Na Kubě se hudbě dařilo odjakživa. Talent tamních muzikantů znali už kapelníci swingové éry - například v trumpetové sekci orchestru Chicka Webba seděl pozdější slavný kapelník Mario Bauzá.
V kubánských vodách rád lovil Dizzy Gillespie, v jehož sítích uvázly takové ryby jako Chano Pozo nebo Arturo Sandoval. V padesátých letech toužil každý trumpetista zahrát Třešňové květy jako král mamba Perez Prado, Machito a Tito Puente seznámili svět s chutí pravé salsy a na jazzových festivalech v sedmdesátých letech publikum žaslo při vystoupeních kapely Irakere. V ní vyrostly dnešní světové hvězdy Chucho Valdés, Paquito D'Rivera nebo už zmiňovaný Arturo Sandoval.
To je však jenom špička ledovce, jehož podstatnou částí byli a jsou muzikanti hrající pro potěšení turistů i domácího publika v barech, hotelích nebo společenských klubech. Útlum turistického ruchu po vítězství socialistické revoluce připravil o chleba spoustu znamenitých instrumentalistů a zpěváků, kteří by zřejmě upadli v zapomnění, kdyby po nich nezačal pátrat americký kytarista Ry Cooder.
Díky němu kubánští veteráni pronikli na audio nahrávky i do filmu režiséra Wima Wenderse. Návštěvníci kin většinou poprvé viděli a slyšeli, jak vypadají, hrají a zpívají Manuel Galbán, Rubén Gonzáles, Orlando "Cachaíto" López, Eliades Ochoa nebo Omara Portuendo, ale především Ibrahim Ferrer. Dobromyslně vyhlížející stařík s neodmyslitelnou kšiltovkou na hlavě se dnes večer pokusí změnit holešovickou T-Mobile Arenu v havanský Buena Vista Social Club.
Ačkoliv měl Ferrer k hudbě blízko odmalička, zlom pro něj nastal až v roce 1957, kdy mu bylo třicet let. Tehdy jej do havanské kapely Orquesta Ritmo Oriental pozval legendární Beny Moré a zařadil ho do škatulky zpěváka rychlejších písničkových forem, jako jsou třeba son (předchůdce salsy) nebo guaracha.
Ibrahim Ferrer dlouho a marně bojoval s předsudkem, že nedisponuje dostatečně mohutným hlasem, aby mohl zpívat bolero, což, jak tvrdí Paquito D'Rivera, je vlastně kubánské blues. Radost z hudby se mu vrátila v roce 1962, kdy s kapelou Los Bocucos zpíval na oslavách komunistického denníku l'Humanité v Paříži, poprvé navštívil Prahu a také Moskvu, kde bylo místem jeho vystoupení Velké divadlo. S kapelou Los Bocucos zpíval Ibrahim Ferrer do roku 1991 a po předčasném odchodu do muzikantské penze se začal živit jako čistič bot a prodavač losů.
Když se na Kubě začal rodit projekt Buena Vista Social Club, přijal Ibrahim Ferrer pozvání do studia jen velmi nedůvěřivě. Názor však změnil poté, co za doprovodu kubánské muzikantské elity zazpíval na zkoušku písničku Dos gardenias.
Tehdy se dočkal životní satisfakce, protože mu všichni spontánně přiznali právo na titul "zpěvák bolera" a Ry Cooder dokonce začal nadšeně rozhlašovat, že je to kubánský Nat King Cole. V tom okamžiku znovu začala zářit hvězda, která měla významný podíl na úspěchu alba Buena Vista Social Club, jehož se prodalo přes 5 miliónů kopií a které získalo cenu Grammy.
Při natáčení zatím posledního Ferrerova alba Buenos Hermanos, které probíhalo tři roky, věnovali zpěvák i produkce pozornost každému detailu. Z padesáti nahraných snímků nakonec vybrali na desku 13 písniček, ve kterých se kromě tradičních partnerů objevuje i gospelová skupina The Blind Boys of Alabama. Pečlivá příprava se vyplatila - výsledkem není eklektická "world music" s obvyklými hosty zvučných jmen, ale zažitá a záživná plnokrevná muzika, která v roce 2003 tvůrcům přinesla další Grammy.
Před dvaceti lety položil zpěvák skromných mravů a citlivého nitra osudu otázku písničkou Cuando me toca a mí (Kdy přijde řada na mne). Odpověď shůry přišla se zpožděním, ale stála za to: dnes si považují za čest pozdravit Ibrahima Ferrera takové celebrity jako Bruce Willis, Ricky Martin nebo jeho velký idol a hrdina Fidel Castro. Do kategorie veteránů patří trabant stejně jako třeba starší modely škodovky. Rolls Roycem mezi veterány kubánské muziky je šibalsky usmívající se pán, na kterého se v posledních letech usmálo štěstí.
Přestože mu do osmdesátky moc nechybí, dovede mladistvým hlasem roztančit 28 000 lidí v Mnichově, rozjásat londýnské publikum v Royal Albert Hall, rozdovádět protinožce v opeře v Sydney nebo Japonce v Orchard Hall v Tokiu. Po koncertu v holešovické T-Mobile Areně by mohl k výčtu svých úspěchů připsat poznámku - 22. dubna 2004, Praha, Česká republika.
