rozhovor
snímky: HN - JAN ŠILPOCH
Chodí krajinou s batohem na zádech a v ruce drží nosiče podobné těm, s jakými na fotbale běhají po tribunách prodavači piva. Ty jejich jsou však o něco menší a místo orosených kelímků v nich mají skleničky od dětské přesnídávky. Skleničky jsou plné barev a nosiče pocákané, strakaté a lepkavé. Jejich majitelé by je však nedali z ruky. Našlapali s nimi stovky kilometrů, a kam přišli, tam po nich zůstaly barevné značky. Červené, modré, zelené a žluté, vždy s bílým lemováním.
Jeden takový nosič má i Karel Markvart, předseda Rady značení Klubu českých turistů.
Zdá se, že nosič na barvy je ve vašich kruzích předmět téměř kultovní. Něco jako tatranky nebo golfky.
Přesně tak. Já mám ten svůj už jednatřicet let. Když jsem začínal značit, vyrobil mi ho z ohýbaného drátu jeden turista u nás v Táboře. Kromě barev je v něm už také kus mého života. Mám-li volnou sobotu nebo neděli, trávím s ním celý den. V zaměstnání je ale mým nástrojem hlavně telefon a počítač.
Co tedy děláte, když neznačíte?
Klub českých turistů se stará o desítky tisíc kilometrů značených cest. V létě po nich lidé chodí pěšky nebo jezdí na kole, v zimě slouží běžkařům. Spolu se Slovenskem má Česká republika asi nejdokonalejší síť turistického značení na světě. O všechny trasy přitom pečují dobrovolníci, kteří se jinak živí úplně něčím jiným. Udržovat takovou síť turistických tras a značit další, to je organizačně celkem složitá práce. Klub českých turistů mne proto zaměstnal, abych se o to postaral.
Pokud tomu dobře rozumím, jste šéfem všech majitelů pocákaných nosičů barev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Dá se to tak říct. Jsem vlastně jediný profesionální značkař v republice.
S tím srovnáním českých značek se světem jste to ale snad trochu přehnal. Nemyslíte, že by se kolegové třeba z alpských zemí mohli urazit?
Myslím, že ne. Jistě, v jednotlivých oblastech, jsou to třeba části pohoří nebo národní parky, můžete chodit po krásně značených trasách. Ale tak ucelený a přehledný systém jako u nás byste hledal jinde těžko. A neodvažoval bych se to říkat takhle nahlas, kdyby nám to kolegové z různých turistických spolků v zahraničí sami netvrdili. Naše cesty nám turisté ve světě prostě závidí.
Kde se tady vzala taková preciznost, že jsme dokonce lepší, než puntičkáři Němci?
Základ je v tom, jak se u nás turistika vyvíjela. V roce 1888 vznikl Klub českých turistů a jeho předsedou se stal český cestovatel Vojtěch Náprstek. Bylo to v době sílícího obrozeneckého hnutí a v tomto duchu vznikl i klub. V Německu tehdy působilo několik turistických spolků, které už o dvacet let dříve malovaly značky alpskými údolími nebo v Durynském lese.
U nás německé spolky značily třeba v Jeseníkách, ale i jinde. To byly vlastně první značené trasy na našem území. Klub českých turistů vznikl jako jednotná organizace s celostátní působností, přežil dvě války i čtyřicet let komunismu a funguje takhle dodnes. V cizině však turistické spolky působí většinou roztříštěně a také tak značí. Třeba ve Francii. V Pyrenejích tam najdete jiné značky než v Alpách nebo třeba Vogézách.
Kdy mohli čeští turisté vyrazit po své první "české" značce?
Úplně první značky, které u nás nemalovaly německé spolky, se objevily okolo roku 1884 v Beskydech. Menší síť tras tam vyznačila Pohorská jednota Radhošť. Základem dnešních cest však bylo značení v údolí Vltavy. O to se Klub českých turistů postaral hned krátce po svém založení. První značky se tehdy objevily v okolí Svatojánských proudů, které dnes leží pod hladinou Štěchovické přehrady.
