Diagnóza společnosti - fotbal


Národ prý má takovou vládu, jakou si zaslouží. Jinými slovy, kvalita politické reprezentace odráží více méně věrně úroveň občanů, kteří ji svými hlasy ve volbách legitimují. Národ složený z převážné části z lumpenproletariátu může stěží očekávat, že jeho političtí představitelé budou vzorem píle a poctivosti.
Zda tato prostá rovnice ve skutečnosti opravdu platí, se zjišťuje obtížně. Vzhledem k šířícímu se nezájmu o politiku se však možná nabízí spolehlivější indikátor úrovně společnosti. Což ji takhle posuzovat podle poměrů panujících ve fotbale, oboru lidské činnosti, kterému údajně v Česku rozumí každý a jenž - hraje-li národní tým klíčový zápas - málokoho nechává klidným?
Pokud bychom v českém případě na tuto záměnu měřítek přistoupili, pravděpodobně si mnoho nepomůžeme. Při pohledu na některá zasedání parlamentu si člověk občas povzdechne, že tak špatně na tom snad jako národ ještě nejsme. Podrobnější průzkum fotbalového zákulisí však nabízí v lepším případě podobně kormutlivý obrázek.
Fotbalová reprezentace přehrávající s přehledem i ty nejtěžší soupeře či Pavel Nedvěd v roli jednoho z nejvážnějších kandidátů na prestižní ocenění pro nejlepšího hráče Evropy Zlatý míč jsou vzácnými poklady. O fotbalovém prostředí jako celku ale vypovídají velmi málo. Při přísnějším posouzení by se dokonce dali označit za klamavou reklamu.
Relativní poklid a nepopiratelné sportovní úspěchy poslední doby jako by dávaly zapomenout na rané porevoluční období z počátku devadesátých let. Do fotbalu se tehdy vrhli podnikatelé. Podle hesla "každý správný byznysmen má svou fotbalovou jedenáctku" se jali vylepšovat svůj obraz ve veřejnosti sypáním miliónů do podpory lidové zábavy.
Postupem času se z mnohých dobrodinců vyklubali tu větší, tu menší podvodníci, na něž se soustředil zájem orgánů činných v trestním řízení. Spíše symbolickým vrcholem této doby dřevního kapitalismu v českém fotbalu se stalo zatčení bývalého předsedy fotbalového svazu Františka Chvalovského.
Jeho odchod z vrcholné funkce bohužel neznamenal začátek potřebného generálního úklidu. Naopak. "Zkulturnění" fotbalového prostředí na sebe nevzalo podobu důsledného boje s korupcí nebo vykázání lidí s podezřelou minulostí. Nepřijatelné praktiky se pouze "sofistikovaly", metody lapků byly nahrazeny metodami, které se ze všeho nejvíc podobají způsobům známým z mafiánského prostředí.
Fotbaloví agenti bojující o lukrativní podíly na přestupech hráčů si vyhrožují fyzickou likvidací. Podobné vzkazy si posílají i šéfové klubů bojujících o sestup, kteří se částkami o šesti nulách snaží koupit hráče konkurenčního týmu. Lidé, dříve ochotní o špinavých praktikách hovořit veřejně, začínají mlžit a prohlašují, že nechtějí opakovat staré chyby.
Co je vůbec nejhorší, hlavními vypouštěči mlhy jsou lidé ve vedení Českomoravského fotbalového svazu, tedy ti, kterým by pověst jejich sportu měla ležet na srdci nejvíc. Ve chvíli, kdy se objeví jakékoli podezření z nepravostí, dožadují se důkazů. Jsou-li důkazy přineseny, napadají jejich hodnověrnost.
Zveřejnění zprávy o neřestech neberou jako příležitost pro zjednání nápravy, jako výzvu, aby pomohli vytvořit průhlednější prostředí, v němž bude možná účinná kontrola dodržování pravidel. Přijímají ho s mrzutostí, že jejich "podnik" přichází o reputaci, která tak jako tak existovala jen v jejich představách.
Zlobí se na zrcadlo, jež tu a tam zobrazí pravý stav věcí, místo aby se aspoň pokusili jej změnit.
V tomto ohledu se náramně podobají politikům. Lidem, kteří náklonnost k fotbalu projevují v naději, že si jejím prostřednictvím nakloní voliče. Slavnostně otevírají zrenovované stadióny, nedbaje problematických okolností doprovázejících jejich rekonstrukci. Při schvalování rozpočtu přihazují milióny pro kluby ze svých domovských krajů, ignorujíce skutečnost, že tyto peníze by se daly využít na obecně prospěšnější účely.
Zaštiťují se frázemi o tom, jak pomocí podpory sportu chrání mládež před nástrahami moderní společnosti, jako jsou drogy. Pokud by svá vznesená slova mysleli vážně, pohlídali by si, aby peníze daňových poplatníků skutečně plnily tento účel, a nesloužily třeba jen ke zvýšení komfortu královsky placených fotbalových profesionálů nebo dokonce kupování zápasů.
Místo toho při dotazu na kontrolu využití dotací krčí rameny a alibisticky tvrdí, že není možná. Je-li tomu tak, pak není možné, aby se do fotbalu blahosklonně investovaly veřejné prostředky.
Podobně neúprosná logika doprovází otázku, kdy se dočkáme čistších poměrů v českém fotbale.
Stane se tak až tehdy, kdy u veřejnosti nebudou bodovat politici přinášející miliónové dotace, ale například ti, kteří je odmítnou schválit, pokud si nebudou jisti, že budou využity čistým způsobem.
Není náhodou, že o korupci, vydírání a výhrůžkách spojených s fotbalem není slyšet v zemích, kde si můžete nechat stát kolo nezamčené na ulici a být si přitom jisti, že ho po dvou hodinách naleznete na původním místě.
V tomto směru je fotbal jako masová zábava poutající širokou pozornost skutečně pouhým odrazem společenských poměrů. A bylo by nerealistické očekávat, že se v něm nesetkáte s úplatkem, který je naneštěstí stále běžnou součástí mimofotbalového života v této zemi.
Konstatování, které nesmí znít jako výmluva. Jde o diagnózu vážné nemoci, bez jejíhož vyléčení se život i fotbal mění ve hru bez pravidel, která nemá vítěze.