Josef Topol: Jazyk je stav duše

V renesančním domě hodináře Rudolfa Thürhammera na pražské Malé Straně, kam kdysi chodívali za hodinářským mistrem Tycho de Brahe i Johannes Kepler, dnes bydlí devětašedesátiletý dramatik Josef Topol. Vizitku na dveřích nenajdete, o zvoncích vědí jen přátelé. Své soukromí si bedlivě chrání.

Vaše kamarádka, spisovatelka Věra Linhartová, napsala: Jazyk jsem já. Literární vědci hovoří o Topolově jazyku. Vy sám jste řekl: Jazyk mě fascinuje nejvíc. Co říkáte posunu jazyka, ke kterému došlo po roce 1989?

To je těžká otázka. Ale k lásce k jazyku se přiznám: Nemyslím si, že bych do českého dramatu přinesl nějakou zvláštní vlohu, ale je pravda, že mě vždycky bavilo pracovat s jazykem. A když hledám kořeny tohoto zájmu, vzpomínám si, že jako dítě jsem poslouchal báby, které se u nás v Poříčí nad Sázavou scházely na draní peří. Všichni odrbávali pírka, i můj tatínek. Občas uvařil grog a baby mlely a mlely...

Naši sousedé, manželé Černí, měli pohřební ústav a truhlářství, vyráběli rakve a k tomu samozřejmě měli parádní vůz se stříbrnými anděly a na něm vypravovali pohřby. Prostě manželé Černí, nomen omen. Schovaný za kredencí jsem poslouchal jejich hovory, nebo spíš tok řečí. A tehdy vznikly mé první literární pokusy. Svým vlastním dětským těsnopisem jsem si zapisoval, co jsem slyšel.

Přímo při tom vyprávění?

Přímo, protože tok jazyka byl pro mě neuvěřitelný. Byl jsem fascinován nepředpokládatelností asociací i obludnými historkami rodiny Černých, kterým vždy zavolali, když se někde našla mrtvola, nebo alespoň její kus. Třeba na trati Čerčany-Benešov, a protože vlak takovou mrtvolu většinou při nárazu roztrhal, byla rozházená na velké vzdálenosti. Manželé Černí ji pak museli najít a složit v rakvi dohromady. A jednou, právě při neštěstí na trati, ne a ne najít hlavu, až na ni druhý den narazili v psí boudě ve vedlejší vesnici...

Na závěr trhání peří byla doderná, pil se punč a já jsem se tehdy odvážil jim záznam z večerů klopýtavě přečíst. Baby se mohly umlátit smíchy. Samy nevěřily tomu, co říkaly, co semlely.

Zpracoval jste někdy tyto zápisky literárně?

Nikdy jsem nepsal prózu, povídky. Příčilo se mi líčit, jak někdo vypadá. Mě bavil vždycky dialog. Když jsem pak jezdil do gymnázia v Benešově, vždycky jsem prošel kus vlaku a nakukoval do kupé a kde se mi zdáli být již od pohledu zajímaví lidé, tam jsem se tiše posadil. Většinou jsem to odhadl a stálo za to poslouchat, co si povídají. Příběhy jsem si pak zapisoval. Nejspíš právě kvůli dialogu jsem se dostal k divadlu.

Později při psaní jste své původní dětské záznamy někdy použil?

Občas ano. Spoustu věcí jsem vyčerpal, když jsem si začal s Otomarem Krejčou a Karlem Krausem. Krejča byl šéfem činohry Národního divadla a Kraus tam byl dramaturgem. To bylo sice v totalitním čase, ale v době tzv. tání. Na tu dobu se dobře pamatuji, to už jsem byl na DAMU a najednou tam mohli přednášet pánové Jan Grossman a Karel Kraus a já měl konečně pocit, že jsem na vysoké škole. Bohužel ten pocit vydržel jen jeden rok.

Byli jsme ale u Národního divadla...