Kdo jim dal barvy a tvar? Byly to značky, jak je známe dnes?
V té době ještě ne. Byly těm dnešním podobné, ale byly mnohem větší. Měly červenobílou barvu a vnitřní červený pás byl deset centimetrů široký. Později přibyla barva modrá a od roku 1916 i zelená a žlutá.
Klub českých turistů měl ale své členy v různých místech. Někteří z nich nejdříve značili podle svého a malovali značky různých tvarů. V krajině se objevovaly křížky, kolečka či trojúhelníky. Zatímco v jiných zemích je tomu tak dodnes, u nás se za první republiky značení sjednotilo. Vznikla síť pásových značek pokrývající celé území tehdejšího Československa, včetně Podkarpatské Rusi. V roce 1938 to bylo celkem čtyřicet tisíc kilometrů značených cest!
A v současnosti?
V České republice je asi třicet devět tisíc kilometrů pěších a lyžařských tras a dá se říct, že už jich výrazněji přibývat nebude. Hustota sítě samozřejmě roste s atraktivitou území. Více značených tras najdete v Krkonoších, méně třeba v okolí Kolína. Někde trasy zaniknou, jinde vzniknou nové, ale v průměru už to číslo zůstane stejné.
Jiné je to s trasami pro cyklisty. S těmi se začalo až v roce 1997, kdy vznikla i první významná cyklotrasa vedoucí z Prahy do Vídně. Od té doby už funguje téměř dvacet tisíc kilometrů cyklistických tras a plánujeme, že vznikne ještě dalších asi patnáct tisíc.
Když tady tak padají ty tisíce kilometrů, kde na to berete peníze?
Od samého vzniku Klubu českých turistů se o značení starají dobrovolníci, nadšenci, pro které je to koníček, jako pro někoho jiného třeba sbírání známek. Pokud bychom měli značkařům platit, nikdy bychom tolik peněz nesehnali.
Každý kraj má několik značkařských obvodů a v nich pracuje deset až čtyřicet značkařů. Ti obnovují značky nebo vyměňují směrovky a jsou mezi nimi rekordmani, kteří se takové práci věnují i čtyřicet dnů v roce. Klub českých turistů nakupuje barvy, plechové směrovky, stojany, rozcestníky a další materiál. Ročně potřebujeme asi dvanáct miliónů korun.
A máte je?
Horko těžko je dáváme dohromady. Asi dvě třetiny získáváme od státu, zbytek sháníme u sponzorů. Na úřadech sice nikdo nepochybuje, že turistika a cestovní ruch přinášejí ekonomice miliardy, když však potřebujeme peníze na údržbu značek, už to tak jasné není...
Vraťme se k tomu vašemu nosiči. Jak se to člověku vlastně stane, že začne chodit se štětcem po lese?
Narodil jsem se v Táboře, žiji tam dodnes a na své turistické začátky si vzpomínám naprosto přesně. Bylo mi dvanáct let, když jsem se vypravil na Harachovku, ke známé výletní hospodě za městem. Cestou jsem narazil na barevné proužky na stromech. Nikdy před tím jsem si jich nevšiml, ale netrvalo dlouho, abych poznal, že se podle nich dá dojít do míst, o kterých jsem dosud neměl ani tušení.
Vyprávěl jsem o tom doma. Když máma viděla, jak jsem nadšený, vzpomněla si, že nějaká její známá chodí s turisty na výlety. Seznámili jsme se a tak to začalo. V šestnácti jsem pak namaloval svou první značku. Pro Klub českých turistů pracuje asi tisíc dvě stě značkařů a ze zkušenosti vím, že podobně se to přihodilo většině z nich.
Co všechno musí značkař umět, aby turista nezabloudil?
