Jan Balcar: Proč Norové nechtějí do Evropské unie

Norsko je svéráznou zemí, a to v evropském i ve skandinávském měřítku. Má to mnoho příčin.
Norové bojovali dlouhá léta za samostatnost, neboť skoro tisíciletí žili ve svazku s Dánskem či Švédskem. I když se sžili a vytvořili skandinávskou společnost, která se liší od ostatní Evropy, přesto lpí na své téměř stoleté samostatnosti.
V Norsku nehrála významnou roli aristokracie. Od vyhlášení omezené samostatnosti, závislé na spojení se švédským královstvím v roce 1814, vznikaly sociální vrstvy s rozdílným majetkem, kterým bylo společné silné národní cítění. V osídlení ale převažovaly samostatné zemědělské a rybářské usedlosti.
Po první světové válce získala velký vliv sociální demokracie prosazující centrální plánování. Levicová hospodářská politika měla teoretický základ v pracích nositele Nobelovy ceny za ekonomii Ragnara Frische a jeho žáků. Tato škola vyvinula národohospodářské modely transformace sociálních cílů státu do hospodářské politiky. A tak se v Norsku sestavují již od 50. let čtyřleté hospodářské programy.
Objevení bohatých nalezišť ropy koncem 60. let a jejich postupné využívání umožnilo Norům hýčkat stát blahobytu. Dvě dekády vlády sociální demokracie doprovázela zvláštní forma centrálního plánování, veřejného sektoru s bezplatnou lékařskou péčí, státní péčí o mládež a seniory, bezplatným vzděláváním.
Teprve 90. léta znamenala částečný odklon od silných státních zásahů do ekonomiky i od teoretického oprávnění centrálně plánované ekonomiky, byť prováděné v tržním prostředí. Přesto ani pravicové vlády si nedovolí zásadní změnu v orientaci na solidární společnost.
Norsko je zemí velmi drahou i pro samotné Nory, a tak přirovnávání ropy k droze, která umožňuje euforii, není zcela bez nadsázky.
V Norsku se bohatství nenosí na veřejnost, spíše se zakrývá. Hodnotovou prioritou je ochrana přírody. Láska k ní a zachování typického venkovského osídlení vedou k dotacím do zemědělství, jejichž výše přesahuje úroveň obvyklou v Evropské unii.
Norové většinou nesouhlasí s dravým kapitalismem, včetně jeho globalizačních projevů. Chtěli by změnit svět podle svého hodnotového systému: zachovat zdravý život, sousedskou pomoc, zvyky předků. Nechtějí striktní pracovní disciplínu, koncentraci průmyslu ani hektické pracovní tempo. Norsko je tak zároveň největším muzeem a laboratoří budoucnosti.
Zcela prakticky však Norsko stojí mimo unii, protože se nechce dělit o bohatství s ostatní Evropou. Ví, že svou laboratoř budoucnosti s ní sdílet nemůže, jelikož by se v ní rozplynula. Proto také Norové dvakrát odmítli vstup do EU, byť ne rozhodující většinou.
Autor, ekonom, působil v norské centrální bance