Brazilský sen Ailtona Krenaka

snímky: WALTER GARBER, MICHAEL HAVAS, MARTIN ŠÁCHA
Když v roce 1915 dorazil do Brazílie ruský etnograf Genrich Genrichovič Maniser, bylo Krenaků kolem osmi set. Ještě žili přírodním způsobem a mluvili svým jazykem. Maniser přijel z Petrohradu s dalšími čtyřmi intelektuály, kteří si podobně jako on tou cestou splnili romantický sen. Chtěli zmapovat Brazílii.
Tehdy právě vrcholila genocida indiánů, a navíc je kosily nemoci a epidemie. Maniser vycítil, že tahle kultura je na vymření a rozhodl se, že udělá, co bude v jeho silách, aby o ní zůstaly záznamy. Velice fundovaně se pokusil zachytit jazyk kmene, jeho slovní zásobu i gramatiku. A protože měl hudební vzdělání, dokázal zaznamenat i stovku krenakských písní. Jako zručný kreslíř zachytil lidské typy, způsob pomalování těl a také třeba hmyz, který v tom kraji žil - ostatně jeden z té elitní ruské skupiny byl entomolog. Hlavně Maniserův slovník krenakštiny je mimořádné dílo. Bezmála sto let starých záznamů o stavu jazyka přírodních národů je totiž žalostně málo.
Maniser strávil mezi Krenaky zhruba pět měsíců. Rusové to v Brazílii neměli vůbec lehké. Ač jedním z jejich sponzorů byl sám Alfred Nobel, byli občas finančně tak na dně, že museli odjet do města a pokusit se prodat nějaké svoje obrázky, nebo pořádali přednášky, aby něco vydělali na vstupném. Po návratu domů Maniser zpracovával krenakské materiály ještě tři čtvrti roku. Pak odjel na frontu a v roce 1917 zemřel v Rumunsku na tyfus. Na svědectví o vzdáleném brazilském indiánském kmeni přes osmdesát let jen tiše a uzavřeně pracovali ruští etnologové v depozitářích petrohradské Kunstkomory.

Brazilský sen
Dnes je Krenaků jen 250. Jen osm z nich ještě dovede mluvit původním jazykem kmene. Žijí v brazilské provincii Minais Gerais, kde na rozloze dnešní Francie našlo domov celkem 2000 Indiánů. A jako kdysi G. G. Maniser a jeho přátelé, našli se i dnes lidé z daleka, které osud Krenaků zaujal natolik, že o nich chtějí podat svědectví. Český režisér - dokumentarista Michael Havas se rozhodl natočit film Brazilský sen. Měl by to být příběh o brazilském indiánském kmeni Krenaků žijících na řece Rio Doce. O ženě z tohoto kmene Lauritě, která si nemá s kým popovídat v rodném jazyce a věří, že jejích dvacet vnoučat možná ten jazyk zachrání. O Lauritině zeti Ailtonovi a jeho velké cestě za svědectvím o společných předcích až do Petrohradu. Za svědectvím, které před osmdesáti lety pořídil jistý G. G. Maniser a jeho kamarádi.
"Můj partner, Němec Jens Terrahe, mi před časem ukázal asi dva roky starý článek v magazínu Time o vymírání jazyků," vzpomíná dokumentarista Michael Havas. "Byla tam malá zmínka o současném bojovníku za práva brazilských Indiánů Ailtonu Krenakovi a o mladém etnografu Maniserovi, který přijel mezi Krenaky v roce 1915 z Petrohradu. Zaujalo mě to a snažil jsem se dovědět víc." Tak se začal rodit projekt Brazilský sen.
Ústřední postavou příběhu se stal Indián Ailton Krenak. Padesátník, pohledný, charismatický, úspěšný a mediálně známý muž, člen slavné Aliance pro prales, která se snažila o novou brazilskou ústavu, respektující práva Indiánů. Na fascinujících dobových záběrech je vidět, jak Ailton mluví před brazilským parlamentem. Přinesl si tam s sebou černou hlinku, a než promluvil, začal se malovat na válečnou stezku.
V dětství se Ailtonovi dostalo vzdělání, oženil se s Brazilkou italského původu a prožil vedle ní život v západním stylu. Nikdy ale nepřestal pracovat pro Indiány. Když například za své aktivity získal cenu Aristotela Onasise, věnoval všechny peníze na pořádání tanečních festivalů pro členy indiánských kmenů.