Měl by myslet jeho hlavou a dívat se jeho očima. Dobrým značkařem se člověk stane, až když sám našlape nějaké ty stovky kilometrů. Ani tehdy však nemůže začít úplně sám. S každým začátečníkem pracuje vždy někdo zkušený, pořádáme školení a semináře. Po správně vytýčené značce by totiž měl trefit do cíle i ten, kdo tou cestou nikdy nešel, krajinu nezná a nemá ani mapu.
Ke kvalitnímu vyznačení trasy ale jenom zkušenosti, štětec a barvy nestačí. Hlavním nářadím značkaře jsou totiž škrabka na kůru, pilka a zahradnické nůžky. Značené cesty jsou živý organismus a dokáží zarůst neuvěřitelně rychle, takže ze všeho nejvíce je značkař vlastně dřevorubcem. Dvojice značkařů by měla zvládnout pět až sedm kilometrů trasy za den a můžu vám říct, že se při té práci pěkně nadře.
Jsou ty trasy pořád stejné?
Nejsou. Ani nemohou, protože celá krajina se mění a s tím musíme počítat. Kde byla včera louka, tam může být dnes ohrada plná dobytka a je třeba vést značku jinudy.
Staré značky tedy smažete a namalujete nové. Jak se ovšem ty změny dostanou do mapy?
Všechny změny hlásí značkaři svým vedoucím v jednotlivých krajích a ti je přenášejí do podkladů pro nová vydání turistických map. Každá mapa je vlastně kolektivní dílo. V terénu se neustále pohybují naši vyškolení mapaři a zakreslují všechny změny, které v přírodě nastaly.
V naší počítačové síti byste našel každý rozcestník, každou směrovku v kterémkoliv místě v republice. Jsou tam informace o tom, co je na směrovce napsané, jak je stará, kdy jsme v tom místě udělali poslední změnu.
Malujete značky na stromy, opravujete mapy. Kde jste k tomu vzali podklady?
Před rokem 1989 u nás turistické mapy vydával státní podnik Kartografie Praha a my jsme jim k tomu jenom dodávali zákresy. Přesné a podrobné kartografické podklady byly přísně tajné a nás k nim samozřejmě nikdo nepustil. Turistické mapy vycházely pouze v měřítku jedna ku sto tisícům a byly úmyslně deformované. Navíc v blízkosti vojenských prostorů nebo pohraničního pásma nebyla krajina v těchto mapách zakreslena vůbec. Jako by tam neexistovala.
Po roce devadesát jsme od armády získali kvalitní podklady a začali mapy vydávat sami.
A v těch vojenských speciálkách už byly všechny ty studánky, rozhledny, kaple a další informace, po kterých se turisté v mapách pídí?
Některé ano. Ale také tam byly informace, které turisté nepotřebují, jako třeba nosnosti mostů a podobné údaje pro vojáky důležité. Ty jsme museli odstranit a místo nich doplnit většinu těch turisticky zajímavých drobností. O to se ale nestarají pouze naši zpracovatelé map. Lidé nám často sami telefonují nebo píší, že objevili další místo s krásným rozhledem, které ještě v mapě nemáme, nebo že někde narazili na novou studánku. Značkaři ty zprávy ověřují, abychom je mohli zakreslit do mapy.
Nejsou majitelé proti, když jim přes pozemek vede značka a mašírují po ní zástupy turistů?
Někde jsou to možná zástupy, jinde zase projdou čtyři lidé za den. Většinou se ale domluvíme. Jsou však sporné případy, které se nedaří vyřešit celé roky.
V jednom místě u Sázavy koupil louku člověk, který si nepřeje, aby tudy vedla značka. Problém je v tom, že jeho pozemek zasahuje až do řeky a dá se obejít jen s velkými obtížemi. Přitom červená posázavská magistrála vedla tou krajinou už před válkou, ale teď se může stát, že ji budeme muset zrušit. Dost se takových situací bojím. Několikrát jsme žádali ministerstva i poslance o přijetí zákona, který by značené turistické trasy chránil, ale dosud marně.