Ano, tam právě Krejča s Krausem zakládali tzv. autorskou dílnu, protože nechtěli spolupracovat s tehdy zavedenými autory socialistického realismu, a oslovili Františka Hrubína, Milana Kunderu, Františka Pavlíčka. Karel Kraus, právě na té škole, oslovil i mě, protože jsem měl už za sebou premiéru své první hry - Půlnočního větru u E. F. Buriana. Zatáhl mě přímo ke Krejčovi, kde jsem se dozvěděl, že jsem jejich potenciální autor. Krejča už tenkrát na Půlnoční vítr velice příznivě reagoval. A tak vznikl Konec masopustu, kde jsem zužitkoval zápisky z draní peří.

A stejně mě Krejča s Krausem přivedli i k překládání. Najednou chtěli dělat Čechovova Racka, něco jim vybouchlo a byl jsem v tom. V životě mě nenapadlo, že budu něco překládat, ale slíbil jsem, že to zkusím. A snad se to povedlo. A hned vzápětí Krejča říkal: Hochu, teď bychom rádi, dokud v souboru máme dva mladé nadějné herce (Marii Tomášovou a Jana Třísku), udělali Romea a Julii. To jsem se úplně vyděsil: překládat Shakespeara. Sice angličtinu jsem studoval už na gymnáziu a pak na DAMU, ale netroufal jsem si.

Po dlouhém váhání jsem Krejčovi a Krausovi slíbil, že se na to podívám. Vzal jsem si Sládkův i Saudkův překlad a po několikerém čtení jsem si řekl, že bych se tam možná vešel. A tak jsem se do toho pustil a zase bojoval s jazykem.

Právě od jazyka jsme se teď dostali až k Shakespearovi...

A teď skočím k dnešnímu jazyku. Díval jsem se na nová pokračování Nemocnice na kraji města, soustředěněji jsem viděl až poslední díl a bohužel musím říci, že jazyk seriálu mě nebavil, nezajímal. Měl jsem pocit, že herci nemají co hrát. Hráli sebe: Ivu Janžurovou a Josefa Abrháma. Bylo to opelichaný.

A současnou literaturu sledujete? Četl jste knihy od Květy Legátové či Petry Hůlové? Znáte mladší básníky, jako je třeba Petr Borkovec?

Bohužel už nemám knihy kam dávat a také na ně nemám skoro peníze, žiji z penze. Čtu jen to, co mi přinesou kluci, a proto si netroufám říci nějaký soud. Přes ně ale znám některé mladé básníky i osobně. Jmenovat nikoho nebudu.

Kdybych se vrátil k původnímu tématu: Proč myslíte, že se dnes jazyku věnuje tak malá péče, i když v našem civilizačním židovsko-křesťanském okruhu všechno z jazyka vychází? Proč se "nebojíme slov, těch, co s nima povídá každej", jak říká jedna vaše postava?

Jsem na tohle vnímavý, citlivý a trpím tím, trpím tím. Když přijdu ho hospody a pozoruji pingly, jak prolistují noviny, zastaví se u sportovních zpráv a slyším, jak povídají: Hele, vole, podívej se, vole, jak ta Sparta to skoulela, vole... Už jsem to vzal za své, nemohu se na ně zlobit, ale když mám sám promluvit, bojím se, že mi už nikdo nebude rozumět.

Dokonce si myslím, kdybych teď přišel s novou hrou, nenajdu už obecenstvo, protože lidé jsou zvyklí z různých seriálů v televizi a z amerických filmů jen na postelní drmolení a akční výkřiky: kámo, sakra, doprdele.... Položit se do jazyka, jako to dělali třeba Beckett a Ionesco, nenajdu porozumění.

A co když to bude spíš opačně, že devalvace jazyka již dosáhla takového stupně, že návštěvníci divadel čekají na přesné slovo jako na smilování? Navíc přesný jazyk lidi zbystřuje, jak říkají staří moudří: vytváří nové světy...

Kéž by lidé zbystřili. To víte, někdy i tady na Malé Straně v Praze potkávám známého, kamaráda, a řekne mi: Čau. Říkám mu: Co to je? Není lepší říct: Dobrý den, dobré ráno?

Co vlastně o nás vypovídá zbanalizovaný jazyk?

Jazyk je stav duše, ve své podstatě. A co s tím? Nevím. S tím si nevím vskutku rady. Já už si tady připadám nepatřičně.

