Jak nevychovat "malého tyrana"

"Obleč se! Jez už konečně! Buď už konečně zticha! Nech toho!" První měsíc nového školního roku je za námi a do rodin se vrátila každodenní výchovná schémata. Směs rodičovské lásky, radosti, ale také hněvu a někdy i citového chladu se prolíná s radostí, poslušností či vzpurností, smíchem a pláčem dětí. Proces výchovy je tak komplikovaný a náročný, že se málokdy dá přesně určit, který rodičovský postoj je správný, který výchovu podporuje a který ji naopak podkopává.

Co dítě doopravdy potřebuje
Česká společnost je dnes ve volbě výchovných modelů poměrně značně rozmanitá. Na jednu stranu u nás přežívají trendy z padesátých a šedesátých let zdůrazňující klasický model tradiční přísné autokratické výchovy postavené na patriarchální struktuře rodiny a jasném rozdělení otcovské, mateřské a dětské role. Zřetelně odstupňované vztahy podřízenosti a nadřízenosti umožňují poměrně dobrou orientaci jednotlivých členů rodiny, protože chování rodičů je pro děti dobře čitelné a předvídatelné, ale v řadě případů může být také značně omezující, jelikož nebere osobní prožívání dětí příliš vážně.
Na druhou stranu nás devadesátá léta otevřela i ostatním světovým trendům, které vyplynuly z amerických výzkumů sedmdesátých let a byly zaměřené na sledování vztahů mezi matkou a dítětem v prvních letech jeho života. Ty dokázaly nutnost těsného emočního kontaktu mezi matkou a dítětem alespoň do třetího roku věku dítěte. Objevy zaměřené na potřeby dítěte je postavily do středu zájmu. Každý jeho projev byl interpretován jako projev hluboké bytostné potřeby a rodiče byli vedeni k tomu, aby se vyhnuli jakémukoliv zranění, frustraci a veškeré potřeby dítěte beze zbytku uspokojili. "Dokonce se v některých příručkách v rodičích vzbuzoval pocit viny, pokud při prvním zavrnění dítěte všeho nenechali a hned k němu nevystartovali," říká dětský psycholog Jaroslav Šturma. To podle něj vedlo k fenoménu "malého tyrana", dítěte, které se naučí brát rodiče jako svoji prodlouženou ruku a manipuluje s nimi. Má právo mít všechno, co chce a o co si řekne.

Mateřská a otcovská láska
Každý důraz má s ohledem na věk a vývojovou úroveň dítěte své místo. Zároveň s bezpodmínečným přijetím potřebuje i určitý řád. "Ve výchově nesmí být jenom jeden pól," říká psycholožka Jiřina Prekopová. "Pokud by převažovaly zákazy, cítilo by se dítě omezené. Dítě roste z radosti ze sebe, z pocitu přijetí, potom snese i napomenutí. Pokud by ale bylo jenom chváleno, nenaučilo by se snést frustraci, přemáhat se nebo se vcítit do druhého."
"Můžeme mluvit o lásce mateřského a otcovského typu," říká Jaroslav Šturma. "Mateřská láska je až slepá a do jisté míry to tak má být. Pokud matka vidí dítě příliš objektivně, dostává se spíš do role paní učitelky. V takovém případě si říkám, jestli své dítě skutečně bezvýhradně přijímá. Otcovská láska zase klade na dítě určité nároky." Mateřská a otcovská láska není vázána výhradně na osobu ženy nebo muže, ačkoli to tak tradičně bývá. Podle potřeby může každý z nich zajišťovat oba typy lásky, stále častěji se v současných rodinách setkáváme se vzájemnou zástupností mateřské a otcovské role. Pokud je navíc dítě vychováváno pouze jedním rodičem, je zvládnutí obou rolí nutné. "Myslím si ale přece jenom, že je výhodou, pokud jsou dva typy lásky spojeny se dvěma osobami, otcovská láska s otcovskou figurou muže a mateřská s matkou jako ženou. Není ideálem, aby se v psychologické zkušenosti dítěte otec rovnal matce," podotýká Jaroslav Šturma.

