Finská Východní Karélie je kraj odlehlý, divoký, splňující klišé o "tisíci jezerech a hlubokých lesích". Zároveň se může pochlubit bohatou historií. Již od 13. století zde probíhaly šarvátky mezi švédským královstvím (ke kterému Finsko tehdy patřilo) a sousedním ruským knížectvím, které měly pokračování třeba v prudkých bojích Talvisoty - zimní války se Sovětským svazem na přelomu let 1939 a 1940.

Lidé zde žili a stále žijí v těsném sepětí s přírodou, zvyklí na drsné klimatické podmínky a stále udržující prastaré tradice, do kterých cizinci i díky specifikům finštiny pronikají jen obtížně. Hledat zde kapelu, která by výrazněji promluvila do světového hudebního dění, by bylo čirým bláznovstvím. A přesto příběh skupiny Värttinä, který začal právě zde, v malé vesničce Rääkkylä, dokazuje, že ne všechny fantaskní pohádky patří jenom do finského eposu Kalevala.

Počátky kapely se datují do roku 1983, kdy dvě ještě školou povinné sestry Sari a Mari Kaasinen napadlo založit folklórní soubor, který by interpretoval tradiční karelské písně. "Se sestrou jsme byly silně ovlivněny vyprávěním naší matky Pirkko Kaasinen. Když Värtinnä vznikla, bylo mi dvanáct, ale zpívala jsem už od dvou let," vzpomíná Mari Kaasinen. 

Pověst o nezvyklém koníčku sester Kaasinenových se rozeběhla po kraji a již brzy měl soubor 21 členů, včetně hráčů na harmoniku, saxofon, kontrabas a kytaru. V této sestavě vyšly Värttině dvě nahrávky - First Album (1987) a Black Bird (1989) - obsahující folklórní repertoár starých ugrofinských kmenů, který zazníval při svatbách, pohřbech nebo lidových slavnostech. Z pohledu Středoevropana však spíše na první poslech připomíná ruské balalajkové halekačky a pouze kradmo naznačuje pozdější hitový potenciál finských šamanek.

Krok k nesmrtelnosti učinila Värttinä až na počátku 90. let, kdy radikálně zeštíhlela původní sestavu, nabrala špičkové hráče místní hudební scény a vrhla se do přístupnějších vod folklórem načichlého rock popu. Nové album Oi Dai (1991) mezi finskými fanoušky způsobilo hotový poprask. Värttinä totiž poetiku karelských poém nabídla v mnohem lákavějším hávu než dosud.

Se zkušenými muzikanty kapely si hlavní tvůrčí mozky souboru dovolily mnohem invenčněji a barevněji pracovat se svébytnými lidovými harmoniemi a rytmy. Základem hudebního projevu však i nadále zůstal osobitý a hravý přednes vícero zpěvaček, stavící na kombinaci specificky zabarvených hlasů.

Pokud album Oi Dai znamenalo pro Värtinnu průlom na finské scéně, následující nahrávka Seleniko (1992) jí zajistila slušný ohlas mezi zahraničními fanoušky. O kapele se začíná vědět v evropských rádiích, na festivalech, album vychází v reedici ve Spojených státech a v Beneluxu.

Od té doby kapela na šňůru svého muzikantského života navléká korálky brilantních a chytlavých nahrávek, jeden blyštivější než druhý - Aitara (1994), Kokko (1996), Vihma (1998), Ilmatar (2000) a živé album 6. 12. (2001). Dosud poslední nahrávkou Värttiny se stalo loňské album Iki, které soubor představuje ve vyzrálé formě zkušených matadorů world music. Nikam se nehrnou, nikam nepospíchají, spíš si vychutnávají a pečlivě promýšlejí jednotlivé momenty písní s pocitem dobře odvedené práce.

Tento pocit zadostiučinění je oprávněný. Od počátku 80. let minulého století, kdy sestry Kaasinenovy začaly zvát kamarádky, aby "přišly pobejt", se totiž ve Skandinávii vyrojila celá řada kapel, které tak či onak přísahají na severský lidový folklór v aktuálním hudebním kabátu. K nejméně přehlédnutelným zástupcům této scény patří švédsko-finská formace Hedningarna a švédská Garmarna, která neváhá kombinovat lidové písně s tanečními samply. A v poslední době také finští tesklivci Tenhi, kteří se upsali intimitě a zádumčivé kráse neofolkových tónů.