Dají se takové věci vůbec řešit zákonem? Soukromý majetek je přece jedna věc a turistika druhá.
To nemáte tak úplně pravdu. Velká část lesů je také v soukromém vlastnictví a přitom je tu zákon, který umožňuje, aby tam lidé mohli chodit na houby nebo jen tak na procházku.
Někde v cizině ten zákon mají?
Ano, třeba ve Švýcarsku. Já ale netvrdím, že to bez zákona nejde. Například v Rakousku to žádný zákon neřeší a funguje to dobře. Majitelé pozemků tam turistům problémy nedělají.
Taková Anglie je zase opačný extrém. Tam je soukromý majetek opravdu nedotknutelný. Dejme tomu, že tam k jediné autobusové zastávce v nějaké vesničce vede soukromá cesta. Když si majitel nepřeje, aby po ní někdo chodil, mají sousedé smůlu a musejí oklikou třeba tři kilometry. To platí i pro turisty. V Anglii je spousta krásných míst, na která se nikdo nepodívá, protože se tam nesmí. Nejsem si jistý, zda je to úplně správné.
Vraťme se ještě k barvám ve skleničce od dětské výživy. Proč je některá trasa vyznačená červeně a jiná třeba modře?
Když v terénu malujeme značky, lidé se občas zastaví a přesně na tohle se ptají. Červená barva tvoří obvykle páteř určité oblasti. Vede po hlavních hřebenech, vytyčuje magistrály. Celou naši zemi můžete přejít od východu k západu po červené značce. Už se mi dokonce ozvalo několik turistů, že takovou cestu podnikli.
A ostatní barvy?
Takové výsadní postavení nemusí mít červená barva vždy. Někde může vést nejzajímavější cesta třeba po žluté. Různé barvy totiž střídáme hlavně proto, aby se trasy nepletly v místech, kde se kříží, nebo tam, kde se potkají a vedou souběžně. Žádný jiný záměr v tom většinou není. V celých Alpách jsou turistické cesty vyznačené většinou jen stejnými červenobílými značkami a někde to dělá pěkný zmatek. Bez mapy tam netrefíte.
Nenašly se země, které by chtěly náš systém převzít?
Hlavně v sedmdesátých letech se o to pokusily některé sousední státy socialistického bloku. S naším značením se od té doby můžete setkat ve východní části Německa, v Maďarsku a také v Polsku. Tam si k našim barvám přidali ještě černou. V žádné z těchto zemí se však nepodařilo vyznačit turistické trasy v takovém rozsahu jako u nás a na Slovensku.
Je také několik míst, kam se naše značky podařilo exportovat teprve v posledních letech. Kolega z Brna například pomáhal malovat turistické trasy v chorvatské Bašce. Jakýsi hoteliér ho požádal, aby vyznačil vycházkový okruh pro jeho hosty a nakonec tam vznikla síť čtrnácti tras. Ve větším rozsahu se české značky objevily i v Rumunsku. Ve známém pohoří Banátu, kde žije velká česká menšina, vzniklo v posledních letech několik turistických cest. Osobně jsem tam několik z nich maloval. Také Ukrajina projevila zájem, abychom obnovili staré trasy v Karpatech, ale nakonec to ztroskotalo na úředních formalitách. Je to škoda, mohla to být zajímavá práce.
Takže vám nestačí vodit lidi po Šumavě, Vysočině nebo Beskydech. Vy byste ty značky namaloval třeba až za Ural.
