Ráj je také v Betlémě

rozhovor
snímky: HN - JAN ŠILPOCH A MIROSLAV ŠEBELA


Proč právě tyto vzdálené sopečné ostrovy?
Protože mi tam vadila neuvěřitelně poničená příroda, což způsobily především přemnožené nepůvodní divoké kozy.

Jak jste se vlastně dostal k projektu omezení jejich počtu?
Náhodou. Když jsem se jednou vracel z Galapág, potkal jsem na letišti Italy a Švýcary. Měli na sobě střelecké vesty a pušky v pouzdrech. Řekli mi, že na výzvu národního parku Galapágy tam zcela volně stříleli zvířecí plevel. My jsme se s kolegy té myšlenky chytili, našli jsme si staré ekvádorské noviny, kde se o výzvě psalo, a tak jsme se dostali k mezinárodní Darwinově vědecké stanici na ostrovech, která celou situaci už několik desítek let monitoruje.

S jakým řešením jste přišli?
Nechtěli jsme příležitostně a nesystematicky lovit nebo střílet zvířata. V hustě zarostlých kaktusových porostech ostrovů to ani moc nešlo. Naše řešení spočívá v tom, že chceme kozy dokrmovat kamennou solí obohacenou syntetickými hormonálními preparáty, které podstatně snižují jejich reprodukční schopnosti. Vědecké radě Darwinovy stanice ale připadalo komické, že uprostřed Pacifiku budeme vytvářet solné homole, které budou kozy olizovat. O hormonech toho rada taky moc nevěděla. Náš projekt se nakonec zalíbil tím, že schopnost koz přivádět na svět mláďata se měla snížit na pět procent. Pokud bychom dostali k dispozici jeden ostrov, byli bychom schopni ho do deseti let zbavit několika tisíc zvířat. Nikdo před námi s něčím podobným nepřišel. Hodně pomohli naši sponzoři, bez nichž by projekt vůbec nevznikl.

Kde se tam vlastně kozy vzaly?
Jsou to pozůstatky z doby před třemi sty lety, kdy se Galapágy staly útočištěm pro posádky pirátských lodí. Ostrovy později sloužily i velrybářům jako lovecké základny. Pro pestrost jídelníčku si tam námořníci vysazovali nejenom kozy, ale také osly, krávy, prasata, velbloudy. K nepůvodním živočichům se přidaly také kočky, krysy a myši, které utekly z lodí. Protože na ostrovech nejsou žádné velké šelmy, mohla zvířata přežít a v klidu se rozmnožovat. Jejich stavy dosáhly obludných počtů.

Pokusil se někdo alespoň přibližně odhadnout jejich počet?
Krysy, kočky nebo myši se nedají spočítat. Pokud jde o kozy, jejich počty dosahují několika set tisíc. Například jen na sopečném ostrově Santiago o průměru čtyřicet kilometrů žije odhadem osmdesát tisíc koz. Proto je na ostrově zlikvidován původní porost až na kamenitý lávový podklad. Sloní galapážské želvy se nemají čím živit. Těm, co přežívají, zhoršují situaci zdivočelá prasata a kočky, které požírají jejich vejce. Podobně jsou na tom původní leguáni, tučňáci a mnozí další ptáci. Problém trvá mnoho let a řeší se nejčastěji jen odstřelem koz.

Nakolik je ohrožena původní fauna na Galapágách?
Katastrofálně. Za posledních tři sta let vyhynuly na ostrovech minimálně tři poddruhy galapážské želvy sloní. Populace leguána zemního je na hranici vymření. Co je možná ještě horší, mění se vegetační prostředí sopečných Galapág. Na ostrovech je dnes více než 150 druhů nepůvodních rostlin. Byly tam dovezeny jako okrasné, časem zplaněly, jsou obtížným plevelem a masívně dusí endemické rostliny. Mnohé z nich jsou na seznamu ohrožených nebo už vyhynulých druhů. I když se Správa národního parku snaží mnohá území oplocovat proti nájezdu zvířat, zbytky vzácných rostlin se zachraňují velmi sporadicky.

Uskutečnil se váš projekt?
V Ekvádoru se před čtyřmi pěti lety změnila politická i hospodářská situace. V krátké době se tam střídali prezidenti a s nimi i lidé na ministerstvech, kteří o projektu rozhodovali. Když jsme dojeli na místo, už nás nevítali jako experty, ale jako sponzory. Platit bychom museli za každý krok na ostrovech. O projektu nepadlo jediné slovo. Vedení parku tvrdilo, že už má problém pod kontrolou. Když jsme se na ostrovy vrátili o rok později, tak trochu tajně, zjistili jsme, že likvidace zavlečených živočichů se rovná nule. Kozy doslova ožíraly dveře Darwinovy vědecké stanice, stovky oslů hýkaly za ploty pozemků, kde se chovají vzácné želvy. Když jsem byl na přelomu letošního roku v Ekvádoru, dozvěděl jsem se, že celé vedení Národního parku Galapágy bylo vyměněno a že naše projekty by se tam mohly znovu rozjet. Zmrzačená příroda pomoc člověka potřebuje.

