Jedinečný svět tolerance

Jedinečný svět tolerance

Foto: AP, HFTIK

Bon jour. Goed dag. Tak vítá návštěvníky belgický Brusel. Vlámské a francouzské vyjádření dobrého dne uslyší návštěvníci z úst prodavačů, poštovních úředníků, taxikářů nebo úřednic a je zcela jedno, jaké jsou dotyční národnosti. Zdraví se vždy tímto souslovím. Každý oficiální dokument je ve dvou jazycích, stejně jako každý veřejný nápis.
Přesto se stane, že přijede Vlám - opravář vody, který neumí ani slovo francouzsky a vy se s ním domlouváte rukama nohama. Nemyslete si, že bude mít komplexy. Naopak. Odplivne si, že každý cizinec se učí jen francouzsky nebo používá angličtinu a na holandštinu - jeho rodnou řeč - kašle.
Pak si sednete na pivo u moře na severu Belgie a už to začne. Vlámové se tváří, že vám francouzsky nerozumí, ačkoliv tušíte, že to je zhola nemožné. Namísto jazyka, který je provází celým životem, lámou angličtinu, a tváří se jako světáci. Je to trochu blázinec, ale pro Belgičany a Lucemburčany není na rozdíl od čistokrevných Holanďanů snadné udržet si a popsat svou identitu. Kvůli obchodu se naučili žít dvojím až trojím jazykovým životem. Zvláště když se po staletí místní žení a vdávají napříč národy. Nezřídka tak člověk s jasně holandským jménem o sobě tvrdí, že je frankofonní.

A to vše na malém kousíčku Evropy, který občas cizincům zpovzdálí připadá jako jeden stát. Není divu. Tři země, tři monarchie, tři základní kameny evropské integrace. Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Benelux. Přes čtyřicet let oblast bez hranic, což připomínají zaprášené pusté hraniční budky lemující dálnice, kde kdysi postávali bdělí celníci.
"Benelux připomíná trochu střední Evropu. Mísí se tady národnosti a mentality," poukazuje na komplikovanou cestu sbližování belgický psycholog českého původu Jan Weger. Proč se tedy daly tyto tři země dohromady? A proč se lidé, kteří jsou vůči sobě mnohdy silně naježení, na jihu Belgie a v Lucembursku mluví francouzsky a na vlámském severu Belgie a v Nizozemsku zase holandsky, spojili vůbec v Benelux? Jsme obětí nutnosti. Neměli jsme na výběr. Dějiny nás dotlačily až sem, uslyšíte často od nacionálních kritiků. Ale i ten nejzaslepenější, téměř panenský návštěvník musí tušit, že tak jednoduché to není.

Myšlenka vytvořit jednotný ekonomický prostor mezi Nizozemskem, Belgií a Lucemburskem vznikla během druhé světové války. Dohody podepsaly exilové vlády tří zemí už v roce 1944 v Londýně. Termín Benelux se objevil až na konci čtyřicátých let minulého století v britském tisku jako zkratka prvních tří slabik názvů trojice jeho členských zemí. "Jestli někomu dnes připadá Benelux jako něco samozřejmého, je to jen dobře, ale na počátku bylo vše jinak. Lidé se báli, že otevření trhu jim sebere práci. Nakonec občané relativně malých zemích, zničených válkou, pochopili, že jen společnými silami dosáhnou prosperity," říká lucemburský premiér Jean-Claude Juncker.
Atmosféra při zakládání Beneluxu byla stejná jako při všech sousedských dohodách. Belgičané a Lucemburčané se báli obchodně zdatnějších Nizozemců. Ti zase byli nedůvěřiví vůči pracovitosti Belgičanů a Lucemburčanů. Ekonomická unie však nakonec fungovala. Benelux proto poté stál u zrodu všech významnějších evropských organizací - EHS nebo Rady Evropy a NATO.
"Benelux je nejpodivnějším spojením, jaké v Evropě vzniklo. Několik kilometrů jižně od Bruselu leží neviditelná hranice mezi jihem a severem Evropy. Mezi kulturou piva a vína, česneku a cibule. Mezi mentalitou slunce a zimy," říká s nadsázkou belgický publicista Geert van Istendael.