Možná to bude někomu připadat divné, ale malování značek je pro většinu z nás srdeční záležitost. Pokud se s těmi turisty při malování zrovna nepotkáte, pak malujete značky pro lidi, které jste nikdy neviděl a oni nikdy neuvidí vás. Značky tam ale zůstanou a povedou je do míst, kam by se bez těch našich pocákaných nosičů třeba nikdy nepodívali.
snímky: HN - JAN ŠILPOCH
Chodí krajinou s batohem na zádech a v ruce drží nosiče podobné těm, s jakými na fotbale běhají po tribunách prodavači piva. Ty jejich jsou však o něco menší a místo orosených kelímků v nich mají skleničky od dětské přesnídávky. Skleničky jsou plné barev a nosiče pocákané, strakaté a lepkavé. Jejich majitelé by je však nedali z ruky. Našlapali s nimi stovky kilometrů, a kam přišli, tam po nich zůstaly barevné značky. Červené, modré, zelené a žluté, vždy s bílým lemováním.
Jeden takový nosič má i Karel Markvart, předseda Rady značení Klubu českých turistů.
Zdá se, že nosič na barvy je ve vašich kruzích předmět téměř kultovní. Něco jako tatranky nebo golfky.
Přesně tak. Já mám ten svůj už jednatřicet let. Když jsem začínal značit, vyrobil mi ho z ohýbaného drátu jeden turista u nás v Táboře. Kromě barev je v něm už také kus mého života. Mám-li volnou sobotu nebo neděli, trávím s ním celý den. V zaměstnání je ale mým nástrojem hlavně telefon a počítač.
Co tedy děláte, když neznačíte?
Klub českých turistů se stará o desítky tisíc kilometrů značených cest. V létě po nich lidé chodí pěšky nebo jezdí na kole, v zimě slouží běžkařům. Spolu se Slovenskem má Česká republika asi nejdokonalejší síť turistického značení na světě. O všechny trasy přitom pečují dobrovolníci, kteří se jinak živí úplně něčím jiným. Udržovat takovou síť turistických tras a značit další, to je organizačně celkem složitá práce. Klub českých turistů mne proto zaměstnal, abych se o to postaral.
Pokud tomu dobře rozumím, jste šéfem všech majitelů pocákaných nosičů barev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Dá se to tak říct. Jsem vlastně jediný profesionální značkař v republice.
S tím srovnáním českých značek se světem jste to ale snad trochu přehnal. Nemyslíte, že by se kolegové třeba z alpských zemí mohli urazit?
Myslím, že ne. Jistě, v jednotlivých oblastech, jsou to třeba části pohoří nebo národní parky, můžete chodit po krásně značených trasách. Ale tak ucelený a přehledný systém jako u nás byste hledal jinde těžko. A neodvažoval bych se to říkat takhle nahlas, kdyby nám to kolegové z různých turistických spolků v zahraničí sami netvrdili. Naše cesty nám turisté ve světě prostě závidí.
Kde se tady vzala taková preciznost, že jsme dokonce lepší, než puntičkáři Němci?
Základ je v tom, jak se u nás turistika vyvíjela. V roce 1888 vznikl Klub českých turistů a jeho předsedou se stal český cestovatel Vojtěch Náprstek. Bylo to v době sílícího obrozeneckého hnutí a v tomto duchu vznikl i klub. V Německu tehdy působilo několik turistických spolků, které už o dvacet let dříve malovaly značky alpskými údolími nebo v Durynském lese.
U nás německé spolky značily třeba v Jeseníkách, ale i jinde. To byly vlastně první značené trasy na našem území. Klub českých turistů vznikl jako jednotná organizace s celostátní působností, přežil dvě války i čtyřicet let komunismu a funguje takhle dodnes. V cizině však turistické spolky působí většinou roztříštěně a také tak značí. Třeba ve Francii. V Pyrenejích tam najdete jiné značky než v Alpách nebo třeba Vogézách.
Kdy mohli čeští turisté vyrazit po své první "české" značce?
Úplně první značky, které u nás nemalovaly německé spolky, se objevily okolo roku 1884 v Beskydech. Menší síť tras tam vyznačila Pohorská jednota Radhošť. Základem dnešních cest však bylo značení v údolí Vltavy. O to se Klub českých turistů postaral hned krátce po svém založení. První značky se tehdy objevily v okolí Svatojánských proudů, které dnes leží pod hladinou Štěchovické přehrady.
