Šibeniční grand boulevard

V jásavém červnovém ránu se pod sochou patrona vlasti choulí pár postav. Je šest hodin, psi mají čumáky pod ocasem, lidé dlaně v rukávech a tváře hluboko pod kapucí. "Dělej, vodchyť ji!" otevře se jedno oko a zacílí na mě. Od chumlu se oddělí křehká dívka. Mám drobné? Mám. Dívka znovu přisedne mezi své a přikryje se psem.
Od Vánoc roku 1903 uplynulo zhruba sto let. Tenkrát, na Štědrý den v půl desáté večer, po pražském nádraží netrpělivě přecházel starší pán. Tvůrce svatováclavského pomníku, sochař J. V. Myslbek, čekal na architekta Ohmanna. Sotva ho spatřil, zatáhl ho na Václavské náměstí. Ježíška strávili ti dva obcházením náměstí, kde se "až do dvou v noci bavili, kde by pomník nejlépe stál". Tak si to aspoň Myslbek zapsal do deníku.
Ta socha už ho stála spoustu úsilí. Od roku 1866, kdy si ji od něj objednalo rakouské ministerstvo vyučování, provedl sedm návrhů. Musel si přiznat, že to s jeho nápady jde s kopce. Poslední návrh v roce 1899 zničil sám a do deníku si zapsal s jakýmsi uspokojením: "29. VI. jsem Vaška shodil". Hle, muka tvoření!
Pomník měl být hotov do roku 1901, ale po částech ho odlili a sestavili až v roce 1908. Ke třem světcům Václavova doprovodu, Prokopovi, Ludmile a Anežce, přibyl čtvrtý, Vojtěch, až po první světové válce.
Co všechno Václav ze své výšky viděl? Demonstraci ke vzniku samostatného Československa, zažehnutou před vývěskou listu Národní politika s oznámením, že Vídeň kapitulovala před americkým prezidentem Wilsonem, a proměněnou v pivo, ženy a zpěv.
V tomtéž roce viděl divadelní všeherecké slavnosti. A později státní pohřby, sokolské průvody a nejrůznější lidové veselice. Musel se dívat na ohlášení, že nám tu byl zřízen protektorát. V roce 1942 pod ním dvě stovky tisíc Čechů zpívaly Kde domov můj a přísahaly věrnost Říši. Někteří z nich jednoduše kolaborovali, jiní se báli, a někteří možná věřili, že svatý Václav "nedá zahynouti nám ni budoucím".
Tak nějak se rozumělo samo sebou, že dějiny jdou pod Václavem. Vyhlásili tu konec války, znárodnění, dvouletku, 25. února 1948 ohlásili lidu "vítězství nad reakcí". Generace dnešních šedesátníků pamatuje osobně, co bylo dál: náměstím triumfálně projel průvod s kosmonautem Gagarinem, ti o něco mladší zažili šok z ruských tanků v srpnu 1968 a o něco později z Palachova ohnivého běhu od Domu potravin k prostoru pod muzeem. Za normalizace úřady k Václavovi nastavěly keříky, aby se lidé neshromažďovali příliš blízko, a oni si je jednoduše odtáhli na chaty. V lednu 1989 se tu odbýval bouřlivý Palachův týden, listopad zase jednou přivál pořádnou euforii davů. A pak se tu cinkalo na zvon svobody, hladovkáři drželi hladovky, republikán Sládek teatrálně šplhal na sochu, státníci kladli věnce...
V mezičase mezi poryvy dějin si lidé dávali "pod koněm" schůzky, ale to už se teď skoro nedělá. Komu by se chtělo pořád solit drobné zchátralým postavám, jež tu bivakují...

