Joschka Fischer: Německo není ve vleku francouzské politiky

Německo není ve vleku francouzské politiky

Osa s Paříží neexistuje, tvrdí šéf německé diplomacie Joschka Fischer. V rozhovoru pro deník Handelsblatt dále říká, že Spojené státy sice válku v Iráku vyhrají, že však není jasné, jak přesně konflikt skončí a jaké budou jeho následky.

HB: Německá politika vůči Iráku může navozovat představu, že je ve vleku politiky francouzské. Je tomu tak?

Několik měsíců jsme zdůrazňovali naši oboustrannou skepsi a odmítání války v Iráku. Máme s Francií stejné obavy, že válka povzbudí terorismus a naruší stabilitu Středního východu.
I my jsme doufali, že se režim v Bagdádu rychle zhroutí. Ale bohužel tomu tak není.
S Francií nás navíc spojuje zásadní shoda v názoru na roli, kterou má v regionu zaujmout Organizace spojených národů.
To nemá nic společného s vlekem.

HB: Co je nyní s německo-francouzsko-ruskou osou?

Rusko je bez diskuse "strategickým partnerem" Evropské unie a Severoatlantické aliance. Ale není zde žádná osa. Tím méně s Pekingem.
Náš vztah k Francii je zcela jiného druhu - stejně jako ten transatlantický.

Hlas Evropanů musí být slyšitelnější

HB: Může válka v Iráku nějak urychlit evropské sjednocení?

Evropané poznali, že musí udělat více než dosud, aby jejich hlas byl vyslyšen. To je jeden z důsledků války. Za svou slabost nesmíme dávat vinu Spojeným státům. Musíme však posílit svou spolupráci a partnerství. Proto musíme posílit evropský pilíř - a zachovat transatlantické vztahy, protože jsou důležitým bodem multilaterální spolupráce.

HB: Vidí to tak i Francie?

Myslím si, že tak to vidí v Evropě všichni. Transatlantismus není nic, co by nás dělilo, ale co nás sjednocuje.

HB: Jakou roli přitom hraje schůzka, kterou oponenti války - Francie, Belgie, Německa a Lucemburska - chystají na 29. dubna do Bruselu?

V Evropské unii nyní působí mnoho skupin, které se spojují kvůli nějakému účelu, které chtějí rozhýbat diskusi o evropské ústavě a také o společné zahraniční a bezpečnostní politice - a to v rámci dosavadních institucí a smluv.
A spolkový kancléř (Gerhard Schröder) řekl jasně, že při budování evropské bezpečnostní a obranné unie nesmí být nikdo vyloučen. Tedy ani Britové - a především oni.

Evropa potřebuje užší pospolitost

HB: Ale co když se všechny státy své suverenity nevzdají? Nevyjde z této debaty posílené jen "jádro Evropy"?

Musíme se soustředit na práci v konventu.
V evropských otázkách jsem optimistický. Protože se stále musíme sami sebe ptát - jaká je alternativa?
Evropané se musí v rámci dohod shodnout na užší pospolitosti. Když to nepůjde (v rámci celé unie), pak se musí dohodnout nějaká malá skupina. Stejně jako u Schengenské dohody. Dohoda nemusí být zprvu zakotvená smluvně. K smlouvám se může přejít až později.
V Evropské unii existuje jedno staré pravidlo: Nikdo nemusí chtít, ale ti, kteří chtějí, musí moci.
Pokud jde o válku v Iráku, je v Evropě pozoruhodná shoda, ne snad všech vlád, ale evropských národů ano.
Pozitivní dopad může mít dokonce i "dopis osmi" (dokument, v němž se čelní politici ze západoevropských i východoevropských zemí přihlásili k americkému názoru na Irák), pokud jeho výsledkem bude, že vlády se zaváží respektovat metody platné v unii.
Mimochodem: V unii je široká shoda v tom, že Evropa má hrát větší roli.
Což znamená i to, že se v 21. století musí posílit naše obrana.

HB: Znamená to i vyšší zbrojní výdaje?

Debata o tom, jak přesně posílit obranu, ještě není u konce. Ale je pravda, že kroky je třeba vést ve správném sledu. Na začátku musí stát společná analýza hrozeb, před nimiž Evropa stojí. Pak je třeba vypracovat společnou strategii. A nakonec je třeba odpovědět si na otázku, jakých prostředků je k prosazení této strategie třeba.
Varuji přitom před zúžením na pouhou vojenskou debatu. Jedním z rozhodujících faktorů při boji proti terorismu je například také kulturní dimenze.

HB: Umíte si dnes představit, že by německá armáda střežila poválečný mír v Bagdádu?

Nikdo přece neví, jak bude vypadat situace v Iráku za několik měsíců. Nyní se soustředíme na velké humanitární výzvy. Německo velmi usilovalo o to, aby Rada bezpečnosti schválila pokračování programu "ropa za potraviny".
Nyní jde o naplnění tohoto programu.

HB: Ve Spojených státech se intenzívně diskutuje o obnově Iráku. Může si německá vláda dovolit chybět při této debatě - a riskovat, že se jí německé firmy nezúčastní?

Víte snad, na co se máme připravit? Nikdo nemůže říci, jak se válka vyvine.

HB: Pro vás je tedy konec války otevřený?

Spojenci se prosadí. USA válku vojensky vyhrají. Ale nevíme, jak přesně tato válka skončí a jaké budou její následky.
Doufám, že režim v Bagdádu brzy zkolabuje. Jenže nevíme, jak velké potom bude nebezpečí terorismu a kdo bude chtít v Iráku investovat. Víme už, že optimistická očekávání některých politiků se nenaplnila.
A protože nevím, co bude znamenat vojenské vítězství, je diskuse o "day after" spekulativní.

Následky války jsou neodhadnutelné

HB: Dělá vám starosti nový tón americké vlády vůči Sýrii a Íránu? Ve Washingtonu jste viděl listinu šedesáti zemí, které jsou v boji proti terorismu považované za problematické. Sýrie a Írán byly za Irákem hned nahoře.

Obavy mám z celkového vývoje.
Možnost, že válka destabilizuje celý region, je reálná. A průběh války naše obavy rozhodně neumenšil.
Mohu jen opakovat, proč jsme vojenské akce odmítali. Za prvé z humanitárních důvodů, za druhé proto, že ještě nebyly vyčerpány všechny nevojenské možnosti likvidace zbraní hromadného ničení - a za třetí proto, že následky války v této oblasti nejsou odhadnutelné.

Z pouličního rebela tvůrcem německé diplomacie

Začátek politické kariéry Joschky Fischera nenaznačoval, že ve své zemi dosáhne na vysoké funkce. Syn maďarských Němců (narozen 12. 4. 1948) nedokončil středoškolská studia a v 70. letech minulého století patřil ke stoupencům krajní levice, která při pouličních demonstracích používala násilí. Proměna v politika parlamentní demokracie začala v roce 1982 vstupem Fischera do Strany zelených. V seskupení ochránců životního prostředí a pacifistů patřil od počátku ke křídlu vyznávajícímu umírněnější názory. Státnický profil si začal Fischer získávat poté, co se stal po volbách v roce 1998 v koaliční vládě se sociálními demokraty ministrem zahraničí. (ač)