Autobus připomínající spíš exponát z technického muzea hlasitě troubí a riskantně předjíždí dřevěný potah tažený vyhublými kravkami. V poslední chvíli se vyhne metrovému varanovi, který se rozhodl přejít silnici, a už prudce brzdí u kraje zarostlého křovím. Průvodčí nám posunky ukazuje, že máme vystoupit. Dál už musíme pěšky. Prý nemůžeme zabloudit. V palmách nad hlavou přebíhají po liánách česači palmového vína toddy, ale v dálce už vidíme obrovské billboardy s želvami nakreslenými rukou školáka. Záchranná želví stanice. Vstupné pro cizince je sto rupií, tedy asi třicet korun.
Želví porodnice
První zastávka je u písčité duny oplocené bambusovými pruty. Místo je plné cedulek s číslicemi a písmeny. Na první pohled připomíná bizarní hřbitov, ale vlastně jde o porodnici. Zde jsou zahrabány tisíce želvích vajec, jež velikostí i tvarem připomínají pingpongový míček. Průvodce nám jedno podává na ukázku.
Kolem těchto kožovitých vajíček se tu všechno točí. Už od pradávna je místní rybáři vyhledávají jako výtečnou kulinářskou lahůdku. Dělají to prý i dnes, přestože je konzumace želvích vajec zakázána. Den před návštěvou jsme prolézali místní rybářské trhy, ale na vejce jsme nenarazili. Jak to tedy je?
"Na trhu nic neuvidíte. Je to ilegální, vejce se prodávají tajně. Místní zákazník ví, kam má jít, ale cizinec nic nenajde," vysvětluje nám vedoucí želví stanice Kithsiri Jagath Kannangara. Na celém světě je podle odhadů ročně snědeno několik miliónů želvích vajec. Ale želvy se nechovají kvůli vejcím jako slepice. Proto většině druhů mořských želv hrozí v současné době vyhynutí.
Vejce za korunu
Podle tradice patří želví vejce tomu, kdo hnízdo objeví. A protože želvy při noční cestě na pláž zanechávají zřetelné stopy, nebývá hledání dlouhé ani složité. Rybář pak vejce vyhrabe (často ještě v přítomnosti želvy) a prodá. Obvykle stojí jedno vejce 4 rupie. Hnízdo má od 50 až do 250 vajec, takže šťastný nálezce si přijde i na několik set rupií za noc (jen pro představu - za 50 rupií je v místní hospodě vydatný oběd).
Dobrovolníci z želví stanice se snaží hnízda objevit dříve než rybáři a vajíčka přemístit do oploceného objektu. Ale častěji vejce od rybářů vykupují - za stejnou cenu, jakou dostanou na trhu. Dnes jim už své nálezy pravidelně nosí asi padesátka rybářů. I proto se vedoucí stanice pan Kannangara může pochlubit tím, že má na "farmě" zahrabáno na dvacet tisíc vajec, ze kterých se v průběhu následujících dnů a týdnů vylíhnou malé želvičky.
Záchranná želví stanice v Bentotě je nevládním projektem a peníze na provoz i "výplaty" rybářům hradí pouze ze vstupného (každý návštěvník vlastně vykupuje 25 vajec) a z finančních darů. Většina pomocníků pracuje na farmě zadarmo nebo za příležitostnou odměnu, často přijíždějí pomoci z hlavního města studenti, kteří se zabývají ekologií.
Život za video
Ve stínu kokosových palem je schováno několik bazénků, ve kterých žije pár dospělých želv. To jen kvůli turistům, aby si mohli prohlédnout či podržet nádherné živočichy mořských hlubin a uvědomit si, koho vlastně zachraňují. O kousek dál si právě německá rodina natáčí romantické snímky s velkou želvou karetou v náručí. Kde jinde by takové atraktivní záběry z exotické dovolené získali? Ale pan Kannangara ví, že když je nechá chvíli bez dohledu dovádět se želvami, budou ještě štědřejší. A pár marek finančního daru představuje život pro spousty želviček.
