Masada - svoboda i za cenu smrti

Masada- svoboda i za cenu smrti

V čem je symbolismus Masady? Je to dlouhý a znepokojující příběh, ale zkusme ho vyprávět stručně.
Masada, skalní pevnost u Mrtvého moře, byla poslední baštou velkého protiřímského povstání z přelomu 60. a 70. let prvního století našeho letopočtu. Povstalci po dlouhém obléhání jednoho dne pochopili, že jejich situace je beznadějná, a že Římané je nazítří přemohou. Aby nepadli do rukou nenáviděných pohanů, zabili obránci nejdřív svoje ženy a děti; nato ze svého středu vylosovali deset bojovníků, kteří podřízli hrdlo ostatním, když ti předtím objali své mrtvé; a pak se znovu tahala keramická střepinka se jménem a vylosovaný zabil zbylou devítku mužů.
"On jediný a poslední ze všech se rozhlédl po množství ležících, zda ještě nezbývá po tom velkém krveprolití někdo, kdo potřebuje jeho ruky, a když poznal, že jsou všichni mrtvi, vhodil mnoho ohně do královského paláce, pevnou rukou se proklál mečem skrz naskrz a padl blízko členů své rodiny." Tolik současník, Josef, syn Matatjášův, známější pod později přijatým jménem Flavius.
Mimochodem: po dvou tisíciletích nalezli archeologové v troskách jednoho z masadských paláců kostru muže s pozůstatky brnění a střepinou, na níž bylo hebrejské jméno - zřejmě svědek osudového losování. Vedle ležela kostra mladé ženy s dobře zachovaným, půvabně zapleteným copem, a ostatky dítěte.

Na místě masakru

Dnes vládne na Masadě klid a mír. Ticho ruší jen průvodce, který za pomoci četných "oukej" vypráví historii Masady americko-židovským teenagerům. Co si posluchači myslí, není zřejmé - většinou mají tmavé brýle, a ty se na Masadě, do níž od rána do večera pere slunce, velmi hodí.
Je zapotřebí hodně pít a nikam se nehonit. Jediný, kdo tu dělá rychlé pohyby, je černý pták vzdáleně připomínající havrana. "Tady se mu říká tristan, po jednom francouzském geologovi, který tu jednu dobu žil. Myslím, že ani nemá jiný název," říká turistická průvodkyně Dalia.
Pták se ze zbytků hradeb vznese do vzduchu. Barva peří vynikne napřed proti šedobílé poušti, a vzápětí už kontrastuje se svítivě smaragdovou plochou Mrtvého moře.
Stačí zavřít oči a mysl stejně rychle zaletí do minulosti. Je patnáctého dne měsíce xanthiku čili nisanu (téměř jistě druhý květen roku 73 - ale co je v téhle zemi jisté kromě toho, že vždy byla průchodištěm nejrůznějších armád!). Na Masadě je večer a k mužům shromážděným kolem ohně promlouvá jejich velitel Eleazar syn Jairův, potomek rodu, který, jak všichni vědí, proti Římanům bouřil už před sedmi desítkami let.
Dnes prorazili Římané hradby; vyplatila se jim tedy námaha s vybudováním přístupové rampy, po níž mohli až k masadským zdem přisunout obléhací stroje. Zítra proniknou průlomem do pevnosti, obránci je už nezastaví, a oni to dobře vědí.
A co říká Eleazar syn Jairův, kterého tu všichni znají jako schopného a odvážného velitele?
"Dávno jsme se rozhodli, mužové udatní, že nebudeme otročit ani Římanům, ani nikomu jinému kromě Boha, neboť pouze ten je pravým a spravedlivým pánem lidí. Nyní přichází chvíle, která velí, abychom skutkem dokázali opravdovost svého smýšlení," začíná Eleazar svou řeč, v níž nakonec navrhne smrt "ve svobodě, která je jako krásný pohřební rubáš". Zemřít mají všichni a předtím se má zničit veškerý majetek - až na potraviny. "Ty totiž," říká Eleazar, "po naší smrti dosvědčí, že jsme nebyli přemoženi nedostatkem, nýbrž že jsme dali přednost smrti před otroctvím."
Muži váhají. Nebojí se vlastní smrti: děsí je zabíjení nejbližších.
Proto Eleazar pronese ještě jednu řeč. Mluví o tom, že smrt dává svobodu duším předtím uvězněným v těle. O tom, že Židé, kteří padli do římského zajetí, umírali natahováni na skřipec, při mučení ohněm, při bičování, po předhození dravé zvěři. "Komu snad není předem jasný úmysl Římanů, zmocní-li se nás zaživa?" hřímá Eleazar. "Ubozí mladíci, jejichž tělesná síla vydrží mnohá muka, ubozí mužové pokročilého stáří, kteří pro svůj věk nemohou snášet útrapy. Leckdo uvidí, jak jeho ženu vedou k znásilnění; jsa na rukou spoután, uslyší hlas děcka, jak volá otce. Dokud jsou však ruce volné a třímají meč, nechť nám poslouží službou vznešenou. Zemřemež od nepřátel nezotročeni, odejděme ze života svobodni spolu s dětmi a manželkami."
Toho večera zahynulo na Masadě devět set šedesát lidí. Vyvázly jen dvě ženy, které se s pěti dětmi včas ukryly do podzemí. To díky nim se dochovaly myšlenky z obou Eleazarových proslovů.