Když se řekne Nizozemsko, vybaví se několik otřepaných symbolů: všudypřítomná kola, okna bez záclon vystavující domácí soukromí očím kolemjdoucích, nekonečná rovina a liberální přístup k měkkým drogám či sýr Eidam nebo Gouda. Nizozemsko je ale hlavně voda a s ní spojený obchod.
"Bůh sice stvořil svět, ale Holanďané Nizozemsko...," říkají s oblibou obyvatelé provincií na břehu Severního moře. Třetina území státu je pod úrovní moře. A voda podemílající pevninu sebrala během posledních osmi set let přes pět set tisíc hektarů země. Holanďané získali zpátky sedm set padesát tisíc hektarů vysušováním mořského dna. Vytvářením tzv. polderů. Musíte se projít po travnatých plochách zemědělských usedlostí a ucítit v dobách deště silně promočenou hlínu, abyste pochopili, jak těžké je být v této zemi farmářem. V povaze místních lidí je ale usilovnost a odvaha. Proto patří zemědělství v Nizozemsku k chloubám ekonomiky.
"Vztah Holanďanů k vodě začíná už ve školce. Děti se neučí jen plavat, spíš se jedná o budování silného vztahu k vodě a plavbě. Když jsi Nizozemec - nesmíš se vody bát, musíš znát její sílu a využít ji k životu," říká filosof Alexander von Schmid z Rotterdam Business School. Právě v Rotterdamu člověk pochopí, co pro místní znamená voda.
Pro spořivý národ pověstný podnikavostí je voda cítit pachem peněz. Rotterdam je největším přístavem světa, který se neustále rozrůstá a propojuje ekonomiku pevniny a moře. Počtem obyvatel dosahuje mezi velkoměsty stěží evropského průměru - žije v něm asi 600 tisíc lidí. Rotterdamem přitom projde ročně neuvěřitelných 320 miliónů tun zboží, z nichž 80 procent putuje do jiných evropských zemí po řece, železnici a silnici. Má přímé spojení s více než tisícem přístavů po celém světě. Například do New Yorku nebo Hongkongu zajišťuje každý týden dvacet pět plaveb.
Pokud se na přístav podíváte z dálky, připadne vám, jako byste stáli na nějakém ohromném klikatém molu dlouhém přes čtyřicet kilometrů. Na rozloze několika tisícovek hektarů se tlačí desítky specializovaných nákladových a výkladových prostorů, rafinérie a haldy surovin.
"Cestovní lístek" do přístavních terminálů závisí na tom, co konkrétně loď veze, nikoliv kam náklad poté směřuje. Existují terminály pro ropu a rafinérské výrobky, pro obilí, uhlí, různá semena, dřevo, železo a ocel nebo pro ovoce, tropické plodiny a podobně. Například veškeré citrusy prodávané v Evropě se dovážejí přes toto místo.
Rotterdam není pouze velký přístav. Už před lety se stal klíčovou evropskou obchodní křižovatkou. Většinu nákladu odtud rozvážejí po Evropě říční lodě. Přitom šedesát procent říční, padesát procent železniční a pětačtyřicet procent silniční dopravy v Evropě ovládají Nizozemci.
Rotterdamský přístav a návazná odvětví, jako třeba rafinérie, se podílejí z patnácti procent na nizozemském hrubém domácím produktu. Co víc dodávat.

