MP3: některé zvuky chybí, ale člověk o tom ani neví
Formát MP3 (MPEG audio layer 3) je ztrátový kompresní formát, který vznikl v roce 1987 ve Fraunhoferově institutu jako pragmatický kompromis pro dosažení maximální kvality hudebního záznamu při minimálním datovém objemu. Datová komprese, která co nejméně sníží kvalitu výsledného zvukového vjemu, využívá psychoakustický kompresní model sestavený na základě vlastností lidského sluchu.
Vychází z omezeného frekvenčního a dynamického rozsahu lidského ucha, počítá s neschopností zaznamenat tóny nižší intenzity, pokud zazní současně s hlasitým signálem blízké frekvence, a také se snížením citlivosti k signálům předcházejícím či následujícím intenzívnímu zvuku. Za určitý kvalitativní standard se považuje kompresní poměr 1:12, to znamená datový tok 128 Kbps - při něm se hovoří o zvukové kvalitě "blízké CD". Minuta takto zkomprimované hudby zaplní zhruba 1 MB paměti.
Ještě větší datový úbytek při přijatelné kvalitě, respektive stejnou kvalitu jako klasické "empétrojky" při zhruba polovičním datovém objemu, nabízí Mp3PRO, vylepšená verze MP3.
Stále silněji, zejména díky ochranným technologiím proti kopírování, se prosazuje kompresní hudební formát WMA (Windows Media Audio) firmy Microsoft, taktéž využívající psychoakustických kompresních algoritmů. Dalším komerčně protežovaným kompresním formátem s ochranným šifrováním a podporou vícekanálového zvuku je AAC (Advanced Audio Coding). Tyto formáty také používají hlavní prodejci hudby na internetu ve Spojených státech.
Sony se drží "minidiskového" kompresního formátu ATRAC3 (Adaptive Transform Acoustic Coding), případně verze ATRAC 3Plus s vylepšenou kompresní technologií.
Licenční poplatky za formát MP3 vedly ke vzniku "otevřeného" kompresního formátu Ogg Vorbis. Specifické kompresní psychoakustické schéma, podpora vícekanálového zvuku a veřejně přístupný zdrojový kód umožňující neustálé vylepšování mají na svědomí rostoucí popularitu tohoto formátu.
Je poněkud nešťastné srovnávat kvalitu komprimovaného hudebního souboru s původní nahrávkou. Protože při komprimaci o určitou část dat prostě přijdeme, nemůže být kvalita "empétrojky" objektivně srovnatelná s původní nahrávkou. Vtip je v tom, že za určitých podmínek není posluchač subjektivně takový rozdíl schopen rozlišit. Pro běžnou reprodukci, například v přenosných mp3manech, se sázka na více než desetkrát menší datový objem při "téměř srovnatelné" kvalitě zvuku určitě vyplatí. Pro přenos po internetu je to praktická nezbytnost.