Jezdíme třicet let za Rakovník na chalupu a nikdo o mně nevěděl, že jsem nějaký spisovatel. Raději jsem o tom nemluvil. Nebylo to žádoucí. Chtěl jsem mít pokoj.

Jednou v létě tam k nám přifrčelo auto. Byli to estébáci z Rakovníka, kteří na náměstí měli podobnou "kachlíkárnu" jako v Praze. Musel jsem jet hned s nimi. Dovezli mě do té své kachlíkárny a udeřili: Pane Topol, víte asi, proč jsme si vás přivezli. Já na to: Nevím, to mi snad řeknete sami. Oni: Víte snad, co je dneska za den? Já: Vy myslíte tu okupaci. Oni (rozzlobení): My tomu říkáme internacionální bratrská pomoc!

A jsme u toho: klasická ukázka zneužitého jazyka, kdy řeč neslouží k pojmenování skutečnosti, ale k jejímu zamlžování, k zakrývání skutečnosti...

Ano. A pokračovali: Nemyslete si, my o vás víme všechno. Vy nám jezdíte na Krakovec už asi šest let. Já na to: Patnáct, pánové. Oni: To nevíme, a honem si to v papírech opravovali. Pokračovali: Máme starost, jestli nám tady nerozvážíte letáky po okolí. Já: Čím asi. Snad víte, když víte všechno, že jsem v životě neměl auto ani motorku. Mám jenom kolo. Oni: Tak na kole, třeba.

Byl to neuvěřitelný dialog. Trval asi hodinu a pak mi řekli: Když jsme vás vyzvedli ze zahrádky, tak by mělo být naší povinností vás zase dovézt domů. Já na to: Chraň Bůh. Když už jsem tady, něco si nakoupím. S vámi už nechci nic mít. Vypoklonkovali mě. Když si teď vzpomenu na různá jejich slyšení v Bartolomějské i jinde, jaký používali ostrouhaný jazyk, mrazí mě.

Co myslíte tím ostrouhaným jazykem? Mohl byste ho ještě přesněji pojmenovat?

Bože, to je těžké. Jejich jazyk šel jen po základní funkci. Byl to "výslech", a přitom neslyšeli, stále znovu se ptali, "slyšíme dobře"? Jazyk odpovídal jejich intelektuální úrovni a kapacitě. Vlastně nešlo o slovní projev a člověk ani z toho nepřišel na to, po čem šli. Jak jsem byl ctitel dialogu, říkal jsem si: psát o nich, napsat takovou figuru jako jsou oni, to by mě nevzrušovalo, nebavilo, nanejvýš by to byla okrajová postava, která by člověku nestála za řeč. Jako neměli jazyk, neměli charakter. Když jsem jednomu z nich řekl: Nestydíte se mstít se na dětech, to vám nestačím já! Odpověděl mi: Ne, my vás chceme vyhubit.

Srovnám-li je s lidmi z Poříčí nad Sázavou, snad nepřeháním, všichni byli tvořiví v jazyce. Nejdůvěrnější přítel mého tatínka byl kostelník Josef Doležal, jeho mluva, jeho jazyk mě oslňovaly. Stejně jako jeho jméno. Do-le-žal.

Vzpomínky na Poříčí a kostelníka Doležala jste vložil i do své hry...

Skoro všechno, co tento krásný člověk dělal a říkal, je uloženo v mé hře Konec masopustu, kterou jsem už psal pro Krejču a Krause.

Mně tragicky zahynul tatínek, když mi bylo čtyřiadvacet. Opilý kluk na motorce ho porazil, když jel večer na kole z práce, a nic se mu nestalo, protože jeho strejda byl tajemník OV KSČ v Benešově. Tehdy jsem si uvědomil, že s otcem pro mě odešlo skoro všechno: dětství i mládí najednou. Při té příležitosti mě honem napadla tato hra. Vzpomněl jsem si, jak jsem jako kluk chodil po vsi s masopustními průvody na konci jako cancour a chtěl jsem úprkem tomu podat ruku, než to všecko nadobro zmizí. A Josefa Doležala, kostelníka, je ta hra plná. On mi byl předlohou i pro Smrťáka, ale zároveň i pro Krále. Byl ten, který zaboha nechtěl vstoupit do JZD. Do poslední chvíle zuby nehty se držel svých pár políček...

