Marie Klírová: Učitelská stávka byla zvednutím hlavy

Zdá se, že to všichni přežili ve zdraví. Na mysli mám prvozářijovou stávku zaměstnanců školství. Žádný prvňák zřejmě neodešel do dalšího života navždy poznamenán tím, že na svoji školní premiéru nevyrazil v pondělí, ale až v úterý. Troufám si tvrdit, že nikdo u maturity či někde v životě "nerupne" proto, že byl připraven o letošní první školní den. Po této stránce se nic závažného nestalo.
Přesto šlo o významný den. Třeba emancipační, dalo by se říci. Vždyť pro naše školy je spíš typické držet ústa a krok. A nemyslím to hanlivě. Na vině je asi i velká feminizace tohoto oboru, ženy si toho zkrátka nechají víc líbit, nepouštějí se do radikálních vystoupení, do otevřených sporů s "vrchností".
Koneckonců komu se něco nelíbí, může jít. A tak jdou rok co rok - učitelé jazyků, nedávní absolventi, ti šikovní, dynamičtí, tvůrčí. Přesto mnozí zůstávají. Částečně proto, že o jejich kvalifikaci se trh práce nezajímá a oni sami (častěji samy) se zajímají hlavně o to, jak s minimem námahy vystačit se svou rutinou až do důchodu nebo i o několik let déle, když zdraví dovolí.
Ale zůstávají i ti druzí, kteří mají rádi svoji práci, dělají ji se zápalem a věří, že už záhy za ni dostanou pořádně zaplaceno. Vždyť se na tom shodují ve svých slibech politici i veřejné mínění.
Proto zářijovou stávku vnímám jako důkaz rostoucí občanské vyspělosti kantorů, kteří řekli nahlas svůj názor a dokázali se za něj postavit v duchu role, která odborům v demokratické společnosti náleží.
Pravda, nedokázali při tom úplně jasně veřejnosti vysvětlit, co je ve hře. I proto jistě někteří z nich zůstali tak na půl cesty - s požadavky stávkujících kolegů zcela souhlasili, ale stávku rozhodně nepodpořili. Poněkud paradoxní, stejně jako celé platové hrátky, o které jde, a stejně jako postoj ministryně školství Petry Buzkové.
Ta stávku respektuje, ale nechápe ji - vždyť kantoři budou posunuti výše v tarifních tabulkách, což jim přinese tisíce. Jenže při nastavování platových poměrů před léty byl tehdejší balíček státních prostředků na platy rozdělen nikoliv na dvanáct, ale na čtrnáct dílů, aby se přiblížil poměrům v jiných zemích.
Tehdy se zrodil třináctý a čtrnáctý plat, který je dvakrát do roka připojen k řádné výplatě. Již léta se vyplácí ve výši padesáti procent mzdy a nyní se podle návrhu vlády má snížit na deset procent.
Tím se ovšem celoroční výsledek slavného přidání učitelům dostává do úplně jiných částek. To ale ministryně Buzková nerozmazává, matematiku ona nerada.
Zato někteří čtenáři novin už mají diskusí o třináctých a čtrnáctých platech dost a rozčilují se, za co je vůbec kantoři chtějí, když rok má dvanáct měsíců a oni navíc ještě dva z toho tráví na prázdninách.
Mnozí z nich ale zároveň současné učitelské platy považují za nízké a myslí si, že učitel by měl mít na to, aby se mohl slušně oblékat, kupovat si knihy, cestovat, navštěvovat divadla a koncerty. A o to právě jde.
Na nutnosti lépe zaplatit učitele panuje značná shoda, přesto letošní zásadní platová změna má dopadnout tak, že se jim na jedné straně přidá a na druhé sebere. Což se týká i zdravotních sester a všech dalších zaměstnanců veřejných služeb a veřejné správy.
Vždy jsem víc oceňovala učitele, kteří naučili svůj předmět a zároveň děti ovlivňovali silou osobnosti, tím že měli vlastní názor, že s dětmi o hodinách diskutovali a že dětem dovolovali, aby i ony vyjádřily svoje pochybnosti a své názory. To mne zajímalo víc než známka za naučené plže, mlže, hlavonožce.
Že jsem se svým přístupem občas u kantorů - rutinérů narazila, je jasné. Zarážející je jen to, že jsem byla spíš výjimkou a ostatní rodiče byli ochotni se ozvat, až když už šlo hodně do tuhého. Emancipace rodičů nás tedy teprve ještě čeká.
Kritika slabé úrovně výuky jazyků potom snad bude důvodem ke změně, ne k trapnému vysvětlování ředitelky, že jiného francouzštináře za ty peníze nesežene a naopak je ráda, že jí zatím neutekla i tato po zásluze kritizovaná kolegyně.
Proto jsem ráda, že se věci daly do pohybu, že kantoři zvedají hlavu. Vnímám to jako prosazování nejen platových nároků, ale i stavovské cti. A nevyčítám jim, že místo toho raději nepožadují uzavření tříd, když ubývá dětí. Za tyto systémové kroky a jejich zpoždění jsou zodpovědní jiní.
Stát od učitelů chce, aby ve školách při výuce dětí dobře založili jeho budoucí prosperitu. Tak ať se podle toho k nim chová. My, občané a plátci daní, máme právo chtít, aby stát dobře zaplatil pedagogy, a ti aby dobře učili naše děti. Špatný učitel přitom ve škole nemá co dělat. Špatně placený také ne. Obojí se nám může v budoucnu hodně prodražit.
Autorka je publicistkou