Každý má šanci začít znova

Dnes Jarmila Radechovská jezdí po Čechách a dodává lidem, zejména seniorům, odvahu a chuť do života: přednáší na univerzitě třetího věku, učí seniory renesanční tance a "angličtinu v pohybu". Za přispění občanského sdružení Remedium Praha otevřela klub pro emigranty-navrátilce, aby se po návratu necítili ve svém domově ztracení.
Jak učila emíry nosit hlavu zpříma
Rodiče Jarmily Radechovské byli podnikatelé a vlastnili textilní továrničku ve Vrchlabí. Ona sama však vystudovala na konzervatoři tanec a po čase se jí podařilo založit vlastní taneční školu. Přes den pracovala jako vychovatelka na učilištích, večery protančila.
V roce 1968 dostal její manžel, profesor Pavel Houdek, nabídku pracovat v Kuvajtu. Po srpnové okupaci republiky odešla za ním. Ani tam však nedokázala sedět doma a čekat, až muž přijde z práce. Nemocnice Sabah, kde profesor Houdek pracoval, byla špičkovým zařízením pro arabskou aristokracii (Sabah je jméno jedné z nejbohatších emírských rodin). A Jarmila Radechovská dostala nápad: emíři posílají své potomky studovat do elitních anglických škol. Ale dětem, když přijely do Anglie, často chyběly základy etikety. Co otevřít při americké škole v Kuvajtu kurzy společenského chování? Učit studenty stolovat, konverzovat...
Učila a zároveň učila sebe, cestovala po Kuvajtu i okolních státech. Poznávala, jak tu lidé žijí a jak uvažují; velmi jí pomohlo, že uměla nejen anglicky, ale také francouzsky, německy a španělsky.
Jak učila "ztracence" jíst v Hiltonu
Po čtyřech letech strávených v Kuvajtu přijal manžel paní Radechovské nabídku z nemocnice v Miami. Tady prožila nejhezčí roky svého života, zůstali tu celých osmadvacet let. Hned po příjezdu si začala doplňovat vzdělání a brzy opět učila. Specializovala se na různé filozofické a psychologické přístupy při léčení závislostí.
Od počátku se vedle studia snažila co nejvíc pomáhat druhým. Udělala konkurz do Rehabilitation Center For Drug Addicted People, jež se staralo o alkoholiky a narkomany, kteří už prošli základní detoxikační kůrou. Jarmila Radechovská přišla s myšlenkou začlenit do léčby závislých taneční terapii. Nejprve začala pracovat s hudbou, která je černochům (tvořili nejpočetnější skupinu) nejvlastnější, s gospely. Zařazovala je do programu každý den. "Že je to baví, jsem poznávala podle toho, jak si nasazovali čepici. Když měli kšilt do čela, věděla jsem, že mě nechtějí ani vidět. Když začali projevovat zájem o okolní svět, dávali si kšilt stále víc z čela, až ho nakonec přetočili dozadu."
Jarmila is OK
Brzy se mezi černochy, kteří se ještě před pár týdny opíjeli do bezvědomí a spali pod mostem, začalo říkat: Jarmila is OK. Záhy poznali, že ta malá, bílá, blonďatá abstinentka s akcentem dokáže skupinu s přehledem srovnat. Na rytmus gospelů ale všichni reagovali stejně: uvolňoval je, dostával do transu, očišťoval. "God helps me!" opakovali stále znovu a učili se tomu věřit.
Pak do léčby včlenila hodiny tance. Pohled na fotografie zachycující dvoumetrové chlapy, jak se učí základní taneční kroky vedeni dámou o výšce metr padesát, jsou opravdu výmluvné. Ovšem lekce etikety, jež také zavedla, musely už připomínat snad scény z hollywoodského filmu. Jednou za tři neděle měli šanci vyzkoušet, co se na jejích hodinách opravdu naučili. Brala je do hotelu Hilton, aby se v odděleném salónku učili stolovat. "Majitelé hotelu se kupodivu nebránili, měli radost z toho, že mohou při terapii pomoci," vzpomíná Jarmila Radechovská. Jisté je, že při první návštěvě Hiltonu vymydlení a vyšňoření "ztracenci z ulice" nedokázali leccos pochopit: Když si prvně nabírali jídlo ze švédského stolu, naložili si ho tolik, až jim z misek vypadávalo. Nevěděli, že si mohou jít přidat. Zaměstnanci hotelu zachovali dekorum a podlahu bez komentáře rychle uklidili. Časem ředitel dokonce umožnil, aby její svěřenci opustili zvláštní salónek a promísili se s obyvateli hotelu. Začali se učit vést společenskou konverzaci. Aby neuvedli spolustolovníky do rozpaků, paní Radechovská jim občas pošeptala, co mají říct.