Vedle leží osmý div světa - Delta. Tato soustava umělých hrází s otevíracími vraty udržuje rovnováhu mezi říční deltou a mořem. Chrání místní obyvatele před záplavami. Patnáct kilometrů dlouhá přehrada je spolu s Velkou čínskou zdí jediným lidským dílem viditelným z oběžné dráhy. "Delta je výjimečná nejen svou velikostí a efektivitou v zadržování vysoké vody. Je to asi nejekologičtější stavba na světě. Tím, že vrata nechávají proudit vodu, udržují ekosystém místních mělčin, kde se zastavují milióny stěhovavých ptáků," říká Ted Sluijter z areálu Delta v Neelje Jans.
Nizozemští stavbaři jsou žádanými experty při projektech na pohyblivých píscích, promočené půdě a jiném nestabilním podloží. V současnosti navrhují trasu metra v Amsterodamu v místech, kde město stojí na kůlech zaražených před třemi staletími ve vysušeném písečném mořském dně.
Nizozemsko je bezesporu ekonomický zázrak. Vedle dopravy má významný podíl na světovém trhu s květinami, je největším evropským zpracovatelem ropy a během osmdesátých a devadesátých let se prosadilo také v bankovnictví a pojišťovnictví. Patří po mnoho let mezi nejpřitažlivější země pro investory.
Prosperita má ale stinné stránky. Sociální systém patnáctimiliónového státu se hroutí. V zemi je kolem miliónu předčasně penzionovaných lidí a invalidních důchodců. Během poslední dekády se zvýšil počet legálních i nelegálních imigrantů, což vedlo k vzestupu vlivu populistů. Nejznámějším z nich je loni zavražděný Pim Fortuyn. "Nizozemsko je ospalá společnost unavená úspěchem a nové problémy s imigrací nastolily nové otázky. Třeba kdo bude pracovat za dvacet let a živit důchodce, když porodnost soustavně klesá. Nebo jak se postavit v silně liberální společnosti k přistěhovalcům, kteří žijí ve svém uzavřeném světě," říká politolog z Groningenu Jan Vermeulen.

Největší morální hodnotou Nizozemců je tolerance. Obchodnický národ nemá rád zákazy, které omezují podnikání a svobodu. Právě zde je nutné hledat kořeny liberálního přístupu k měkkým drogám, eutanazii nebo prostituci. Tento holandský rys najdete především v hlavním městě Amsterodamu nebo v Rotterdamu. "Nizozemsko je sjednocené penězi a odporem k cizím autoritám. Nizozemci jsou asi ze všech národů nejpodobnější Američanům. Mají rádi svobodu volby," říká filosof Alexander von Schmid.
Na rozdíl od Američanů mají Nizozemci monarchii. A královna Beatrix se těší velké popularitě. Tak zvaný Den královny, připadající na 30. duben a oslavující její narození, je státním svátkem, jaký se málokdy vidí. V každém městě jsou otevřeny trhy a země je doslova potažena oranžovou barvou - symbolem královské rodiny a Nizozemska. Je to pozoruhodný svátek ještě z jiného důvodu. V tento den se nenarodila Beatrix, nýbrž její matka Juliana - bývalá nizozemská královna. Beatrix ale chtěla dlouholetou tradici zachovat. Symbolika převážila nad realitou. Typicky nizozemský rozum a ironie zvítězily nad sebestředností? Možná. Někdy až nepochopitelná racionalita jde v Holandsku ruku v ruce s tolerancí a obchodem.

