Vavřinec Kryzánek: Komise trestá konkurenční jednání

Komise trestá konkurenční jednání

Evropská komise minulý týden za údajné protikonkurenční jednání poručila Microsoftu zaplatit rekordní pokutu, předat konkurentům část zdrojového kódu Windows a nabízet Windows v osekané verzi bez multimediálních přehrávačů.
Protikonkurenční praktikou bylo podle mínění komise například zabudování multimediálního přehrávače do operačního systému. Microsoft však tímto krokem usiloval o zvýšení funkčnosti Windows pro spotřebitele, aby si uchoval nebo zvětšil tržní podíl. Boj proti ostatním firmám tržními prostředky jako jsou dohody, změny cen, kvalita produktů nebo strategické fúze, je podstatou reálné konkurence.
Pokud konkurence znamená ekonomickou rivalitu mezi firmami, tak jednání Microsoftu bylo ukázkou typického konkurenčního jednání. Tím, kdo ve skutečnosti jednal protikonkurenčně, jsou firmy jako RealNetworks, Sun Microsystems či Oracle, které namísto konkurování Microsoftu tržními prostředky podporovaly tažení antimonopolních úřadů proti Microsoftu.
Diví-li se někdo, že antimonopolní zákony trestají firmy za konkurenční jednání, pak nezná historii antimonopolních kauz. Většina velkých a známých případů od Standard Oil přes společnost Alcoa po IBM a Microsoft se skládala z pronásledování firem, které zvyšovaly výrobu a snižovaly ceny.
Dokonce odvětví ve Spojených státech na sklonku devatenáctého století, kvůli jejichž údajné monopolizaci vznikl Shermanův zákon, zvyšovala produkci a snižovala ceny rychleji než ekonomika jako celek.
Pokud půjdeme hlouběji, tak zjistíme, že Microsoft je trestán za zcela běžný výkon práva na majetek. Je trestán za to, že svůj operační systém vybavuje podle svého uvážení vlastními aplikacemi, že vstupuje do dobrovolných kontraktů s dodavateli PC, že sleduje určitou marketinkovou strategii.
Jak mohou antimonopolní zákony upírat firmám právo nakládat se svým majetkem? Proto, že jejich premisou je, že soukromá firma, zvláště pak bohatá a úspěšná, nemá primárně zvyšovat bohatství svých majitelů, ale sloužit společenskému prospěchu.
Na akcionáře velké a úspěšné firmy již není pohlíženo jako na lidi s právem sledovat vlastní zájem a štěstí, ale jako na sluhy, kteří musejí obětovat část svého zaslouženého zisku a svobody nedefinovatelnému blahu veřejnosti.
I kdyby rozhodnutí Evropské komise nějakým zázrakem zvýšilo kvalitu softwaru, těžko by se spotřebitelům tato výhoda vyplatila, musí-li za ni zaplatit tím, že se ze slušných lidí stanou parazity.
Zodpovězení zcela druhotné otázky, zda ten či onen konkrétní krok Microsoftu dlouhodobě zvýší blaho spotřebitelů, je navíc zcela mimo možnosti Evropské komise stejně jako amerického antimonopolního úřadu při ministerstvu spravedlnosti s jeho malou armádou doktorů ekonomie. Ekonom je svým vzděláním naprosto nevybavený a neschopný předvídat konkrétní trendy v jednotlivých odvětvích. O technologickém sektoru to platí dvojnásob.
Spekulanti a investoři, pro které je předvídání trendů denním chlebem a kteří mají vysokou motivaci k objektivitě, v otázce pronásledování Microsoftu hovořili podle výzkumu publikovaného v Journal of Financial Economics jasně.
Krok státních úřadů, který byl špatný pro Microsoft, byl špatný pro akcie celého počítačového sektoru, včetně zákazníků i konkurentů Microsoftu. Rozhodnutí úřadu, jež bylo dobré pro Microsoft, zvyšovalo hodnotu akcií počítačového sektoru.