Ale nejdůležitější je tady akvárium, jehož hladina připomíná zátoku plnou piraní. Malý betonový bazének je totiž plný právě vylíhnutých želv. Jsou jen den staré a večer po setmění budou vypuštěny do moře. To už není atrakce pro turisty, ale Kithsiri Kannangara souhlasí, abychom se pravidelného rituálu zúčastnili.
Vracíme se před západem slunce. Vedoucí projektu je už připraven. Malinké želvičky nabere do dvou věder a odnáší je k moři, kde je vysype na písek, a vrací se pro další. Neohrabané želvičky se rozběhnou do vln, které je postupně splachují a unášejí do hlubin oceánu. Běží jako o život, přitahovány tajemným pudem k vodě. Ale zdaleka nemají vyhráno. Na čerstvě vylíhlé želvy čeká v moři spousta nepřátel. Přestože jsou vypouštěny až po setmění, aby je hned nesežrali ptáci, budou muset ještě dlouho bojovat o svůj život. Podle vedoucího stanice se z "jeho" želv dospělosti dožije pouze každá desátá. Ta by se však měla za nějakých dvacet let vrátit na místo, kde se narodila, se svou snůškou vajec. Vědci dodnes nevysvětlili, jak se želvy při cestách oceány a návratech na rodnou pláž řídí. "Předpokládá se, že se orientují podle měsíce a hvězd. Ale jedno je jisté - svůj návrat na rodnou pláž zvládnou bez problémů," vysvětluje pan Kannangara, jehož stanice se podílí na záchraně hned několika druhů mořských želv - kožatky velké, karety obrovské či karety zelené.
Popelník z želvoviny
Ale i dospělým želvám hrozí nejrůznější nebezpečí. Přestože je želva skvělým plavcem, který hravě zdolá i třicet kilometrů za hodinu a dokáže se přitom potopit až do hloubky jeden a půl kilometru, má obrovského nepřítele. Člověka. Dříve lovce, nyní pytláka. Už po staletí se želvy loví kvůli masu či nádherným krunýřům. Dnes už sice existují mezinárodní smlouvy zakazující lov želv, boj proti pytlákům je však stále marný. "Dokud bude poptávka, budou je lidé zabíjet. Představte si, že se mě občas návštěvníci ptají, kde je možné koupit nějaké suvenýry z želvích krunýřů. V záchranné želví stanici. To je přece výsměch," zlobí se pan Kannangara. Podle jeho slov se dosud na Srí Lance podobné předměty prodávají. Ale určitě daleko méně než dřív.
Druhým velkým nepřítelem želv je turistický ruch. Kvůli narůstajícím počtům turistů vznikají nové hotelové komplexy a ubývají opuštěné pláže, na které želvy zahrabávají svá vejce. Životní prostor želv se tak stále více zmenšuje. Smrtící jsou také obyčejné plastové láhve, jejichž počet na pobřeží oceánů stále stoupá. Řada želv se totiž živí medúzami, ale často se spletou a místo průsvitného živočicha sežerou pet láhev, která pro ně znamená jistou záhubu.
Na obzoru se pozvolna rozsvěcejí první hvězdy a lampy rybářských lodí. Pan Kannangara ještě jednou přejde po pláži a sebere asi pět želviček, které svůj první den nepřežily a mořské vlny je vyvrhly zpátky do písku. Nenechá je tu přece k večeři pro toulavé psy.
A co bude s mořskými želvami dál? Budou jejich počty dále klesat, nebo se je podaří stabilizovat? Kithsiri Kannangara se nechce pouštět do žádných předpovědí. Na opakovanou otázku jen pokrčí rameny a odpoví: "Nevím. Opravdu nevím." Nechce dělat žádné prognózy. Jenom zopakuje, že každý rok zachrání několik tisíc želv. A to bez jakéhokoliv vládního nařízení, bez státní pomoci a speciálního vzdělání. Ale nakonec se mu ve tváři přece jen usadí úsměv. Připomíná, že stanice funguje již čtvrtstoletí a v posledních letech se na zdejší pláž vracejí první želvy, které se na "farmě" vylíhly. Samozřejmě, že je nikdo nepozná. Ale všichni tomu věří.