"Tyto zážitky byly pro ně obrovsky důležité," tvrdí. "Mnozí říkali, že si vůbec nedokázali představit, že by do takového světa někdy mohli vstoupit. Začali si víc vážit sami sebe."
Při terapiích jim říkala: "Teď jste na dně propasti. Představte si, že si upletete žebřík, který vás z ní vyvede, a vy půjdete za světlem. Všichni máte šanci začít znovu."
Potvrdila si, co se často říká: Když se má člověk zbavit závislosti, musí se rozhodnout sám, nikdo to nemůže udělat za něj. Někteří se prý zase vrátili pod most, zase kradli, zase brali crack a zpíjeli se levným alkoholem do bezvědomí. Ale jiní se po šestiměsíční kůře přihlásili na střední nebo vysokou školu.Vraceli se do léčebného centra jako lidé, kteří zvítězili sami nad sebou. Dokázali, že šance začít nový život nemusí být iluze.
Za svou práci v centru dostala Jarmila Radechovská vyznamenání Profesionál roku. Ale nejvíc ji hřeje vzpomínka na černošskou dvojici, která se v centru seznámila, naučila se žít bez drog, založila rodinu. Jako čtvrté dítě plánovali holčičku, kterou chtěli pojmenovat po své zachránkyni. Narodil se jim ovšem další chlapec. A tak po Miami běhá černošský kluk a jmenuje se Jarmila.
Nejdříve je třeba starat se o myšlenky
Jestli Jarmile Radechovské něco opravdu nikdy nechybělo, pak to byla odvaha k životu. Rozdávat kolem sebe energii pro ni bylo nejtěžší, když pracovala s nemocnými trpícími alzheimerovou chorobou. Nazývala to onemocnění "long goodbye" - dlouhé sbohem.
"S některým slůvkem ses rozloučil. Ale ještě ne se všemi!" říkávala svým pacientům a snažila se jejich tělo aktivovat pohybem.
Ale vnést světlo do života potřeboval často i její manžel. Založil v Miami onkologickou kliniku, mimořádně úspěšně léčil rakovinu čípku, prostaty a nádorová onemocnění mozku. Občas byl pro své úspěchy objektem lidské závisti. A každý den se setkával se smrtí.
"Život v manželství, to je každodenní tvrdá práce. Manžela často provázely černé myšlenky. Pokaždé jsem mu řekla: Vypovídej se. Často mi vyprávěl o tom, jak funguje lidské tělo a lidská mysl. Vždycky mi zdůrazňoval: Nejdřív je třeba starat se o myšlenky, pak teprve o tělo."
Pracovala od osmi do pěti jako terapeut, pak šla s manželem na tenis, procházku nebo k moři. "Muž se rád díval, jak vařím. Vždycky se ale divil, jak můžu mít kolem sebe při vaření takový chaos. V neděli totiž vždycky připravoval oběd on. Měl srovnaný česnek a cibuli do řádek jako na vojně. Potřeboval ode mě hodně uznání, proč bych mu je nedala? Byla jsem o dvacet let starší. Často cestoval, jezdil na konference po celém světě - od Paříže po Rio de Janeiro. A všude mě bral s sebou. Prožili jsme spolu přes třiatřicet let šťastného života."
Návrat domů
"Manžel zemřel náhle, ve spánku. Pár let jsem ještě žila v Miami. Ale vždycky jsem se bála větru. Vzpomínka, jak tornádo buší na tabulku mého okna, patří k mým nejhorším nočním můrám."
Nějakou dobu žila se společnicí, ale pak se rozhodla vrátit do Čech v naději, že zdejší klima je přívětivější. Zjistila, že není. Ale zůstala. Hlavním důvodem byla nabídka z Univerzity třetího věku, aby tam začala učit.
Teď jezdí po celé republice a učí seniory renesanční tance, angličtinu pro začátečníky i pokročilé. Propojuje výuku anglických slovíček s pohybem. S pokročilejšími probírá témata, o kterých mluvila se svým manželem nebo při kurzech psychologie. A tak senioři přemýšlejí o Freudovi, Jungovi, Frommovi...
"Staří lidé se nesmějí příliš zabývat minulostí, aby neutonuli ve vzpomínkách, ani příliš myslet na budoucnost, na smrt. Nutím je, aby se stále učili nové taneční kroky. Ráda jim kladu otázky, které si nikdy nepoložili a které porušují zaběhlá schémata jejich uvažování. Taky se mi stalo, že jsem se kvůli tomu při anglické konverzaci v jednom kurzu pořádně pohádala. Ale pak za mnou přišli a říkali: Neopouštějte nás! Co bychom si tady bez vás počali? Dáváte nám sílu ten život ještě nevzdat."
Jarmila Radechovská dvakrát ovdověla, z jejích přátel nežije už nikdo. Někdy je jí smutno. Ale dál učí, tančí a vždycky znovu ty dvě stovky svých svěřenců nabije energií...