Vlastislav Beneš (hon. konzul Ekvadoru v ČR): Co dělat, aby byl export úspěšný

Co dělat, aby byl export úspěšný

základní příčina pasivity obchodní bilance České republiky je nesporně v objektivních faktorech. Na prvém místě je síla české koruny, která stimuluje dovozce a dělá závažné problémy vývozcům, dále situace ve Spolkové republice a v jiných zemích EU - které jsou hlavními našimi trhy či vývoj na mezinárodním trhu surovin.
Podnikatelé kritizují i nedostatečné stimuly, které poskytuje česká vláda exportérům. Svým způsobem mají pravdu, neboť ve všech institucích, které mají podporovat export, by bylo možné něco vylepšovat. Jistě by bylo dobré, kdyby EGAP mohl dále rozšiřovat nabídku svých pojistných produktů za nižší sazby, kdyby Česká exportní banka mohla poskytovat více úvěrů za měkčích podmínek. Každý podnikatel by uvítal, kdyby CzechTrade měl své kanceláře v zahraničí nejen na nynějších hlavních trzích, ale i v zemích, jež by se mohly stát důležitými, kdybychom se jim věnovali.
Podnikatelé by uvítali, kdyby naše diplomacie nebyla diplomacií pro diplomacii, kdyby všichni obchodní radové byli profesionálové a dokázali oslovit osobnosti, jež podstatně ovlivňují zásadní ekonomická rozhodnutí té které země.
Ministerstvo průmyslu a obchodu, vzdor některým kritickým hlasům, vytvořilo standardní systém institucí a nástrojů na podporu vývozu, které jsou srovnatelné s jinými vyspělými zeměmi. Problémem je stav státního rozpočtu. A rovněž činnost některých ministerstev je přímo protiexportní, snad neúmyslně - jako příklad uveďme vízovou politiku. Ta je tak komplikovaná, že mnohým obchodníkům stačí jedna taková zkušenost za život.
Významný proexportní potenciál mají ministerstva zemědělství a životního prostředí. Problémem je, že o něm zřejmě sama ani nevědí, a tím méně o něm ví v zahraničí. Jejich povinností je (jako to dělají obdobné úřady v EU) minimálně zpracovat základní prezentaci technologií a know-how, a to firemní i jednotlivců v oblastech, které jsou jim určeny, a prezentovat je. Proexportní politika je součástí vládního programu a ten by měl být programem všech, ministerstev v první řadě.
Nežádoucí stav české obchodní bilance je jistě problémem vlády. Ale především 40 000 podniků, které se na českém exportu podílejí. Ty se musí vyrovnat nejen s objektivními podmínkami, ale současně překonat i subjektivní vlivy, mezi něž patří kvalita komerční práce na podnikové úrovni. Tu za žádného exportéra nevyřeší stát ani banka.
Jen několik příkladů: Zahraniční partner potřebuje uspokojit svoji potřebu komplexně, těžko ale čekat, že bude sám dávat české firmy dohromady. Naše podniky se velmi nerady spojují s cílem získat zahraniční projekt. V minulosti tu působily různé organizace zahraničního obchodu. Ty, co zbyly, ale - až na výjimky - žijí spíše z pronájmu svých administrativních budov než z provizí za zprostředkování zahraniční obchodní činnosti.
Již naši dědečkové znali výhody přímého zastoupení na trhu. Bohužel, v případě Česka počet afilací a filiálek v porovnání s koncem devadesátých let klesá, zatímco v naprosté většině vyspělých zemí roste. České firmy jen výjimečně hledají přímou účast na trhu v podobě své přímé účasti na výrobním procesu.
Je celá řada firem, zejména z rozvojových zemí, které trvají na účasti dodavatele technologie. Právem se domnívají, že přímá kapitálová účast nutí dodavatele technologie k většímu zájmu na zdárném chodu zařízení, na udržování jeho technické úrovně, na odstraňování poruch a na zaškolení místního personálu. Čeští podnikatelé nejeví o kapitálové formy zájem. Distributoři a zástupci našich podniků zpravidla nejsou dostatečně kapitálově, technicky, personálně silní, aby se mohli takovému podniku patřičně věnovat.
Vina se dává zpravidla obchodním radům nebo zastoupením CzechTrade, což je laciné. Slabého exportéra s úzkým obchodním profilem bude těžko zastupovat elitní zástupce. Navíc, i když obchodní radové často vyvíjejí velké úsilí, ze strany českých podniků přijde minimální podpora, špatný prezentační materiál. Mnohé české firmy nereagují na zahraniční poptávky. Je pravdou, že někdy se jedná o poptávky fingované, ale reagovat odpovídajícím způsobem by měl dokázat každý podnik, který se chce nazývat exportérem.
Pozoruhodné je tvrzení mnohých podnikatelů, že jediný možný platební instrument musí být akreditiv, neboť náklady na jeho otevření platí přece odběratel. Moudrý exportér uvažuje jiným způsobem: naším společným cílem je prodat, a proto nesmíme zboží zdražovat. Dodací paritu "ex work" čeští exportéři protěžují, neboť rizika spojená s exportem končí v závodě a oni se tak nemusejí o své vlastní zboží během jeho přepravy ke konečnému zákazníkovi starat.
Trend je úplně odlišný. Prodávající se snaží zbavit importéra starostí a poskytují mu maximální servis - a navíc poskytují práci domácím dopravcům a speditérům.
Podniky se učí exportovat tak říkajíc za pochodu. Je až neuvěřitelné, jak mnohé kontrakty, které podepisují, perfektně chrání zájmy jejich partnerů a jak minimálně vlastní zájmy našich vývozců.
Síla českého podniku není dána jen velikostí obchodního obratu a počtem zaměstnanců, ale i exportní orientací. Je prokázáno, že podnik úspěšný v zahraničí bude většinou úspěšný i doma, ale ne každý podnik úspěšný na českém hřišti může hrát interpohár. Že přesto proexportní úsilí stojí za to, a že vývoz pro zemi, jako je Česko, by měl být základním prorůstovým faktorem, o tom nás mohou poučit ekonomicky úspěšné země. Nejen vyspělého, ale i rozvojového světa.
Autor je ekonom a honorární konzul Ekvádorské republiky v ČR