V deset u muzea
"Jéžišmarja, děcka, já nevím, kudy se tam jde. Stůjte, zatraceně! Však na to přijdeme," rovná učitelka roztoulanou třídu, která málem naskákala do řeky aut na magistrále na horním konci náměstí. Národní muzeum, svatyně školních výletů s kostrou velryby a slonicí jako živou, netečně strmí za dunícím proudem automobilů.
Když tu ještě nestálo muzeum, tyčila se na vršku Václavského náměstí Koňská brána, fortna pěkně zdobená věžičkami. Je to k nevíře, ale hned za ní byly zahrady, morušová školka, ba dokonce i vinice. Při návštěvách císaře zdobily bránu stovky plynových plamenů, sestavených do ornamentů. Na bráně by-la vyhlídková terasa. V roce 1862 se z ní vrhl dvaadvacetiletý nadaný básník Aleš Balšánek, "byv nouzí dohnán k sebevraždě". Mimochodem, jeho duch pak prý patřil k nemnoha strašidlům, zjevujícím se na náměstí.
Roku 1876 nákladem 1 935 000 zlatých postavili muzeum a Koňskou bránu k lítosti Pražanů zbořili. Ale muzeum a jeho okolí brzy zapadlo do každodenních pražských rituálů. V knize Neznámá Praha popisuje v roce 1939 Edgar B. Havránek fontánu pod rampou u vchodu do muzea. "Tvoří se pod ní fronta - na jedné straně mládenců, na druhé straně děvčat. Jsou to dostaveníčka, často schůzky na inzerát." Dnes by asi nikoho nenapadlo začínat milostnou historii inhalací výfukových plynů v místě, kde není slyšet slova.
Existuje počítačová simulace horního konce Václavského náměstí, na které je rampa před muzeem protažená jako most přes magistrálu. Vymysleli to účastníci "Plánovacího víkendu pro Václavské náměstí", pořádaného v Praze v roce 1995 pod záštitou Nadace prince z Walesu. Chtěli spojit muzeum s náměstím a vůbec je nenapadlo počítat s odkloněním magistrály. Takovou variantu považovali za nereálnou a nákladnou. Ale v poslední době se o ní mluví. Upíná se k ní i předseda Sdružení přátel Václavského náměstí Tomáš Mikeska. "Okruh povede zadem. Je jen otázkou času, kdy se to vyřeší," říká s přesvědčením. Mimochodem, ta rampa s novorenesanční balustrádou, protažená přes silnici jako nějaký most, vypadá dost divně.

Ve dvanáct ve Vaňhově pasáži
Čínské servírky se otáčejí, čínský kuchař míchá kousky masa ve vysokých pánvích wok, z nudlí stoupá pára. Obyčejné poledne v obyčejné čínské restauraci. "Ryby, jo? Fuj!" pohorší se dívka nad talířem úhledných jarních závitků.
Ano, tady bývala přeslavná Vaňhova rybí restaurace. Jindřich Vaňha byl nějaký velkopodnikatel! Patřily mu rybárny i v dalších městech a měl dokonce vlastní flotilu, jak se na největšího dovozce ryb v zemi patří. K desátému výročí založení své firmy vydal objemnou rybí kuchařku a v předmluvě napsal: "O podniku Vaňhova rybárna mohu s pýchou prozraditi, že jest i v cizině tak znám a vážen, že jsem byl již několikrát vyzván, abych založil též v cizině podobný podnik." V pasáži byl rybí obchod, luxusní rybí restaurant i automat s pokrmy z ryb. Udržely se až do 90. let.
Doba je pak semlela, stejně jako prvorepublikové automaty v pasáži Lucerna a v paláci Koruna na Můstku. Milena Jesenská sice "americké" automaty v jednom svém sloupku v Přítomnosti odsoudila jako "žlaby velkoměsta", ale kdyby se dochovaly dodnes i se svým krásným vybavením, byly by to technické památky. Ostatně, zanikl i oblíbený reálsocialistický bufet Jizera, i když se držel hodně dlouho.
V pasážích toho ale zůstalo dost, abychom si dovedli představit, jakým skokem udělala první republika z Prahy velkoměsto a z Václavského náměstí grand boulevard plný lesku. Mezi rokem 1907 a 1940 tu vznikly čtyři desítky pasáží, některé hodně spletité. Ve světě byly pasáže prostě předchůdci obchodních domů. Ale v Praze v sobě pojily obchod, kanceláře, bydlení a zábavu. V pasáži Koruna byl například bazén, kavárna s galerií a biograf. V Lucerně kromě zmíněného automatu biograf, kabaret, čajovna a restaurace. A ještě tu původně chtěli stavět kluziště. Krásné kavárny byly v hotelu Juliš, v pasáži Avion i jinde. Architekt Karel Honzík jednou napsal, že "kdyby se na Václavském náměstí probouraly příčné zdi, dalo by se procházet od Muzea k Můstku soustavou kaváren, vináren a pasáží." Václavák se stal výkladní skříní nové republiky. Jak napsal Jaromír John, někdejší ospalý Koňský trh se proměnil ve "vzbouřené jezero lidských těl a výbušných vozidel."
A dnes? "Václavské náměstí se po výměně režimů v roce 1989 stalo jedním z nemocných míst České republiky. Pražané sem přestávají chodit a jejich místo obsadili turisté a často i postavy z kriminálního polosvěta," napsal Václav Cílek. Herec Jiří Suchý, který měl od roku 1959 v průchodu pasáží Alfa do Františkánské zahrady své legendární divadlo Semafor, jako by ho citoval: "Dnes se na náměstí dostanu jako turista. Zabloudím tam tak jednou za půl roku. Samo náměstí nemůže za ty nedůvěryhodné postavy, které člověku zvlášť v pozdních hodinách nahánějí strach. Možná, že by Václaváku slušel větší počet policistů."
"Je tu hodně divných obchodů," stěžuje si Tomáš Mikeska. "Je potřeba dostat sem investory. Architekt Lukeš soudí, že by hodně pomohlo, kdyby se opravilo aspoň padesát až šedesát procent domů. Lepší prostředí by podle něj přitáhlo lepší firmy a za nimi by si na náměstí zvykla přicházet lepší klientela." Protože nic naplat, ta zdejší kombinace obchodů s matrjoškami, kasin a levných oděvů, z níž se vymyká jen nabídka v Koruně, nemůže soupeřit s elegantními Příkopy, tím méně s bohatou Pařížskou třídou na Starém Městě.
"Kolegové z Londýna soudí, že by pomohlo silnější osvětlení. Jim se to osvědčilo na Regent Street," připomíná Marta Guthová z firmy Slow East, která vlastní několik domů na náměstí kolem Opletalovy ulice. "A párkařů by mělo ubýt. Zdržují se kolem nich bezdomovci a podivné živly. Seriózním firmám to kazí podnikání."
Několik pokusů o interview s prodavači klobás skončilo fiaskem. Odpovědi by se daly shrnout do výroku: "Něvím. Něbudu nic mluvit."