Dostal jste se vůbec při svých cestách po světě do míst, kde je možné ještě najít nedotčený ráj zvířat?
Na Galapágách jsme ho nenašli. Ráj zvířat je v jihoamerických savanách, které se nad rovníkem nazývají llanos a pod rovníkem argentinské pampy. V období sucha se tam veškerá zvířata soustřeďují kolem vysychajících vod. Řeky jsou tam doslova nabité elektrickými úhoři, piraněmi, obrovskými sumci i dalšími druhy ryb. Kolem vodních ploch jsou tisíce ptáků, kteří se jimi živí. Viděl jsem tam stovky kajmanů i sudokopytníků, anakondy, jaguáry, oceloty. A také největšího hlodavce na světě kapybaro, který dosahuje váhy až padesáti kilogramů. Takové seskupení živočichů se na planetě vidí málokde.

Ani v Amazonii?
Tam jsem ho našel na přítocích Amazonky v Ekvádoru, kde jsme s kolegy mapovali výskyt ryb. Podle jejich pestrosti se totiž pozná, jak je příroda poškozená. Našli jsme tam místa, kde na jeden zátah podběráku v řece zůstalo v síti až patnáct druhů ryb v počtu sto padesáti kusů! Prales v těch místech není vůbec poškozený. Když tam Indiáni porážejí stromy, pak jenom na výrobu svých loděk.

Kde to místo konkrétně je?
V hraničním pásmu mezi Ekvádorem a Peru, kde v roce 1995 probíhala válka. Snil jsem o tom místu mnoho let. Až loni jsme s kolegy získali povolení se tam vydat jako jediní cizinci v posledních letech. Dostali jsme indiánského průvodce, který tvrdil, že jsme prvními bělochy, kteří se do těch končin vůbec dostali. Setkali jsme se tam s kapitánem místní vojenské posádky, který nám řekl, že v pralese přežijí jen Indiáni. Tvrdil nám, že na vlastní oči viděl, jak anakonda do sebe vsoukala vojáka a po třech dnech ho vyvrhla napůl stráveného s polámanými žebry a rozpuštěnými konci prstů na rukách a nohách.

Jste známý svým příkrým tvrzením: aby zvířata a rostliny mohly přežít, musí vymřít člověk. Platí to i pro tuto oblast?
Platí beze zbytku. Celý život se potýkám totiž s tím, že když se někam vrátím, a to i do míst, která jsou nejméně navštěvovaná - vždycky to tam je horší. Víc sprejů plave v dunajské deltě, oleje a nafty v Jakutsku na jezerech nad polárním kruhem, víc lovců je možné potkat na lovech vzácných živočišných druhů na přítocích Amazonky nebo Orinoka.

Čím jste si vysloužili privilegium mít tak často možnost navštívit mnoha cestovatelům zapovězená místa v Amazonii?
My sami jsme si je nevysloužili, alespoň o ničem nevím. Pomohl nám, myslím dnes už zapomenutý, český cestovatel Enrique Stanko Vráz, který jako první Evropan projel před více než sto lety napříč rovníkovou Jižní Amerikou. Plul dva tisíce kilometrů po Orinoku a Rio Negru na lodi jménem Praha. Plavil se taky po Amazonce, aby nakonec přešel přes Andy až k Tichému oceánu. Poprvé zapsal počet želv, krokodýlů, lovil zvířata, fotografoval. Když jsme se rozhodli vydat do Amazonie, čerpali jsme ze všeho, co napsal, abychom byli v obraze. Jeho sto let staré poznámky byly to nejzajímavější, co vlastně od té doby o Orinoku a Amazonii někdo napsal. Mimochodem jeho preparáty zvířat i fotografie jsou v Náprstkově i Moravském zemském muzeu, stejně tak v Národním muzeu ve Vídni. V zemích Jižní Ameriky je Stanko Vráz velmi známý a uznávaný. Tím si vysvětluji naši jednodušší pozici v získávání povolení.

