Jakub Polanka: Píšu scénář ženy
Jak se vám to podařilo?
Uspěl jsem v talentových zkouškách, které trvaly asi půl roku. Jejich součástí bylo mimo jiné i vytvoření projektu, který sestával z videokazety, portfolia a modelu na dané téma. To téma znělo: Zadní část je vaše minulost, přední část je vaše budoucnost.
Jaký model jste vytvořil?
Protože mám rád variabilitu, vytvořil jsem variabilní model, jakýsi kalendář. Symbolizuje běh času - první díl se postupně přendává dopředu, což naznačuje, že minulost je vždy součást budoucnosti a naopak přední díly se uvazují dozadu, protože i budoucnost se někdy stane minulostí. Členové komise byli údajně mým modelem, který sestával z šesti cárů řezaného hedvábí, dvou špendlíků a ramínka, nadšeni. Při pohovorech mi pak tvrdili: Na vašem projektu musel pracovat celý tým. Kolik to bylo lidí a jak dlouho to dělali? A já jim řekl: Dělal jsem to sám. Od rána do večera doma v Sušici v garáži na pingpongovém stole.
Co se budete v pařížské škole učit?
Škola počítá s tím, že studenti mají už vlastní ucelený výtvarný názor, a proto se zaměřuje především na sepětí teorie s praxí. Škola spolupracuje s takovými značkami, jako je například Hermés, Chanel nebo Givenchy, jejichž návrháři a odborníci na marketink jsou zároveň přednášejícími profesory. Tyto značky také školu, která je soukromá a velice drahá, podporují finančně. Počítají tedy automaticky s tím, že absolventi u nich budou alespoň nějaký čas pracovat.
Máte na takovou školu peníze?
Nemám. Jako student zažívám chvíle, kdy pomalu nemám co jíst. Takže když mi řekli, že během týdne mám poslat zálohu na školné 800 eur, měl jsem v první chvíli pocit, že to vzdám. Nakonec jsem to vyřešil tím, že jsem si vzal pětadvacet tisíc půjčku. Jenomže v Paříži budu muset také někde bydlet a něco jíst, částečně asi hradit i materiál. A na to musím sehnat stipendium a sponzory.
Koho hledáte?
Někoho, kdo by ve mně měl důvěru a vložil peníze do mé práce. Já sice počítám s tím, že po roce studia zůstanu v Paříži a budu tam pracovat pro značku, která si mě vybere. Myslím si, že se tam mohu hrozně moc naučit. To je zkušenost, kterou tady nezíská nikdo. Zároveň bych si ale chtěl budovat vlastní značku.
Co vás přivedlo do Institutu francaise de la mode? Touha odejít?
Také. Rok jsem přemýšlel, jestli se mám k přijímacím zkouškám přihlásit a vlastně jsem sám sebe neustále přesvědčoval. Jedním z důvodů, proč jsem se nakonec rozhodl pro tohle řešení, je i fakt, že v Paříži, co se týká prodeje vlastních modelů, je realita úplně odlišná od toho, co je tady.
V čem?
V Česku nemám šanci své kreativní věci prodat. Tady se prostě lidé stále bojí ohrnout rukáv jinak. Naopak na Západě je kreativní návrhářská tvorba stále žádanější zboží. Světové trendy, nejen v módě, ale i v umění nebo designu, se totiž stále více ubírají individuálním směrem.
Módní trendy odrážejí stav tohoto komplikovaného světa - všechny jeho války, sociální problémy, umělecké směry i multikulturní životní styl.
Jak k nim dospějete?
Tím, že jsem otevřený k nejrůznějším podnětům - nějakým způsobem vnímám válku v Iráku, ekonomickou krizi v Japonsku, design automobilů, hudbu, výstavu Adrieny Šimotové nebo film Stvořeni pro lásku. Když jsem ho viděl, měl jsem hedvábný pocit. Automaticky jsem pak sáhl po hedvábí. Válka každodenně zprostředkovávaná televizí ten pocit zdrsňuje, zvolím tedy kontrastní materiál a vznikne něco, co by se dalo nazvat brutální romantikou - dokonce i takhle přímočaře to někdy funguje.
Proč jste se rozhodl dělat módu?