Ve dvě pod šibenicí
Uprostřed Václavského náměstí v Praze těchto dní trčí ze země kůň. Socha Rakušana Bertse Sulpiciuse Stojící stín je jednou ze šestadvaceti naddimenzovaných soch mezinárodního festivalu Sculpture Grande, které tu letos už podruhé rozesela galerie Art Factory. "Chceme kultivovat Václavské náměstí," říká ředitelka galerie Olga Dvořáková. "Developeři dávají své síly, my dáváme umění. Náměstí sochy unese. Porovnání se Svatým Václavem ukáže, jestli síla současného umění ve srovnání s ním selže nebo ne." Lidé obcházejí spleť ohrad a děr na staveništi kolektorů a dost často se i zastaví u nějaké sochy. Třeba u roztažených ženských nohou Richarda Keť-ka, nazvaných Mise je splněná. Přesně v rozkroku mají nohy v průhledu důstojnou novorenesanční sochu patrona země české s věncem ošumělých postav na úpatí. Selhává síla současného umění? Spíš neselhává.
V místech, kde bije kopyty Sulpiciův plastový kůň, stávalo ve středověku popraviště. Šibenice tam byla ještě v 18. století. Roku 1743 tu oběsili pekaře a řezníka, protože prodávali draho. Takové náměstí je to Václavské, dříve Koňský trh, založený Karlem IV. roku 1348 jako předěl mezi Horním a Dolním Novým Městem.
"Půdorys se v podstatě shoduje s Koňským trhem, který zakládal Karel IV., " říká předsedkyně Klubu Za starou Prahu Kateřina Bečková. "Jenomže náměstí dnes vypadá spíš jako typický bulvár 19. století než středověké tržiště. Jde v podstatě o optický klam, způsobený zvýšením hladiny zástavby až o 200 procent proti historické zástavbě, zachované do poloviny 19. století. Málokdo si dovede představit, že obě strany náměstí ještě před sto padesáti lety vroubily měšťanské domy podobné těm v Karlově ulici na Starém Městě nebo v Mostecké na Malé Straně."
Divadlo tu bylo vždycky. Do půlky 18. století při popravách, od roku 1786 na Můstku v dřevěném divadle Bouda, kde se hrálo i česky. První republika přinesla malá divadla a kabarety: divadlo Voskovce a Wericha, kabaret Rokoko, kabaret Passadena v pasáži Avion, kabaret Červené Eso v pasáži ČTK, Nové divadlo v pasáži Alfa.
"Já už jsem představu divadla na Václavském náměstí vypustil z hlavy," přiznává Jiří Suchý. Do hlavy si ji naopak vsadil Radek Brzobohatý a právě otevřel své divadlo v pasáži ČTK, v prostorách bývalého Divadla hudby. Není to tak dávno, co přibyla krásná Grossmannova pasáž, spojující Avion, Vaňhovu a ČTK s ulicí Politických vězňů.
"Jde to pomalu, ale jde to," popouští uzdu optimismu Tomáš Mikeska. "V roce 1996 se říkalo, že by tu jednou mělo být velké knihkupectví. A vidíte, dnes jsou tu hned tři!"