Máte u nás nějakou lokalitu, která vám je blízká podobně jako ona místa v Amazonii?
Jmenuje se Betlém, je pod Pálavou na místě bývalé štěrkovny u střední Novomlýnské nádrže. Získal jsem ho pro muzeum v době, kdy odsud odešli stavbaři vodního díla a nechali po sobě zcela zničené území plné betonových panelů a pneumatik. Z velkého zavodněného území, kde chyběly původní les i nižší porosty, prchaly žáby pryč. Tomu jsem chtěl zabránit. Na malém desetihektarovém území, kde ještě rostly padesátileté duby, jsem vysadil další stromy a nechal narůst rákos. Udělal jsem jednoduché terénní i technické úpravy pozemku, které umožnily regulovat vodní režim. Chtěl jsem dokázat, že když se do přírody moc nesahá, tak její samoobnovovací schopnost je geniální.

Máte konkrétní příklady?
Na chráněnou lokalitu Betlém se postupně vrátily původní i nové druhy živočichů, jako je například hořovka duhová, piskoř pruhovaný, blatnice česneková, skokan ostronosý, želva bahenní, sýkořice vousatá, husa divoká, volavka červená, bukač velký, myška drobná a bobři. V jistém smyslu je ráj i v Betlémě.

Jak se tam dostali bobři?
Jsou to potomci těch, které Rakušané před lety vypustili do Dunaje pod Vídní. Proti proudu Moravy se dostali do Hodonína. Pak se ukázali u Dačic. Tam je objevili moji psi a nakonec skončili v Betlémě. Jsou to první bobři, kteří se usídlili severně od Pálavy. V Betlémě jsou už osmým rokem.

Víte, kolik jich žije u vás, v chráněném území?
Abych se jich dopočítal, vzal jsem lesáckou šupleru, papír a spočítal jsem všechno, co bobr položí na zem za rok. Došel jsem k číslu 550 stromů na jednoho bobra. Pak jsem vzal tabulky, dosadil počet padlých stromů a vyšlo mi, že v Betlémě žije pětadvacet malých dřevorubců. Jejich počet mi ani tak moc nevadí, snáším se s nimi, horší je to s nenávratně zničenými stromy. Bobrům padnou za oběť obvykle stromy s největší korunou, do které se pak jako velmi plachá zvířata schovávají.

Je možné ten problém nějak řešit?
Především tím, že bobr evropský nebude zařazený do kategorie kriticky ohrožených zvířat a že se bude lokálně lovit. Nejsem sám, kdo ví, že jsou bobři dnes přemnožení. Dokážete si představit tu spoušť v lese, kterou mohou způsobit. Je to tak, jako byste v zeleninové zahrádce udělal kozla zahradníkem.

Jak se k vám dostaly vzácné bahenní želvy?
Přivezl jsem několik dospělých kusů z dunajské delty, protože v Čechách a na Moravě už více než třicet let nežily. Přivést je zpátky jsem se rozhodl proto, že tady kdysi bahenní želvy byly. Jejich návrat do původního prostředí vyšel. Mají každoročně nové zdravé potomky.

Lidé se dnes často zbavují americké vodní želvy tím, že ji odnesou k řece nebo vodním nádržím. Objevila se i u vás?
Její invaze z domácích akvárií se nevyhnula nejen lednickým rybníkům, řece Svratce, ale i Novomlýnským nádržím a Betlému. Neubránila se jim například ani přírodní rezervace na Dunaji kousek od Vídně. Většina amerických vodních želv (nádherných) zahyne, ale část jich v divoké přírodě přežívá. Jsou dokonce schopny přečkat i pod zamrzlou hladinou. V Betlémě, ale i v okolí střední nádrže jsem zatím nenašel mláďata. Želvy totiž potřebují pro rozmnožování vyšší teploty a delší vegetační dobu. Ovšem to, že mohou přezimovat, je první krok k jejich aklimatizaci.

Kolik času věnujete Betlému?
Nikdy jsem to nepočítal, ale jezdím tam z Brna každý druhý den včetně sobot a nedělí. Trávím tam dovolenou, spím tam přinejmenším dvě třetiny roku.

Spočítal jste někdy, na kolik peněz přijde provoz chráněného území?
Kdybych to počítal tak, že mám jako automechanik sto korun za hodinu, tak by provoz Betléma stál strašné peníze. Svůj vlastní volný i pracovní čas však nepočítám, stejně jako moji kolegové. Když je potřeba spravit stavidlo, plot nebo natřít obytnou maringotku, pak si vezmeme montérky a všechno si uděláme sami. Kdybych to dal všechno dohromady, nepřekročili bychom částku padesát tisíc korun za rok. Mimořádná příroda na jihu Moravy za to stojí.

Kdyby k vám do Betléma chtěl někdo přijet, kde nebo jak by vás našel?
Asi vás zklamu. To je jediné téma, o kterém nerad hovořím. Existuje totiž spousta lidí, kteří mají neurvalý vztah k přírodě.