Cesta ke kořenům
K Maniserovým zápiskům se Michael Havas dostal s pomocí odborníků z petrohradské Kunstkomory. Najít cestu k Ailtonovi bylo mnohem těžší.
"Hledal jsem ho dlouhých devět měsíců," vzpomíná režisér. Měl smůlu, že právě v té době se ve známém a úspěšném politikovi, který žil pětadvacet let západním způsobem života, probudila touha po kmeni Krenaků, ze kterého vzešel, a tak se rozhodl vrátit ke kořenům. "Odešel od ženy, sebral se a zmizel," vypráví Michael Havas. "Kdykoli jsem se po internetu pracně dostal k někomu z lidí, kteří ho předtím dobře znali, k politikům, lingvistům, etnografům, říkali všichni totéž: Známe ho, ale netušíme, kde teď je."
Nakonec ho vystopovala obchodnice s uměním přírodních národů Armenia Nercessian de Oliveira, kterou Michael Havas kontaktoval jen proto, že se mu líbila její internetová stránka. Tahle vzácná žena, původem Brazilka, a jako někdejší členka mise OSN v Sarajevu nositelka Nobelovy ceny míru, odjela do Brazílie, protože jí tam umírala matka. Denně za ní jezdila do nemocnice a poté hledala Ailtona, dokud ho nenašla.
Hned první telefonát indiánského aktivistu a českého režiséra sblížil. "Nazval jsem ten projekt Brazilský sen, ani nevím proč vlastně," svěřuje se Michael Havas. "Bylo v tom moje snění a snění vůbec, byla v tom touha a naděje." První, co mu Ailton řekl, když se o chystaném filmu dověděl, bylo, že slovo sen je pro něj ohromně důležité. "To mezi námi vytvořilo nějaký zvláštní most," vzpomíná režisér na začátky.
Ukázalo se, že Ailton, který dlouhé roky bojoval za všechny indiány, chce teď žít v mikrokosmu dvou set padesáti posledních lidí svého kmene. V padesáti si vzal negramotnou dvacetiletou Lauritinu dceru, má s ní dvě děti a už se nechce veřejně angažovat.
"Později jsme o tom hodně mluvili," svěřuje se Michael Havas. "O jeho osobní schizofrenii, ve které žil." Ailton tedy opustil světla ramp. Tvrdí, že je připraven odejít se svou částí kmene a zmizet v divočině. S tou částí, která stejně jako on věří, že nemá cenu napodobovat západní způsob života. Že je přinejmenším potřeba uvědomit si své kořeny.

Indián na Něvě
Ani Ailton nedovede mluvit krenakštinou. Na rozdíl od Laurity a jí podobných ale aspoň mluví výborně portugalsky. Většina Indiánů se totiž jazykově pohybuje v jakési zemi nikoho. Svůj jazyk ztratili, a jazyk většiny znají jen velmi špatně.
Stalo se to postupně, s neúprosnou logikou a setrvačností. Krenakové měli odedávna přísně stanovené zásady, podle nichž se kmen musel řídit. Jako všechny přírodní národy věděli přesně, kolik lidí příroda v tom místě uživí. Měli striktně vymezená pravidla, kdo si koho může vzít, s kým je možné mít děti. "Všechny indiánské kmeny žily v souladu s přírodou. V tom, že to nedokážeme, je naše velké selhání," soudí Michael Havas.
Etický kodex Krenaků musel vzít za své, když je začali násilně rozstěhovávat. Muži se ženili se ženami z jiných kmenů a děti už mluvily jazykem matek. A tak se postupně stalo, že jen osm lidí na světě ví, že oko se řekne ketomké.
Michael Havas vyprávěl Ailtonovi o dalekém Petrohradě, kde mají v muzeu unikátní svědectví o životě Krenaků před osmdesáti lety, kdy ještě bývali silným kmenem. Ailtona nadchlo hlavně vyprávění o Maniserově slovníku krenakštiny. Kdyby ho tak mohl mít! Naučit se podle něj mluvit, naučit to své děti, naučit se dávno zapomenuté písně, předat je dál...
A pak jednoho mrazivého dne stáli na břehu Něvy: český režisér a jeho lidé a Indián Ailton z kmene Krenaků z Belo Horizonte v brazilském státě Minais Gerais, v nažehleném baloňáku a s čelenkou ze šupin pásovce v černých vlasech. Přijeli si pro Knihu. Přijeli se podívat, co po sobě zanechal vzdělaný ruský mladík, který svým zaujetím dokázal pozdržet dílo zkázy. Ailton se musel před cestou dovolit své tchyně Laurity a slíbit, že jí po návratu přijde podat zprávu. Kdyby nesvolila, zřejmě by nikam nejel, protože tak to u Krenaků chodí.
V Kunstkameře, nejstarším ruském muzeu, které založil sám Petr Veliký, měli vědci Jelena Sobolevová a Jurij Berezkin pro Ailtona připraven originál Maniserova slovníku krenakštiny. Nábožně se ho dotýkal rukama v bílých rukavicích. Kamera ho zachytila, jak vychází z budovy s fotokopií slovníku, kterou mu darovali, a září štěstím. A doma s ním hned spěchal za Lauritou.