Kdo jim dal barvy a tvar? Byly to značky, jak je známe dnes?
V té době ještě ne. Byly těm dnešním podobné, ale byly mnohem větší. Měly červenobílou barvu a vnitřní červený pás byl deset centimetrů široký. Později přibyla barva modrá a od roku 1916 i zelená a žlutá.
Klub českých turistů měl ale své členy v různých místech. Někteří z nich nejdříve značili podle svého a malovali značky různých tvarů. V krajině se objevovaly křížky, kolečka či trojúhelníky. Zatímco v jiných zemích je tomu tak dodnes, u nás se za první republiky značení sjednotilo. Vznikla síť pásových značek pokrývající celé území tehdejšího Československa, včetně Podkarpatské Rusi. V roce 1938 to bylo celkem čtyřicet tisíc kilometrů značených cest!
A v současnosti?
V České republice je asi třicet devět tisíc kilometrů pěších a lyžařských tras a dá se říct, že už jich výrazněji přibývat nebude. Hustota sítě samozřejmě roste s atraktivitou území. Více značených tras najdete v Krkonoších, méně třeba v okolí Kolína. Někde trasy zaniknou, jinde vzniknou nové, ale v průměru už to číslo zůstane stejné.
Jiné je to s trasami pro cyklisty. S těmi se začalo až v roce 1997, kdy vznikla i první významná cyklotrasa vedoucí z Prahy do Vídně. Od té doby už funguje téměř dvacet tisíc kilometrů cyklistických tras a plánujeme, že vznikne ještě dalších asi patnáct tisíc.
Když tady tak padají ty tisíce kilometrů, kde na to berete peníze?
Od samého vzniku Klubu českých turistů se o značení starají dobrovolníci, nadšenci, pro které je to koníček, jako pro někoho jiného třeba sbírání známek. Pokud bychom měli značkařům platit, nikdy bychom tolik peněz nesehnali.
Každý kraj má několik značkařských obvodů a v nich pracuje deset až čtyřicet značkařů. Ti obnovují značky nebo vyměňují směrovky a jsou mezi nimi rekordmani, kteří se takové práci věnují i čtyřicet dnů v roce. Klub českých turistů nakupuje barvy, plechové směrovky, stojany, rozcestníky a další materiál. Ročně potřebujeme asi dvanáct miliónů korun.
A máte je?
Horko těžko je dáváme dohromady. Asi dvě třetiny získáváme od státu, zbytek sháníme u sponzorů. Na úřadech sice nikdo nepochybuje, že turistika a cestovní ruch přinášejí ekonomice miliardy, když však potřebujeme peníze na údržbu značek, už to tak jasné není...
Vraťme se k tomu vašemu nosiči. Jak se to člověku vlastně stane, že začne chodit se štětcem po lese?
Narodil jsem se v Táboře, žiji tam dodnes a na své turistické začátky si vzpomínám naprosto přesně. Bylo mi dvanáct let, když jsem se vypravil na Harachovku, ke známé výletní hospodě za městem. Cestou jsem narazil na barevné proužky na stromech. Nikdy před tím jsem si jich nevšiml, ale netrvalo dlouho, abych poznal, že se podle nich dá dojít do míst, o kterých jsem dosud neměl ani tušení.
Vyprávěl jsem o tom doma. Když máma viděla, jak jsem nadšený, vzpomněla si, že nějaká její známá chodí s turisty na výlety. Seznámili jsme se a tak to začalo. V šestnácti jsem pak namaloval svou první značku. Pro Klub českých turistů pracuje asi tisíc dvě stě značkařů a ze zkušenosti vím, že podobně se to přihodilo většině z nich.
Co všechno musí značkař umět, aby turista nezabloudil?