Co má společného Nizozemsko se svým sousedem v Beneluxu, s Belgií? Částečně jazyk a onu pověstnou podnikavost a mořeplavectví. Tento charakter se ale v Belgii projevuje jinak. "Holanďané mají až na pár výjimek ohromný smysl pro spořádanost. Souvisí to s onou racionalitou a individualismem. Obě vlastnosti vedou k zvláštní uniformitě a strohosti, což dokládají domky v nizozemských vesnicích a městech. Belgie je různorodá," říká Geert van Istendael.
Každý cizinec pracující v Belgii je překvapen prostorností a světlem místních bytů, bohatou kuchyní, stovkami druhů piva a zelení v centrech měst. O požitkářství Belgičanů svědčí jejich vyhlášené čokoládové pralinky nebo oblíbené jídlo: vařené slávky. Doslova šokem jsou zavřené obchody během neděle a špatná nebo žádná veřejná doprava během nočních hodin. Belgie je hlavně zemí paradoxů. Jižní Valonsko potlačilo místní dialekty a začalo před dvěma sty lety mluvit především francouzsky. Vlámové se zase necítí být Holanďany, ačkoliv se jim podobají nejen vysokým vzrůstem, ale i trochou oné spořádanosti.
A zcela unikátní kapitolou je Brusel. Jakýsi dvojjazyčný střed Beneluxu. Město, které se pokládá za frankofonní, ačkoliv tam žijí z padesáti procent Vlámové. Je jedním ze tří decentralizovaných samosprávných celků belgické federace a je přitom nejen hlavním městem Belgie, ale i Valonska a Vlámska. V miliónové metropoli žije asi sto padesát tisíc přistěhovalců z Afriky, Blízkého východu a Asie. Stal se sídlem institucí Evropské unie, kde pracují desítky tisíc vzdělaných Evropanů. Je to novodobý Babylon, jehož osud nejlépe ukazuje rozdíly v myšlení Nizozemců a Belgičanů.
Belgičané toužili od 19. století učinit ze své země mocenský střed Evropy. Něco podobného by praktického Nizozemce nenapadlo. Belgii se sen splnil až při hledání vhodného místa pro sídlo Evropského společenství. V roce 1967 se sem přestěhovalo z Paříže i NATO. "Brusel učinil všechno možné, aby vyhověl požadavkům na sídlo evropských institucí. Cítil v tom velkou příležitost dostat se do centra dění a chtěl přilákat obchodníky a investory. To se mu podařilo," říká belgická novinářka Kristien Bonneure. Invaze euroúředníků však zcela změnila život lidí ve městě. Nedaleko královského paláce nahradilo deset bloků staré zástavby několik paláců evropských institucí. Brusel se začal objevovat ve světovém zpravodajství stejně často jako Washington a belgická politická a ekonomická elita zářila spokojeností.
Co se politikům podařilo na evropském poli, v tom prohrávají na domácí scéně. Zatímco v úřadovnách unie se jedná o další evropské integraci, belgická společnost je rozdělená a spojuje ji jen královská rodina a nadnárodní Brusel v symbolické rovině a ekonomické zájmy v praktické. "Ve Vlámsku sílí nacionalismus. Zvláště dělnické Antverpy jsou centrem separatismu. Jsou v tom osobní ambice některých politiků i hluboké hospodářské rozdíly mezi jihem a severem Belgie," říká Yves Lacroix, bankovní analytik z jiného vlámského města - Gentu.

