Ženy, jimž náleží přídomek renesanční
Ovládnout všechny obory vědění se jako poslednímu podařilo německému géniovi Leibnizovi (1646 - 1716). K ideálu renesanční všestrannosti se však, nepochybně přiblížily i tři mimořádně talentované a učené ženy - Sophie Brahe, Anna von Schurman a Margaret Cavendish.
Trojice zmíněných dam žila v sedmnáctém století, kdy příležitost studovat filozofii a přírodní vědy nedostávali už jen muži nebo výjimečně talentované řeholnice.
Ve stínu slavného bratra
Zatímco dánský astronom Tycho Brahe (1546 - 1601) patří už čtyři staletí do společenství největších učenců novověku, Tychonově sestře Sophii (1556 - 1643), nejmladší z deseti dětí Otty Brahe a Beaty Billeové, věnují historikové nanejvýš pár řádků. Přiznávají však, že byla svému bratrovi nejen krví, ale i duchem příbuzná.
Sophii se dostalo vynikajícího klasického vzdělání. Psala verše, proslula jako zahradní architektka, vyznala se v medicíně, chemii, matematice, astronomii i astrologii a měla hluboké znalosti z historie evropských šlechtických rodů. Mnohaletá systematická pozorování na slavné observatoři Uraniborg na ostrově Hven, která Kepler využil při odvození svých zákonů pohybu planet, neprováděl ani ne tak Tycho, jako Sophie.
Dvakrát se vdala, dvakrát ovdověla. První sňatek uzavřela v devatenácti, druhý v šestačtyřiceti. Není jisté, čím byl Otto Thott, s nímž měla dítě. Její druhý manžel Erik Lange z Engelsholmu podnikal v alchymii. Když musel před věřiteli utéci z Dánska za hranice, dařilo se mu chvíli podvádět Rudolfa II. v Praze, kde pravděpodobně i zemřel. Sophie ho přežila v duševní i fyzické svěžesti o více než tři desetiletí.
Hvězda z Utrechtu
Anna Maria von Schurman se narodila v roce 1607 v Kolíně nad Rýnem, kde také získala základní vzdělání. V dětství zřejmě mluvila holandsky, ale později dalšími třinácti jazyky - nejen hlavními evropskými, ale slovem i písmem ovládala také řečtinu, turečtinu, hebrejštinu, syrštinu, chaldejštinu, arabštinu a etiopštinu.
Po smrti otce se poručníkem Anny Marie stal rektor univerzity v Utrechtu. Ten svolil, aby navštěvovala vysokoškolské přednášky, přestože byly určeny výhradně mužům. Některé obory pak mohla na univerzitě dokonce přednášet.
Uspěla ve všem, čím se zabývala. Vážili si jí literáti, přírodovědci i umělci. Sepsala etiopskou gramatiku, uměla kreslit, modelovat, psala básně, hrála na řadu hudebních nástrojů a komponovala. Pro své ctitele byla zázrakem učenosti, hvězdou z Utrechtu, holandskou Sapfó i Minervou, odvážnou bojovnicí za právo žen vzdělávat se ve vědách jako muži.
Historicky významná je její bohatá korespondence s mnoha velikány 17. století. Patřil k nim nizozemský fyzik Christiaan Huygens, francouzský filozof René Descartes, kardinál Richelieu nebo švédská královna Kristina. Anna Maria zůstala svobodná; asi proto, že nemohla najít rovnocenného partnera.
Ke konci života nad jejím zájmem o exaktní vědy převážila teologie. V pojednání Pathologia animata Langii se například pokoušela najít odpověď na otázku, proč Kristus nevracel zrak všem slepcům stejným způsobem. Podle Janova evangelia "plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči" a řekl, ať se jde umýt do rybníka Siloe. Matouš líčí uzdravení slepců tak, že se "Ježíš pouze dotkl jejich očí", zatímco slepcům, o nichž psali apoštolové Lukáš a Marek, stačila k prohlédnutí jen "víra v Ježíšovo slovo".
Poslední léta jedné z nejvzdělanějších žen evropských dějin jsou spojena s pietismem (pietas - zbožnost). Toto hnutí v evangelické církvi usilovalo o důkladnější znalost bible a návrat k životní praxi prvních křesťanů, odmítalo světské radosti, filozofii, vědy i umění. Anna Maria von Schurmann zemřela v roce 1678 na zámku Walta ve Frísku, kde pietistická obec měla své útočiště.
První scientific lady
O tom, zda si Margaret Cavendish (1623-1673) takové označení zaslouží, se dá samozřejmě pochybovat. Jisté ale je, že byla první Angličankou, kterou museli učení kolegové obdivovat jak pro odborné znalosti, tak i sebevědomí, s nímž své názory obhajovala.
Pocházela z osmi dětí nepříliš majetného šlechtice Sira Thomase Lucase z Colchestru. Rodiče ji spíše než ke studiu vedli k domácím pracem, zpěvu a tanci, a tak se o své vzdělání postarala sama. Čas strávený jinak než nad knihou považovala za promarněný.
Rozhodujícím okamžikem Margaretina života bylo setkání s Williamem Cavendishem, vévodou z Newcastlu. Podle některých pramenů se poznali v Anglii, jiné uvádějí Paříž, kam Margareta odešla roku 1644 ve službách královny Jindřišky Marie (Henrietty) do exilu.
Za Williama Cavendishe se provdala ve dvaadvaceti letech. I když ženichovi bylo o třicet let víc, dokonale si spolu rozuměli. Manžel v ní probudil lásku k matematice a jeho bratr Charles ji získal pro přírodní vědy. Osobně poznala všechny přátele svého muže a nejednou hovořit i s velkým Descartem.
S myšlenkovým odkazem některých učenců nás seznamují až jejich pokračovatelé. Margareta však interprety svého díla nepotřebuje, promlouvají za ně tisíce stránek jejích 21 knih. První, kterou napsala v roce 1653, nazvala Poems and Francies a ve verších v ní vyložila Epikurův atomismus. Leckde ovšem takovým způsobem, že nepřátele starověkého učení o diskrétní stavbě hmoty doslova šokovala a stoupence uváděla do rozpaků. V jejích představách se z atomů skládala dokonce i lidská duše.
Margaret ještě patřila ke generacím, které nepřály experimentu, a tak se musela ve svých úvahách často pouštět do odvážných spekulací. O tom, že mnohdy neměla pravdu, ji však nepřesvědčil ani Descartes, ani Robert Hooke.
K nejznámějším spisům Margarety Cavendish patří Philosophische Briefe, Observations upon Experimental Philosophy, Ground of Natural Philosophy a Elemente der Philosophie. Kromě odborných pojednání napsala také několik dramat a sbírek básní.
V roce 1667 se jí splnilo přání účastnit se zasedání Royal Society. Nebylo to ale kvůli Margaretině výjimečnosti, ale díky přímluvě bratra Johna, jednoho ze zakládajících členů této anglické učené společnosti. Svého činu možná později litoval.
Margareta totiž vystoupila velmi agresívně s požadavkem otevřít společnost ženám. Než se tak ovšem stalo, uplynula ještě bezmála tři století. Společnost přijímala řádné členky až od roku 1945.
Po smrti se Margaretě Cavendish dostalo stejné pocty jako největším osobnostem anglických dějin. Její ostatky byly uloženy ve Westminsterském opatství v Londýně.
Autor je profesorem Fakulty jaderného a fyzikálního inženýrství ČVUT v Praze