Přežilý mýtus?

Svoboda i za cenu smrti, to je odkaz Masady. Tento mýtus horlivě pěstovala generace zakladatelů novodobého Izraele, lidé, kteří přežili holocaust a kteří tvrdili, že nepříteli je třeba se postavit, ne se mu trpně odevzdat. Masadští kladli odpor do poslední chvíle a bojovali statečně. Na jejich počest se v bývalé pevnosti odbývají vojenské přísahy. "Je to krásný pohled," říká průvodkyně Dalia.
Dnes se však v Izraeli nahlas říká také to, co by v prvních letech nového státu znělo jako svatokrádež: že Masadu bránili proti Římanům pramálo sympatičtí náboženští extremisté, kteří pár let před jejím pádem fakticky pomohli Římanům k dobytí Jeruzaléma, když se ve jménu své pravdy pustili do bratrovražedného boje s ostatními židovskými frakcemi.
Masadu připravili o její největší vymoženosti. Zničili například lázně v římském stylu, které považovali za neznabožskou ohavnost. Koupel by v masadském úpalu přišla vhod i několikrát denně. Zéloti (řecky horlivci) však připouštěli jen rituální očistu v nádrži, jíž se říká mikve.
Zásoby si opatřovali i tím, že vraždili ve víře vlažnější Židy a všechny, o nichž právem či neprávem usoudili, že spolupracují s Římany.
"Byli to fanatici a velmi mne mrzí, že symbolem nezlomnosti židovského ducha je pro mnoho lidí právě Masada. Pokud bych na ní chtěla najít něco příjemného, pak je to východ slunce, který je odsud skutečně krásný. Pokud ovšem vedle vás nestojí hysterické americko-židovské teenagerky," říká Lea, která studuje na jeruzalémské Hebrejské univerzitě.