Velká cesta
"Když dnes slyším Ailtona, jak zpívá synovi Krembovi krenakské písničky, které se naučil z dávných zápisků G. G. Manisera, mám poprvé po třiceti letech filmařiny pocit, že ten projekt sám vytváří příběh, který chceme točit," poznamenává Michael Havas. "Ležel tady neprobuzený potenciál velkého příběhu, jakoby nakousnutý z několika stran. A ty skupiny všechny spaly a nic o sobě nevěděly. A úplně náhodou se daly věci do pohybu."
Do pohybu se měla jednoho dne dát i auta, plně naložená členy rozvětvené rodiny Ailtona Krenaka, proviantem a dary. Michael Havas a jeho kolegové zorganizovali v rámci projektu Brazilský sen velkou cestu za dalšími třemi lidmi vládnoucími krenakštinou, z Belo Horizonte až do Vanuire vzdáleného 1200 kilometrů. Pro lidi, z nichž jen jeden, učitel, má nějaké zaměstnání, je taková vzdálenost nepřekonatelná. "Je to, jako by mezi nimi stála berlínská zeď," soudí Michael Havas.
Těsně před odjezdem najednou přišel Ailton, evidentně ve strašném stresu. Ukázalo se, že nemůže najít svoji čelenku z pásovce. "Když jsem viděl, v jakém je stavu, pochopil jsem, že ta věc má pro něj víc než symbolickou hodnotu. Bez čelenky by určitě nikam nejel," vzpomíná režisér. Za nějakých dvacet minut usilovného hledání se naštěstí rozzářený Ailton vrátil s čelenkou na hlavě. "Chrání mě to, víš?" prohodil na vysvětlenou. "Je mi sympatické, když se pod všemi nánosy civilizace najednou objeví tohle. Úplně to zasvítí," říká Michael Havas.
Bohužel, celou tu cestu, která u Krenaků jistě vejde do dějin, podnikli tak trochu zbytečně. Ti lidé vzácnou příležitost k popovídání v rodném jazyce nevyužili. Muži jako Anton George nebo Ze Anato si totiž vzali ženy z kmene Kaingang a podřídili se jim. A jediná žena z kmene Krenaků, Juvelina, která si vzala ve Vanuire za muže Kainganga, má syna bigotního křesťana. A ten považuje všechno, co je spojeno s Krenaky, za pohanství. Takže raději také mlčela.
"Brali jsme to jako rešeršní cestu. Učili jsme se, jak zvládat podobné situace," nepřipouští Michael Havas zklamání. "Každý, kdo kdy pracoval s Indiány, vám potvrdí, že člověk nesmí nikoho do ničeho nutit." A tak rozdali kokosové ořechy, pobyli a vrátili se domů.

