kč
Navíc mobilní aplikace
a web bez reklam