V podloží belgického království stále doutnají staré křivdy mezi Vlámy a Valony. Vlámové nemohou zapomenout frankofonním Valonům jejich povyšování z dob, kdy jih Belgie byl prosperujícím důlním a ocelářským krajem a Vlámsko zaostalá zemědělská oblast. Až do konce první světové války byla navíc jediným úředním jazykem francouzština, ačkoliv Vlámové byli jako národ početnější. Belgická ekonomická mapa se ale zásadně změnila v sedmdesátých letech minulého století. Ve Valonsku se postupně zavřely doly a hutě, z čehož se region dodnes nevzpamatoval. Vlámsko naopak přitáhlo investory, vybudoval se kanál z Bruselu do Antverp a nového přístavu Zeebrug a Vlámsko začalo po staletích útlumu opět růst.
Na hrubém domácím produktu Belgie se dnes Vlámsko podílí ze dvou třetin a v 90. letech minulého století si proto vynutilo rozpočtovou decentralizaci a přeměnu jednotného státu na federaci. V zemi existuje většina tradičních stran - socialisté, lidovci a liberálové ve vlámském a valonském vydání. Federální vláda je tak vždy koalicí pěti až sedmi stran.
Někomu ani federace nestačí. Extremistická strana Vlámský blok, která je nejsilnější partají v Antverpách, žádá rozdělení státu. Její argument pro rozbití Belgie je obyvatelům někdejšího Československa důvěrně známý: Vlámsko údajně doplácí na chudší Valonsko. "Argumenty Vlámského bloku jsou populistické a pramení z vysoké nezaměstnanosti v Antverpách, která dosahuje až dvaceti procent. Kdyby se ale Belgie rozdělila, Vlámsko by tím nic nezískalo. Investoři by to určitě nepřivítali," varuje Franklin Dehousse, profesor na belgické Univerzitě v Lutychu. Ovšem vliv Vlámského bloku po letošních parlamentních volbách vzrostl. Strana získala ve Vlámsku více než osmnáct procent hlasů, o čtyři procenta víc než před čtyřmi lety.
Belgická politická scéna se natolik bojí separatistů z Vlámského bloku, že uzákonila volební povinnost. Ovšem kdesi hluboko v belgické společnosti dřímají vedle hrozby rozpadu státu ještě další dva spící netvoři: aféry Dutroux a Cools. Obě mají jedno společné: Ačkoliv ke zločinům, které otřásly veřejným míněním, došlo před mnoha lety, ještě nebyl vynesen rozsudek. Pozadí případů je navíc opředeno nejrůznějšími mýty.
Aféra se zavražděním bývalého belgického vicepremiéra André Coolse se táhne už dvanáct let. Cools byl za dosud nejasných okolností zavražděn v roce 1991 v bytě své milenky. Během dalších let se při vyšetřování objevil příběh jako z detektivního románu: nezákonné financování politických stran, sebevraždy, napojení politiků na mafii nebo demise generálního tajemníka NATO - Belgičana Willyho Claese. Soudní líčení v případu Cools začalo letos v říjnu. Největší aféra v novodobých belgických dějinách, kauza údajného pedofilního vraha Marca Dutrouxe, přijde k soudu až na počátku příštího roku. Dutroux je obviněn ze znásilnění a vraždy čtyř děvčat a znásilnění dalších dvou, jež policie objevila při razii ve sklepě jeho domu.
"Protahování obou kauz má demoralizující vliv na belgickou společnost. Ukázalo se, že politici, policie a justice se navzájem podrží, když jim teče do bot. Vláda Guye Verhofstadta se sice snaží státní systém reformovat, ale zjišťuje, že zásadní změny si vyžádají víc času než jedno volební období," říká psycholog Jan Weger.
Belgické království se ale v něčem stalo modernějším, než bylo o předchozí dekádu. Minulá vláda tvořená liberály, socialisty a zelenými uvolnila dřívější tabu: povolila konzumaci měkkých drog, legalizovala prostituci a eutanazii. Novoty zasáhly i monarchii: Belgie změnila nařízení, které znemožňovalo ženám získat trůn. "Země se pod vládou liberálů inspirovala novátorstvím Nizozemska. Zákony o měkkých drogách a eutanazii jsou ale polovičaté. Je to uděláno v belgickém stylu: jen jakoby nebo naoko. Belgie je - zvláště ve Vlámsku - konzervativní země a závidí Holandsku jeho tah na branku," říká Weger. Možná je to tím, jak různorodé národy v Belgii žijí a jak mladou zemí království je. Belgie vznikla z rozhodnutí velmocí v roce 1830 spojením vlámského a valonského území, jež vedle sebe ležela. Předtím však netvořila přirozený celek.