Také jsem zažil, jak panu Povolnému típli živnost "hadry, kosti, kůže" a on se svým koníkem a bryčkou přijel do dolní hospody u Plachých, na korbě měl rakev, kterou vzal do hospody, lehnul si do ní a hostil všechny přítomné. Přinapití chlapi ho pak v rakvi nesli do jeho obce, která se jmenovala Mrač, on klel a oni mu k tomu zpívali chór. Rakev měl pak léta na půdě, dával do ní obilí a občas si do ní i lehal, aby si prý zvykl. Podle této scény jsem napsal závěrečnou pasáž Konce masopustu.

Z čeho dalšího tato vaše hra vyrostla?

Abych byl spravedlivý, myslím, že by mě nenapadl ten tvar, ten "způsob", kdybych nezažil Emila Františka Buriana. Ono se sice o něm všelicos říká, udělal taky různé blbosti, ale já měl štěstí, že někdy v těch letech, kdy jsem už u něho byl, začal inscenovat retrospektivy toho, s čím měl kdysi před válkou úspěch.

V té době jsem se už sblížil s Františkem Hrubínem. Říkával mi: Josífku, je to jen odvar toho, co bylo ve třicátých letech, ale i tak to stojí za to! Když Burian nasadil své staré svity jako byla Vojna, Láska, vzdor a smrt, obnoveným voicebandem provedený Máchův Máj... Nádherná byla jeho dramatizace Dostojevského Bílých nocí. Bez těchhle představení E. F. Buriana bych asi nepřišel na to, nechat maškary ve své hře mluvit ve verších a udělat z nich hybný moment představení.

Kdybyste měl kromě E. F. Buriana jmenovat dramatiky, kteří vás ovlivnili, kteří by to byli?

Kdybych se měl přiznat, když jsem začal chodil na DAMU, Shakespeara jsem moc neznal. Opravdu ne. Do čeho jsem se ale opravdu zažral, to byli řečtí dramatikové Aischylos a Sofokles. Z nich jsem byl unešený, unešený a unešený. A zřejmě proto v Masopustu je v tak velké míře chór.

Co vás fascinovalo na řeckých dramaticích?

Jednak to, že psali ve verších. O takový jazyk jsem se vždycky pokoušel. A jednak si vzpomeňte, v čem jsme vyrůstali, co bylo okolo: ta hrůza, která na mě šla ze socialistického realismu. Dodnes si z DAMU pamatuji některé obludné fráze. V ročníku jsme byli jenom čtyři. Dvě holky a dva kluci: Bohouš Stěpánek, Iva Hercíková a Jana Petržílková. Štěpánek pak dělal náhradní normalizační časopis Scéna, nebo jak se to jmenovalo, Iva Hercíková žije ve Spojených státech a občas v Praze a Jana, kterou jsem měl moc rád, je už léta v USA někde u Miloše Formana.

K zápočtu nás zkoušel profesor František Götz, Hilarův dramaturg, a chtěl třeba vědět, co to je idea. Já jsem se styděl vypustit z úst tu hloupost, kterou nás učil. "Tak už mu to řekni, ať máš pokoj," syčely na mě holky. Snažil jsem se to všelijak opsat, až se mi pusa křivila, a pan profesor říkal: Řekni to jednoznačně, jednou větou, stručnou definicí. Až jsem se nadechl a řekl jsem: Idea je reflektor vržený na dramatické dějství. Pan profesor byl spokojený a říkal: Vidíš, že to znáš. Nebo, to si taky pamatuji, chtěl vědět, co je snění. I na takovéhle kategorie došlo. Správná odpověď zněla: Snění je dialektické předvídání prvků budoucnosti v přítomnosti. Takové byly tenkrát vysoké školy. Ale já měl s pokleslostí škol a studu za ně problémy i na gymnáziu.

Jaké?

Takové, že jsem skončil v blázinci "U Myslivečků". Znechucovali mi školu a varovali mě, třeba i kvůli tomu, že zpívám v kostele, že ze mě bude hovno, že to zařídí. Po létech, když už mě hráli v Národním divadle, mě jeden z těch profesorů potkal v autobuse, nemohl jsem se mu vyhnout, a říkal, hochu, jsem na tebe pyšný. Nevěděl jsem, co mu mám říct. Později jsem se dozvěděl, že za Němců kolaboroval a po roce 1948 a 1968 byl zase velký komunista.