Nad Mrtvým mořem

Není na čase vyložit, jak ten uctívaný a zpochybňovaný symbol řečený Masada vypadá?
Tak především: Masada je krásná. Je to neschůdná skalnatá hora, kterou paprsky slunce podle denní doby barví od žluté do červené barvy. Je i není součástí Judské pahorkatiny - oddělují ji totiž od ní hluboké rokle. Na druhé straně, směrem na východ, se prostírá nepatrně zvlněný, úzký pás kamenité pouště. Na něj po pár set metrech navazuje Mrtvé moře.
Strmé, téměř kolmé svahy Masady ční nad jeho hladinou do výše čtyř set metrů. Její vrchol ve tvaru nepravidelného kosočtverce je plochý a rozlehlý: dlouhý šest set padesát a široký tři sta metrů. Přirozená pevnost, musí napadnout každého, kdo se na Masadu dívá z jakékoli světové strany. Koho by překvapilo, že její dnešní název vychází ze starého hebrejského jména pro pevnost?
Jako první tu stavěl Alexandr I. Jannaios z dynastie Hasmonejců, král a zároveň velekněz, který vládl na přelomu 2. a 1. století před naším letopočtem a po vítězství v občanské válce dal ukřižovat osm set svých protivníků z řad farizeů. Archeologové objevili na Masadě minci z jeho doby.
Rozkvět však Masada zaznamenala až za Heroda. Ano, je to on, ten bídák smutně proslulý vražděním neviňátek - jež se, mimochodem, téměř jistě nekonalo. Proč? Máme nepřímý důkaz, ale přesvědčivý: Josef Flavius, který Heroda nesnášel a s potěchou uvedl vše, co se proti tomuto panovníkovi dalo říci, se o vraždění neviňátek nezmiňuje. Ani slůvkem.
Zajisté, Herodes byl muž krutý, dal popravit ženu, tchyni, švagra a hned několik svých dětí. Dějepisec Peter Connolly však upozorňuje, že co do brutality zaostával za panovníky předchozí, hasmonejské dynastie. A že, měřeno dobovými kritérii, nebyl špatným vládcem.
V historii Herodes figuruje pod přízviskem Veliký. Zemi, tísněné dvěma mocnými sousedy, Římem a Parthií, poskytl čtvrtstoletí míru a prosperity.
A byl to velkorysý stavebník.
Úžas vzbuzují i pouhé zbytky jeho masadských staveb. I když se Masada zdála nedobytná - přístupná byla jen po dvou krkolomných stezkách, které mohli obránci shora dobře kontrolovat -, dal její vršek obehnat čtyřmetrovou zdí posílenou sedmatřiceti věžemi. Z kamene, který se lámal přímo na Masadě, přikázal postavit dva přepychově zdobené královské paláce, jeden k úřadování, druhý k odpočinku, a dvoje lázně, soukromé a veřejné. Na vyprahlé skále, na niž dnes kvůli slunečnímu žáru nemáte vstupovat bez pokrývky hlavy, byl dokonce i plavecký bazén. Jak je to možné?
Herodovi architekti přehradili blízká údolí a vodu, která se v nich nahromadila v době dešťů, odvedli akvaduktem do masadských podzemních cisteren o úctyhodné celkové kapacitě čtyřicet tisíc krychlových metrů.
Obléhaní měli také dost potravin, uvádí se, že na deset let - Josef píše, že v masadském suchém klimatu se potraviny nekazí - a zbroj pro deset tisíc mužů.

S Římany na dohled

Římané si však dokázali poradit i s touhle zdánlivě nedobytnou pevností. Jejich obléhací rampa z klád, kamene a písku, po níž se před zoufalým zrakem obléhaných neúprosně posunovaly k hradbám obléhací stroje, je dlouhá dvě stě metrů a dochovala se ve výborném stavu. Zájemce o historii na ní může studovat římskou obléhací techniku, obdivovat konce roštu z dřevěných trámů, který se vyplňoval kameny.
A člověk se špetkou fantazie se při pohledu na rampu znovu může vrátit o dva tisíce let zpět a vcítit se do kůže spolubojovníka Eleazara ben Jaira.
Je patnáctého dne měsíce xanthiku, v hradbě je průlom a nezbývá žádná naděje. Římané mají nejméně desetinásobnou převahu a útěk není možný, protivník uzavřel okolí skály osmi vojenskými pevnůstkami a pevnou zdí. Co teď, když podmínky v římském zajetí jsou tak kruté? Nevíte snad, že jen v Přímořské Kaisareji bylo na oslavu narozenin bratra římského vojevůdce upáleno, sežráno dravou zvěří či zabito ve vzájemných soubojích přes dva a půl tisíce židovských zajatců? A chcete si snad nalhávat, že Římané se budou lidsky chovat k vašim blízkým?
Eleazar právě promlouvá ke svým druhům a přes jejich hlavy i k nám.
Máte pouze dvě možnosti, obě špatné.
Zkuste si vybrat.