Asi proto, že to je pro mě nejpřirozenější způsob vyjádření. Věřím tomu, že kdybych vyrůstal v jiném prostředí, mohl bych být třeba hudebním skladatelem. Mám ale rád módu i proto, že je víc design než čisté umění, že je přímo spojená s člověkem. Když navrhuji model, tak toho člověka hledám a snažím se objevit krásu v něm. Móda v mých představách není jenom o konkrétním kusu oděvu, ale o vizi ženy.
Jaké je ta vize?
Nemám představu konkrétní ženy, spíš je to směs žen, jakýsi scénář ženy. Ta vize bývá různá, ale vždycky je to silná osobnost. Když si ji představuji, tuším, jak je stará, co ji zajímá, po čem touží a o čem sní. Nevím, jakou má barvu vlasů nebo očí. Daleko víc vím o její duši než o jejím těle. Když jsem loni obhajoval titul výtvarník sezóny, vytvářel jsem modely na téma list z deníku ženy: Od snu, v němž tápe a vede jakýsi souboj s mužem, přes probuzení, kdy si uvědomuje sama sebe, až po ranní toaletu, kdy už si je jistá sama sebou a make-upem a účesem vytváří jakousi masku. Protože všichni celý život si nasazujeme masky a hrajeme nějaké role. Jde jen o to, abychom se v nich neutopili.
A co oděv? To je také maska?
Pro mě je oděv manifestace osobnosti - toho, kdo ho obléká i toho, kdo ho vytvořil. Demonstrace citů a pocitů.
Takže tvorba je především emocionální proces?
U mě určitě.
Jak ho skloubíte s trendy?
I na trendy se dá reagovat různým způsobem. Móda se v poslední době rozdělila na dva tábory, které nejdou proti sobě. Ten první tvoří móda kreativní, extravagantní, inspirativní, kterou bych já chtěl dělat. Ten druhý tvoří racionálněji pojatá móda komerční, určená širokým masám. Tyhle dvě linie se doplňují. Móda komerční čerpá inspiraci z tvorby kreativní, byť by to měl být třeba jen detail přenesený do reálného oděvu.
Pokud pracuji na kreativním modelu, zároveň se snažím najít způsob zpracování použitelný i na jednoduché sukni nebo na zádech u saka. Móda ulice zase často ovlivňuje tvorbu salónní. Trend je názor, a ne dogma: Nebudu nosit minisukně, když mám křivé nohy.
Který salón vás nejvíc oslovuje?
Miloval jsem Yvese Saint Laurenta. Jeho věci byly nádherné, elegantní, v dokonalých proporcích, založené na luxusních materiálech a perfektním krejčovském zpracování. Když Yves Saint Laurent udělal límeček, tak byl jak vymodelovaný - neprošitý, zažehlený, bez jediného švu. V okamžiku, kdy značku převzal Gucci, všechno to rozřezal, svým způsobem značku znehodnotil, protože ji vede jen k povrchním efektům.
Yves Saint Laurent se na rozdíl od mladších designérů nebál slova elegance. Zdá se, že se ho nebojíte ani vy.
Elegance je jen jiné slovo pro krásu. Všichni se snažíme vyjádřit krásu. Jenom vnímání krásy je pro každého z nás jiné.
Koho považujete za nejvýraznější osobnost současné módy?
Jean Paul Gaultiera. Kdykoliv jsem byl v Paříži a měl možnost vidět jeho věci, vždycky mě překvapil úplně novým přístupem. A začíná to od těch nejjednodušších košil, které jsou zvláštně ušité, až po nejsložitější kabelky slepované dohromady, nebo oděvy z neoprenu, které jsou technologicky zpracované tak, aby byly příjemné na nošení. Ale zajímavý je pro mě například i perfekcionista Lagerfeld, z těch mladších Victor la Rolf pro uvolněnou hru s krejčovinou a formami a řada dalších.
Myslíte si, že čeští návrháři mohou vnést něco nového do světové módy?
Určitě. Tady je ohromné množství talentů, a to nejen v módě, ale i v umění a designu. Jsme obrovsky schopný národ, který o své šance přichází tím, že se utápí v závisti, stížnostech a neustálém pocitu křivdy. Jsme obrovsky tvůrčí, ale máme malé sebevědomí, neumíme se za svou věc postavit. Tady není problém věc vytvořit, ale stoupnout si před ni a říct prostě: Jo, tohle je ono.