Z blázince mě osvobodil pověstný profesor Vladimír Vondráček. Zařídil, aby mě pustili domů, a na rozloučenou mi řekl: Přemýšlej a pokud se chceš věnovat literární vědě (jak jsem tehdy chtěl), zkoumej něco podstatnějšího než jsou další milenci Boženy Němcové.

Když jsem se vrátil z blázince, vzal jsem si jeho slova k srdci. Měl jsem ctižádost projít si celou českou literaturou od legend a kronik až do obrození a XX. století. Tehdy jsem si zamiloval Kosmovu kroniku a právě při jejím čtení mě napadla má první hra Půlnoční vítr, kterou uvedl Emil František Burian v roce 1955. Psát jsem ji začal na Svárově u rybníka ještě před maturitou, tedy někdy před rokem 1953.

Před DAMU jste ale už v divadle u Buriana pracoval...

Protože se dramaturgie tehdy otevírala jen jednou za dva roky, začal jsem tam v knihovně. Pamatuji se, že když mě přijímal, říkal: Vypadáš, že píšeš. Když něco budeš mít, dones mi to. Dostal jsem u něho místo knihovníka-archiváře, ale tam se nade mnou zavřela voda. Byl jsem plachý kluk z venkova, záhy si na mě stěžovali hlavně z ROH, že ani nezdravím. Nebyla to pravda, jen jsem mluvil moc tiše. Později mi ředitel Mikota, který provozně šéfoval už Voskovcovi a Werichovi, řekl, že mně už Burian chtěl dát výpověď.

Vy jste mu tu svou hru neposlal?

Já ji tam v té knihovně stále smolil a protože jsem měl velice špatný podnájem v ulici Na Poříčí, tak po práci jsem chodil psát do nedaleké kavárny Arco...

Když jsem měl hru hotovou, poslal jsem ji Burianovi po svém kolegovi z knihovny Šmuclerovi, a pan Mikota mi po premiéře prozradil, jak to bylo. Burian se jednou rozčílill: Co ten Topol? Už je tu pár měsíců a vůbec se neprojevil, dej mu výpověď. Naštěstí zrovna ten den Burianovi kolega Šmucler dal mou hru. Ráno prý Burian přiběhl celý zvichřelý do kanceláře a chtěl vidět mou výpověď. Když ji měl v ruce, roztrhal ji na kousky a říkal: V noci jsem si přečetl Topolovu hru a příští sezónu ji budeme uvádět! To mně bylo akorát osmnáct let.

Poslední vaše hra, která měla premiéru v roce 1988, se jmenovala Hlasy ptáků. Z čeho vyrostla tato hra?

Víte, za dvacet let normalizace jsem rozepsal asi pět her. A jak se režim drolil, můj spolužák režisér Kačer a Vedral jako dramaturg, kteří byli v Divadle na Vinohradech, do mě začali bušit a chtěli mě znovu "vrátit na scénu". Pamatuji se, jak jsme vždy o Vánocích na Štědrý den odpoledne chodívali s Václavem Havlem a dalšími přáteli "na šneky". Střídali jsme hospody, protože Václav měl vždycky za zády estébáky. O Vánocích v roce 1987 jsem Václavovi na těch šnecích prozradil, že na Vinohradech by chtěli zahrát nějakou moji hru a že mně je trapný, když mě budou hrát a jeho ne. On vzkypěl a vzrušeně říkal: Josefe, jdi do toho! Ty budeš takovej lakmusovej papírek. Na tobě se ukáže, jak to s tou perestrojkou myslej vážně. Tím mi to požehnal. I když, přiznám se, šel jsem do toho hrozně nerad.

Čím vás zaujala zrovna tahle rozepsaná hra?

Nevím. Našel jsem ji v šupleti na Krakovci. Moji kluci Jáchym a Filip šli do puberty, už za mnou moc nejezdili i proto, že už měli svou partu, a já z hlubokého stesku, podobného tomu, jaký prožívá hrdina hry, jsem se do toho zase pustil. Ze stesku, že se svým dětem moc nevěnoval a najednou si uvědomuje, o co přišel, když šel vždy jen po své kariéře (což v mém případě, tehdy jsem neměl zhola nic, zní takřka ironicky). To je ale hodně důvěrné sdělení.