[*]
Želví porodnice
První zastávka je u písčité duny oplocené bambusovými pruty. Místo je plné cedulek s číslicemi a písmeny. Na první pohled připomíná bizarní hřbitov, ale vlastně jde o porodnici. Zde jsou zahrabány tisíce želvích vajec, jež velikostí i tvarem připomínají pingpongový míček. Průvodce nám jedno podává na ukázku.
Kolem těchto kožovitých vajíček se tu všechno točí. Už od pradávna je místní rybáři vyhledávají jako výtečnou kulinářskou lahůdku. Dělají to prý i dnes, přestože je konzumace želvích vajec zakázána. Den před návštěvou jsme prolézali místní rybářské trhy, ale na vejce jsme nenarazili. Jak to tedy je?
"Na trhu nic neuvidíte. Je to ilegální, vejce se prodávají tajně. Místní zákazník ví, kam má jít, ale cizinec nic nenajde," vysvětluje nám vedoucí želví stanice Kithsiri Jagath Kannangara. Na celém světě je podle odhadů ročně snědeno několik miliónů želvích vajec. Ale želvy se nechovají kvůli vejcím jako slepice. Proto většině druhů mořských želv hrozí v současné době vyhynutí.
Vejce za korunu
Podle tradice patří želví vejce tomu, kdo hnízdo objeví. A protože želvy při noční cestě na pláž zanechávají zřetelné stopy, nebývá hledání dlouhé ani složité. Rybář pak vejce vyhrabe (často ještě v přítomnosti želvy) a prodá. Obvykle stojí jedno vejce 4 rupie. Hnízdo má od 50 až do 250 vajec, takže šťastný nálezce si přijde i na několik set rupií za noc (jen pro představu - za 50 rupií je v místní hospodě vydatný oběd).
Dobrovolníci z želví stanice se snaží hnízda objevit dříve než rybáři a vajíčka přemístit do oploceného objektu. Ale častěji vejce od rybářů vykupují - za stejnou cenu, jakou dostanou na trhu. Dnes jim už své nálezy pravidelně nosí asi padesátka rybářů. I proto se vedoucí stanice pan Kannangara může pochlubit tím, že má na "farmě" zahrabáno na dvacet tisíc vajec, ze kterých se v průběhu následujících dnů a týdnů vylíhnou malé želvičky.
Záchranná želví stanice v Bentotě je nevládním projektem a peníze na provoz i "výplaty" rybářům hradí pouze ze vstupného (každý návštěvník vlastně vykupuje 25 vajec) a z finančních darů. Většina pomocníků pracuje na farmě zadarmo nebo za příležitostnou odměnu, často přijíždějí pomoci z hlavního města studenti, kteří se zabývají ekologií.
Život za video
Ve stínu kokosových palem je schováno několik bazénků, ve kterých žije pár dospělých želv. To jen kvůli turistům, aby si mohli prohlédnout či podržet nádherné živočichy mořských hlubin a uvědomit si, koho vlastně zachraňují. O kousek dál si právě německá rodina natáčí romantické snímky s velkou želvou karetou v náručí. Kde jinde by takové atraktivní záběry z exotické dovolené získali? Ale pan Kannangara ví, že když je nechá chvíli bez dohledu dovádět se želvami, budou ještě štědřejší. A pár marek finančního daru představuje život pro spousty želviček.
Ale nejdůležitější je tady akvárium, jehož hladina připomíná zátoku plnou piraní. Malý betonový bazének je totiž plný právě vylíhnutých želv. Jsou jen den staré a večer po setmění budou vypuštěny do moře. To už není atrakce pro turisty, ale Kithsiri Kannangara souhlasí, abychom se pravidelného rituálu zúčastnili.