Ježíšův jazyk v komatu
Nejslavnější současný lingvista, Angličan David Crystal, tvrdí, že kdyby se dnes vrátil na svět Ježíš a promluvil v rodné aramejštině, těžko by hledal někoho, kdo by mu porozuměl. I aramejština je totiž jazyk blízký zániku. Pod náporem civilizace jazyky nevelkých komunit čím dál rychleji hynou. Každých čtrnáct dní zahyne jeden živý jazyk a zmizí z planety navždycky. David Crystal, autor knihy Smrt jazyků, se ve svém vystoupení v UNESCO sugestivně ptal: "Proč jsou všechna přání předtištěna ve "zdravých" jazycích? Proč si nemohu přečíst, jak mi přejí veselé Vánoce, pravděpodobně naposledy, poslední členové komunit, jejichž jazyk mizí?"
Podle něj si jen hodně málo lidí uvědomuje rozsah zkázy. "Ještě pořád se věří na babylónský mýtus o tom, že jednotný jazyk na světě je zárukou míru a porozumění na planetě," rozhořčuje se vědec.
Snad každý už ví, jakou krizi znamená vymírání zvířat a rostlin. Ale tři čtvrtiny lidí podle Davida Crystala vůbec netuší, že vymírání jazyků představuje nějaký problém.
"Seděl jsem jednou u stolu s jedním milionářem," vzpomíná Michael Havas, a vyprávěl mu o projektu Brazilský sen. A on, humanitně vzdělaný člověk se smyslem pro charitu, se na mě podíval a řekl: "Já sním o dni, kdy bude celý svět mluvit anglicky. Pro můj byznys to bude mnohem lepší."
Když David Crystal otevíral novou knihovnu v Liberci, dostal otázku, jestli jednou bude celý svět mluvit anglicky. A on řekl: "No, uvažuje se o tom. Nebylo by to poprvé, vždyť celá říše římská mluvila latinsky. Ale je zajímavé, že podíl angličtiny v internetu slábne." David Crystal se za projekt Brazilský sen staví svou autoritou vědce číslo jedna v oboru vymírajících jazyků.

Co bůh dal, může vzít
Brazilský sen existuje zatím v pětiminutové verzi. V té podobě sklidil nedávno úspěch v pořadu Aspekte německé televize ZDF. Jednou - až se podaří shromáždit potřebné prostředky - by z něj ale měl být hodinový film. Je to silné téma a zatím nikdo nic podobného nenatočil. Michael Havas už svým zaujetím nakazil nejen Davida Crystala, ale i profesora Bernarda Comrie v Ústavu Maxe Plancka v Lipsku, zástupce filmového programu EU Media a další. Snad nadchne i Ailtonovu tchyni Lauritu natolik, aby k sobě znovu pustila brazilskou lingvistku Lucy Seki, kterou před časem požádala, ať už toho bádání nad krenakštinou nechá. Možná k ní byla tak odmítavá proto, že indiáni věří, že jazyk je cosi od boha. A co bůh dal, to může vzít, takže jaképak zachraňování. Nebo má spíš pravdu Lucy Seki, která Lauritu podezřívá ze strachu, aby nevyšlo najevo, jak málo členů kmene zná jazyk? "Co je to za kulturu, když ani vlastní jazyk nemají," mohl by pak říct kdejaký úředník.
Proč vlastně zachraňovat jazyk, kterým skoro nikdo nemluví? A proč do toho vůbec jde režisér, který může točit tolik jiných témat?
"Je to modelový případ," říká Michael Havas. "Možná jsem staromilec, ale věřím, že za každým jazykem jsou tisíce let vývoje, a že takový fenomén by neměl zmizet beze stopy. Zapomínáme, že spousty lidí žijí pod prahem dostatku a potřebují nějaký mravní pokrm, když nemají nic víc. Už proto je ten pokus důležitý jako obrana, která přichází, když ztrácíte identitu."
Jednou se prý zeptal Ailtona, co se stane, až se jeho syn Kremba zamiluje do dívky z jiného kmene a odejde za ní.
"Zakázat mu to nemůžu," řekl Ailton. "Ale vím, že do té doby mu budu vštěpovat, že má ještě jinou identitu než jen tu brazilskou. A když se mi to podaří, bude mezi Brazilci o to silnější osobností."