Měl by myslet jeho hlavou a dívat se jeho očima. Dobrým značkařem se člověk stane, až když sám našlape nějaké ty stovky kilometrů. Ani tehdy však nemůže začít úplně sám. S každým začátečníkem pracuje vždy někdo zkušený, pořádáme školení a semináře. Po správně vytýčené značce by totiž měl trefit do cíle i ten, kdo tou cestou nikdy nešel, krajinu nezná a nemá ani mapu.
Ke kvalitnímu vyznačení trasy ale jenom zkušenosti, štětec a barvy nestačí. Hlavním nářadím značkaře jsou totiž škrabka na kůru, pilka a zahradnické nůžky. Značené cesty jsou živý organismus a dokáží zarůst neuvěřitelně rychle, takže ze všeho nejvíce je značkař vlastně dřevorubcem. Dvojice značkařů by měla zvládnout pět až sedm kilometrů trasy za den a můžu vám říct, že se při té práci pěkně nadře.
Jsou ty trasy pořád stejné?
Nejsou. Ani nemohou, protože celá krajina se mění a s tím musíme počítat. Kde byla včera louka, tam může být dnes ohrada plná dobytka a je třeba vést značku jinudy.
Staré značky tedy smažete a namalujete nové. Jak se ovšem ty změny dostanou do mapy?
Všechny změny hlásí značkaři svým vedoucím v jednotlivých krajích a ti je přenášejí do podkladů pro nová vydání turistických map. Každá mapa je vlastně kolektivní dílo. V terénu se neustále pohybují naši vyškolení mapaři a zakreslují všechny změny, které v přírodě nastaly.
V naší počítačové síti byste našel každý rozcestník, každou směrovku v kterémkoliv místě v republice. Jsou tam informace o tom, co je na směrovce napsané, jak je stará, kdy jsme v tom místě udělali poslední změnu.
Malujete značky na stromy, opravujete mapy. Kde jste k tomu vzali podklady?
Před rokem 1989 u nás turistické mapy vydával státní podnik Kartografie Praha a my jsme jim k tomu jenom dodávali zákresy. Přesné a podrobné kartografické podklady byly přísně tajné a nás k nim samozřejmě nikdo nepustil. Turistické mapy vycházely pouze v měřítku jedna ku sto tisícům a byly úmyslně deformované. Navíc v blízkosti vojenských prostorů nebo pohraničního pásma nebyla krajina v těchto mapách zakreslena vůbec. Jako by tam neexistovala.
Po roce devadesát jsme od armády získali kvalitní podklady a začali mapy vydávat sami.
A v těch vojenských speciálkách už byly všechny ty studánky, rozhledny, kaple a další informace, po kterých se turisté v mapách pídí?
Některé ano. Ale také tam byly informace, které turisté nepotřebují, jako třeba nosnosti mostů a podobné údaje pro vojáky důležité. Ty jsme museli odstranit a místo nich doplnit většinu těch turisticky zajímavých drobností. O to se ale nestarají pouze naši zpracovatelé map. Lidé nám často sami telefonují nebo píší, že objevili další místo s krásným rozhledem, které ještě v mapě nemáme, nebo že někde narazili na novou studánku. Značkaři ty zprávy ověřují, abychom je mohli zakreslit do mapy.
Nejsou majitelé proti, když jim přes pozemek vede značka a mašírují po ní zástupy turistů?
Někde jsou to možná zástupy, jinde zase projdou čtyři lidé za den. Většinou se ale domluvíme. Jsou však sporné případy, které se nedaří vyřešit celé roky.
V jednom místě u Sázavy koupil louku člověk, který si nepřeje, aby tudy vedla značka. Problém je v tom, že jeho pozemek zasahuje až do řeky a dá se obejít jen s velkými obtížemi. Přitom červená posázavská magistrála vedla tou krajinou už před válkou, ale teď se může stát, že ji budeme muset zrušit. Dost se takových situací bojím. Několikrát jsme žádali ministerstva i poslance o přijetí zákona, který by značené turistické trasy chránil, ale dosud marně.