Vracíme se před západem slunce. Vedoucí projektu je už připraven. Malinké želvičky nabere do dvou věder a odnáší je k moři, kde je vysype na písek, a vrací se pro další. Neohrabané želvičky se rozběhnou do vln, které je postupně splachují a unášejí do hlubin oceánu. Běží jako o život, přitahovány tajemným pudem k vodě. Ale zdaleka nemají vyhráno. Na čerstvě vylíhlé želvy čeká v moři spousta nepřátel. Přestože jsou vypouštěny až po setmění, aby je hned nesežrali ptáci, budou muset ještě dlouho bojovat o svůj život. Podle vedoucího stanice se z "jeho" želv dospělosti dožije pouze každá desátá. Ta by se však měla za nějakých dvacet let vrátit na místo, kde se narodila, se svou snůškou vajec. Vědci dodnes nevysvětlili, jak se želvy při cestách oceány a návratech na rodnou pláž řídí. "Předpokládá se, že se orientují podle měsíce a hvězd. Ale jedno je jisté - svůj návrat na rodnou pláž zvládnou bez problémů," vysvětluje pan Kannangara, jehož stanice se podílí na záchraně hned několika druhů mořských želv - kožatky velké, karety obrovské či karety zelené.
Popelník z želvoviny
Ale i dospělým želvám hrozí nejrůznější nebezpečí. Přestože je želva skvělým plavcem, který hravě zdolá i třicet kilometrů za hodinu a dokáže se přitom potopit až do hloubky jeden a půl kilometru, má obrovského nepřítele. Člověka. Dříve lovce, nyní pytláka. Už po staletí se želvy loví kvůli masu či nádherným krunýřům. Dnes už sice existují mezinárodní smlouvy zakazující lov želv, boj proti pytlákům je však stále marný. "Dokud bude poptávka, budou je lidé zabíjet. Představte si, že se mě občas návštěvníci ptají, kde je možné koupit nějaké suvenýry z želvích krunýřů. V záchranné želví stanici. To je přece výsměch," zlobí se pan Kannangara. Podle jeho slov se dosud na Srí Lance podobné předměty prodávají. Ale určitě daleko méně než dřív.
Druhým velkým nepřítelem želv je turistický ruch. Kvůli narůstajícím počtům turistů vznikají nové hotelové komplexy a ubývají opuštěné pláže, na které želvy zahrabávají svá vejce. Životní prostor želv se tak stále více zmenšuje. Smrtící jsou také obyčejné plastové láhve, jejichž počet na pobřeží oceánů stále stoupá. Řada želv se totiž živí medúzami, ale často se spletou a místo průsvitného živočicha sežerou pet láhev, která pro ně znamená jistou záhubu.
Na obzoru se pozvolna rozsvěcejí první hvězdy a lampy rybářských lodí. Pan Kannangara ještě jednou přejde po pláži a sebere asi pět želviček, které svůj první den nepřežily a mořské vlny je vyvrhly zpátky do písku. Nenechá je tu přece k večeři pro toulavé psy.
A co bude s mořskými želvami dál? Budou jejich počty dále klesat, nebo se je podaří stabilizovat? Kithsiri Kannangara se nechce pouštět do žádných předpovědí. Na opakovanou otázku jen pokrčí rameny a odpoví: "Nevím. Opravdu nevím." Nechce dělat žádné prognózy. Jenom zopakuje, že každý rok zachrání několik tisíc želv. A to bez jakéhokoliv vládního nařízení, bez státní pomoci a speciálního vzdělání. Ale nakonec se mu ve tváři přece jen usadí úsměv. Připomíná, že stanice funguje již čtvrtstoletí a v posledních letech se na zdejší pláž vracejí první želvy, které se na "farmě" vylíhly. Samozřejmě, že je nikdo nepozná. Ale všichni tomu věří.
[*]