Lucembursko je na první pohled sólový hráč, který zůstal šarvátkami svých partnerů nedotčen. Alespoň to tak vypadá při pohledu na soupeření a kulturní vlivy působící mezi Nizozemskem a Belgií během posledních dvou staletí. Není to ale úplně pravda.
Lucemburské velkovévodství je nejmenším členem nejen Beneluxu, nýbrž celé Evropské unie - má jen 450 tisíc obyvatel. Je to přitom jeden z nejstarších států na kontinentu. Vznikl už v desátém století. Jan Lucemburský se stal ve století čtrnáctém českým králem, dnes má v hlavním městě velkovévodství Lucemburku hrobku. Dobrodružství lucemburských panovníků na českém trůně, včetně Karla IV., je dodnes v jejich rodné zemi vzpomínáno v čítankách.
Přes historické souvislosti Lucembursko každého zaujme svou ekonomickou silou, která je vzhledem k malé rozloze a počtu obyvatel obdivuhodná. Hrubý domácí produkt dosáhl předloni padesát tisíc eur na osobu, což je nejvyšší hodnota v Evropské unii. "Do Lucemburska denně přijíždí legálně sto tisíc lidí za prací z Belgie, Německa a Francie. Jsme na rozhraní tři států a využíváme toho," říká ekonom Lucien Garou.
Lucembursko přitom prošlo v sedmdesátých letech minulého století podobnými lapáliemi jako jih Belgie - útlumem ocelářství a těžby uhlí. Malá země se znenadání ocitla před problémem, kam zaměří ekonomiku orientovanou dosud na těžký průmysl. Vláda se nakonec rozhodla "vyčistit" ocelářský sektor. Hutě Arbed se v následující dekádě staly prosperujícím podnikem, který s francouzskou firmou Usinor a španělskou Aceralia vytvořil v roce 2001 největší ocelářské konsorcium na světě po názvem Arcelor. Firma zaměstnává 104 tisíce lidí.
Hlavní zdroj příjmů pochází nyní z výroby satelitů, letecké nákladní přepravy, služeb a především z bankovnictví. "V Lucembursku má pobočku přes dvě stě bank. Odvětví zaměstnává deset procent obyvatel země. V zemi působí také investiční fondy, které obhospodařují prostředky přesahující jeden bilión eur," uvádí Christian Descoups z Lucemburské burzy. Pověstné lucemburské bankovnictví dokazuje, že začínat na čistém stole se někdy vyplácí. Zatímco před čtyřiceti lety bylo Lucembursko ve finančním světě neznámým pojmem, v současnosti patří mezi čtyři největší finanční centra světa spolu s New Yorkem, Londýnem a Hongkongem. "Lucembursko nabídlo investorům a cizím bankám přesně to, co potřebovaly: dobré zázemí, minimum zákazů, stabilní vládu a diskrétnost. Lidé navíc mluví plynně německy, francouzsky a anglicky, takže jsou ideální pro bankovnictví," říká Lucien Garou.
Výhodou malého státu je také rychlý legislativní proces. Politická elita v malém Lucembursku se zná ze školy. Z burzy, parlamentu a ministerstev je to do sídla vlády deset minut pěšky. Nové zákony o důležitých věcech se dají napsat a schválit během několika týdnů. "Pružnost malého státu je naprostou nutností, stejně jako pečlivé rozložení ekonomiky do několika sfér. Specializace jen na jednu věc by v době krize odvětví byla zničující. Jen tak může přežít malá země v sousedství Německa a Francie, dvou silných ekonomik," říká lucemburský předseda vlády Jean-Claude Juncker.
A jestli uvěříme Geertu Istendaelovi, že jih Belgie je na jihu Evropy, zatímco Vlámsko na severu, neudiví nás, že Lucembursko se vedle již zmíněných ekonomických aktivit věnuje také vinařství. Bílé lucemburské je znalci oceňováno jako naprostá špička.

Přes všechny rozdíly a spletitosti jsou Lucembursko, Belgie a Nizozemsko organickým celkem v jejich klíčové úloze v evropské integraci. Nejen v Belgii, nýbrž i v Nizozemsku a Lucembursku sídlí instituce Evropské unie. V Lucembursku Evropský soudní dvůr, sekretariát Evropského parlamentu nebo Evropská investiční banka. Třikrát ročně se tam scházejí Rady Evropské unie.
V Nizozemsku je zase ústředí "evropské policie" Europol a "evropský úřad vyšetřování" Eurojust. V Haagu má sídlo Mezinárodní trestní tribunál OSN pro zločiny spáchané během války v Jugoslávii a Rwandě a nově zřízený Mezinárodní trestní tribunál pro všechny zločiny proti lidskosti spáchané kdekoliv na světě.
Země Beneluxu jsou zvláštní kosmopolitností a otevřeností. Francie a Německo se mohou nazývat motorem evropské integrace, jejím srdcem je ale Benelux. Trojice států, jež téměř vždy podporuje prohlubování Evropské unie.
[*]