V deset večer na rohu
Architekt Otakar Nový vzpomíná ve své knize Ohňostroj pražských barů a lokálů na "krásné slečny" z první republiky, které bylo možno potkat na terasách Zlatého Kříže. "Chodily zavěšeny po dvou, ale netočily v luftě kabelkami na řemenu, to jen přehání divadlo, film a poválečná televize. Čekaly na pozvání k večeři, protože už měly hlad. Po tomto prvním kole usedaly znovu do svých lokálů ke kávě či vermutu a čekaly hosty. Podle svého kursu a chování směly sedět i v kavárnách hotelů Ambassador, Šroubek a Juliš, ale ne u Vašaty."
Je deset večer a kolem ústí ulic Ve smečkách a Opletalovy se už nějaký čas rojí podezřelí muži a s vervou sobě vlastní rozdávají letáky zvoucí do nočních klubů. Rozdávají hlava nehlava, turistům, kolemjdoucím, hlavám rodin, lidem na zahrádce hotelů.
"Je to pobuřující, stydím se za ně," rozhořčuje se Marta Guthová, předsedkyně petičního výboru, který v těchto dnech shání podpisy pod petici "proti poskytování a zprostředkovávání sexuálních služeb na Václavském náměstí". Ať tu jsou veřejné domy, ale pod kontrolou, shrnuje Marta Guthová obsah petice. Ať už se konečně přijme zákon, který zakáže provozovat a zprostředkovávat sexuální služby na veřejnosti. Petice vyjadřuje názory podnikatelů, kteří jsou spjati s Václavským náměstím. Se sbíráním podpisů asi nebudou mít problémy.
O Václavském náměstí se hodně mluví. Zavést tam znovu tramvaje? Zřídit podzemní garáže? Vést středním pruhem nepřerušovanou pěší zónu? Nebo ne?
Kateřina Bečková z Klubu Za starou Prahu má jasno v tom, čeho by se měli "vylepšovatelé" vyvarovat: "Nezvyšovat úroveň zástavby, aby nebyla v panoramatických pohledech narušena střešní krajina města. Vyvarovat se brutálních přestaveb hodnotných architektur, při kterých se ničí vnitřní dispozice, jako při přestavbě a nástavbě hotelu Juliš, nebo dochází až k primitivního fasádismu jako u domu Darex."
I když se zdá, že se v nejbližší době mnoho nezmění, jistá naděje tu je. Například v tom, že pět domů mezi náměstím, Jindřišskou a Panskou koupila irská společnost Ballymore, proslulá přestavbou londýnských doků Canary Wharf. Takové firmy obvykle nespekulují, ale opravdu provádějí to, co slíbily. V případě Václavského náměstí hodlají velkoryse revitalizovat.
"Celé Václavské náměstí až na jeho světla a na jeho milé plesnivé pachy posílám k čertu. Zde mi nekvete štěstí," napsal Vítězslav Nezval v Pražském chodci. Na milost vzal jen kavárnu Pasáž, kam chodily učnice kadeřníků a modistek. Jiří Suchý je laskavější: "Nejkrásnější mi náměstí připadá v době, kdy se rozvoní ty lípy. Když jsem ještě v dobách, kdy Semafor měl sídlo v pasáži Alfa, končil představení, těšil jsem se na ten okamžik, kdy vstoupím na chodník a počnu inhalovat tu vůni." V noci voní nejsilněji.

První republika přeměnila středověký rynek ve velkoměstský bulvár. Turisté si ho užívají po svém.

Happeningy a pouliční divadlo do moderního evropského centra patří.

Spíš než "pod koněm" si dnes lidé dávají schůzky na Můstku.

Oázy párkařských stánků bývají lemovány zmoženými postavami.

SNÍMKY: HN - Jan Šilpoch