Udělal bych malou odbočku k vašim synům: sledujete Jáchymovy knihy a Filipovu skupinu Psí vojáci?

Původně jsme si se ženou říkali, že by bylo dobré, kdyby z jednoho syna byl třeba lékař a z druhého právník, ale bohužel vyrůstali mezi knihama, máme doma třígenerační knihovnu po Ferdinandovi, Ivanovi a Karlovi Schulzovi, a dopadlo to jinak. Sleduji své kluky, ale nemluvil jsem jim do toho a oni se mě jako táty a spisovatele zase trochu styděli.

Filip dělal od malička muziku a psal a Jáchym hned začal psát. Na rozdíl ode mne si umínil, že bude spisovatelem, že se tomu oddá, což nebyl můj případ. Měli to kvůli mně velice těžké, oba nesměli na vysokou školu, vystudovali jen gymnázium v Radotíně a Filip lidovou školu umění. Filip, když mi pomáhal tady se stavbou, složil ve třinácti letech Thunblues a kdykoliv mně chce udělat radost, tak mi to zahraje. Jáchyma čtu, ale pomalu, musím to vždy vstřebat po částech.

Dnes mi oba kluci říkají, že je dobře, že jsme neodešli, že mají takovou zkušenost, že už je nic moc v životě nepřekvapí. Mám je moc rád. Tuhle mi Filip napsal lístek, tuším ze Šumperka, a na konci stálo: Tati, o tobě nepochybuji! To mně udělalo radost, protože jinak si moc nepíšeme.

A co teď? Divadla vás jistě tlačí, abyste další rozepsané hry dodělal...

Tlačí, na třech hrách střídavě pracuji, jedna z nich je o svatém Vojtěchovi a slíbil jsem ji původně arciopatovi Anastázi Opaskovi, kterému jsem říkal otče, k miléniu jeho kláštera v Břevnově. Jen ale nevím, s kým ji mám dělat, všichni mí přátelé už jsou pryč, i když - připouštím - mám kamarády i v mladé generaci. To víte, já byl zvyklý na své lidi a s nimi to už nejde. Národní divadlo až po Hanu Burešovou z Divadla v Dlouhé by o to sice stáli, ale moc to nejde.

Co vás teď brzdí?

Já sám.

Proč se brzdíte?

Trochu už jsem o tom mluvil. Nevím, jestli bych našel svoje obecenstvo. V šedesátých letech svítalo na časy, něco se tu pohnulo a kolem mě byly spřízněné duše. Na jevišti byli herci, kterých jsem si vážil.

A není stejnou výzvou dnešní zlajdačelý jazyk, od kterého by se vaše slovo odrazilo? Třeba na to lidé i někteří herci čekají úplně stejně jako v šedesátých letech...

Nevím, nevím. Právě nevím. Ono nejde jen o jazyk, ona je zlajdačelá i výslovnost. Když dnes slyším moderátory v televizi, mám dojem, že čeština není vůbec krásný jazyk. Opravdu, někdy už mám hluboké pochybnosti, protože hluboce narušené jsou naše duše.


Josef Topol
Dramatik, spisovatel a překladatel Josef Topol se narodil 1. dubna 1935 v Poříčí nad Sázavou. Po maturitě v roce 1953 pracoval jako knihovník u E. F. Buriana. V letech 1954-59 studoval divadelní vědu a dramaturgii na DAMU. Po absolvování ve svobodném povolání. V roce 1965 byl v USA na čtyřměsíčním stipendijním pobytu Fordovy nadace a ve stejném roce se stal zakládajícím členem Divadla za branou. Po zákazu jeho hry Dvě noci s dívkou a zrušení divadla v roce 1972 byl bez zaměstnání. Po podepsání Charty 77 se živil jako kameník a později odešel do invalidního důchodu. Napsal deset divadelních her, pod řadou dalších je podepsán jako autor či spoluautor překladu.

snímky: HN - Jan Šilpoch