Kde jsou hranice
Důkazem, že se kyvadlo přízně k jednotlivým výchovným modelům u nás vrací zpět od liberální výchovy, je téma stanovování hranic ve výchově dětí, jemuž se věnuje hodně velká pozornost snad ve všech odborných i populárních knihách zaměřených na výchovu dítěte. Obvykle má pojem "hranice" negativní konotace. V běžném pojetí bývá směšovaný s trestem, zákazy, omezováním dítěte. Proto odborníci stále více zdůrazňují pozitivní funkci struktury a opory umožňující orientaci jak dítěte, tak i rodiče. Děti hledají výrazné autority, s nimiž by se mohly poměřovat, přít a které jim pomáhají se vymezit. Bez čitelných a jasných hranic se děti cítí bezmocné. Rodiče a vychovatelé mají pocit, že stanovování hranic může vztah mezi nimi a dětmi poškodit, ale opak je pravdou.
V míře direktivity při stanovování hranic se však jednotlivé psychologické přístupy mezi sebou liší. Některé psychoanalyticky orientované přístupy dávají na direktivu rodičů větší důraz. Podle nich potřebuje dítě spíš direktivní rodiče, kteří rozhodují za něj, jsou případně schopni dítě rychle a účinně potrestat, spíše než by připustili narušování hranic. Tento přístup odpovídá modelu rodiče - zdroje moci, který slouží dítěti jako identifikační vzor.
Jiné psychologické školy nabízejí jiný pohled. "Myslím, že výchova by měla být naopak co nejméně direktivní," míní psycholožka Vlasta Rezková. "Měla by klást velký důraz na autonomii dítěte. Dítě má schopnost se samo rozvíjet, hledat si nové podněty, pokud mu k tomu vytvoříme vhodné podmínky. Hranice jsou samozřejmě naprosto nutné, takže potřeba určitých příkazů zůstává zachována, jediný rozdíl je v tom, že v běžné výchově klademe příkaz nebo zákaz při stanovování hranic rovnou. Lepší je ale tento přístup obohatit o empatický krok ze strany rodičů. Než vyslovíme zákaz, pokoušíme se vnímat, co se v tu chvíli v dítěti děje a sdělujeme mu to - vidím, že jsi naštvaný a že bys hračku chtěl sám. A teprve v druhém kroku vyslovujeme zákaz - ale nemůžeš to udělat proto a proto."
Podle některých psychologů je užitečnější, pokud rodiče nedávají vždy dětem možnost volby a v určitých případech rozhodují za ně. Příliš mnoho možností totiž děti zbytečně zatěžuje. "Na druhou stranu si myslím, že naše společnost trochu podceňuje schopnosti dětí," říká Vlasta Rezková. "Děti jsou skutečně schopné si vybrat vhodné hračky, pokud mají dostatečný výběr. Rodiče by měli být dítěti pořád emočně nablízku a pokud by cítili, že má s volbou problém, měli by mu pomoci. Pokud by to ale bylo možné, dala bych určitě dítěti v takových věcech, jako je jídlo nebo oblečení, možnost volby."
Podle rodinného poradce Jana-Uwe Rogge jsou děti v případě jídla, pití, oblečení, hraček někdy příliš brzy zatahovány do procesu rozhodování. Požadavek volby pro ně momentálně nepodstatné věci je přetěžuje. Ráno se mají rozhodnout pro polední jídlo, zvolit vhodné oblečení na celé dopoledne a jejich nejistota a neustálé změny požadavků jsou znamením toho, že byly příliš brzy vystaveny konfrontaci s příliš širokými hranicemi.
Otázka, kdy mají rodiče zvolit pevnější "otcovský" přístup a kdy naopak "mateřské" bezvýhradné přijetí dítěte, se nedá podle Jaroslava Šturmy vtělit do nějaké obecné poučky nebo návodu: "Mají-li rodiče nějaký výchovný cit nebo nadání pro výchovu, právě u této schopnosti rozlišovat se to pozná. Obecně lze snad říci, že tam, kde by hrozilo, že by pohlcení všeobjímající láskou vedlo ke stagnaci vývoje dítěte, je potřeba otcovské postrčení. Dítě by mělo svobodně a volně dýchat v atmosféře přijetí a zároveň by mělo být lákáno a podněcováno přiblížit se k hranicím svých možností a překročit sebe sama, i když to něco stojí."¨
[*]
Článek je převzat a redakčně upraven z říjnového čísla časopisu Psychologie Dnes.