Dají se takové věci vůbec řešit zákonem? Soukromý majetek je přece jedna věc a turistika druhá.
To nemáte tak úplně pravdu. Velká část lesů je také v soukromém vlastnictví a přitom je tu zákon, který umožňuje, aby tam lidé mohli chodit na houby nebo jen tak na procházku.
Někde v cizině ten zákon mají?
Ano, třeba ve Švýcarsku. Já ale netvrdím, že to bez zákona nejde. Například v Rakousku to žádný zákon neřeší a funguje to dobře. Majitelé pozemků tam turistům problémy nedělají.
Taková Anglie je zase opačný extrém. Tam je soukromý majetek opravdu nedotknutelný. Dejme tomu, že tam k jediné autobusové zastávce v nějaké vesničce vede soukromá cesta. Když si majitel nepřeje, aby po ní někdo chodil, mají sousedé smůlu a musejí oklikou třeba tři kilometry. To platí i pro turisty. V Anglii je spousta krásných míst, na která se nikdo nepodívá, protože se tam nesmí. Nejsem si jistý, zda je to úplně správné.
Vraťme se ještě k barvám ve skleničce od dětské výživy. Proč je některá trasa vyznačená červeně a jiná třeba modře?
Když v terénu malujeme značky, lidé se občas zastaví a přesně na tohle se ptají. Červená barva tvoří obvykle páteř určité oblasti. Vede po hlavních hřebenech, vytyčuje magistrály. Celou naši zemi můžete přejít od východu k západu po červené značce. Už se mi dokonce ozvalo několik turistů, že takovou cestu podnikli.
A ostatní barvy?
Takové výsadní postavení nemusí mít červená barva vždy. Někde může vést nejzajímavější cesta třeba po žluté. Různé barvy totiž střídáme hlavně proto, aby se trasy nepletly v místech, kde se kříží, nebo tam, kde se potkají a vedou souběžně. Žádný jiný záměr v tom většinou není. V celých Alpách jsou turistické cesty vyznačené většinou jen stejnými červenobílými značkami a někde to dělá pěkný zmatek. Bez mapy tam netrefíte.
Nenašly se země, které by chtěly náš systém převzít?
Hlavně v sedmdesátých letech se o to pokusily některé sousední státy socialistického bloku. S naším značením se od té doby můžete setkat ve východní části Německa, v Maďarsku a také v Polsku. Tam si k našim barvám přidali ještě černou. V žádné z těchto zemí se však nepodařilo vyznačit turistické trasy v takovém rozsahu jako u nás a na Slovensku.
Je také několik míst, kam se naše značky podařilo exportovat teprve v posledních letech. Kolega z Brna například pomáhal malovat turistické trasy v chorvatské Bašce. Jakýsi hoteliér ho požádal, aby vyznačil vycházkový okruh pro jeho hosty a nakonec tam vznikla síť čtrnácti tras. Ve větším rozsahu se české značky objevily i v Rumunsku. Ve známém pohoří Banátu, kde žije velká česká menšina, vzniklo v posledních letech několik turistických cest. Osobně jsem tam několik z nich maloval. Také Ukrajina projevila zájem, abychom obnovili staré trasy v Karpatech, ale nakonec to ztroskotalo na úředních formalitách. Je to škoda, mohla to být zajímavá práce.
Takže vám nestačí vodit lidi po Šumavě, Vysočině nebo Beskydech. Vy byste ty značky namaloval třeba až za Ural.
Možná to bude někomu připadat divné, ale malování značek je pro většinu z nás srdeční záležitost. Pokud se s těmi turisty při malování zrovna nepotkáte, pak malujete značky pro lidi, které jste nikdy neviděl a oni nikdy neuvidí vás. Značky tam ale zůstanou a povedou je do míst, kam by se bez těch našich pocákaných nosičů třeba nikdy nepodívali.
