25vik13 ()Jak složitá byla vaše cesta k pilotování nákladních tahačů?
S bratrem, který se znal s Martinem Kolocem, dvojnásobným mistrem Evropy, jsme měli malou autodílnu, kde jsme se hrabali v motorech. Jezdil jsem rád rychlými auty i na vodních skútrech. Byl jsem dokonce jeden rok mistrem republiky. Když jsem neměl co dělat, chodil jsem do jedné roudnické herny, kde jsem do hracího simulátoru s bugginami sypal hodně peněz. Jednou tam přišel i Martin Koloc. Zastavil se, chvíli mě pozoroval a pak mi řekl: "Nechceš si zajezdit v trucku?" Myslel jsem, že si dělá legraci. On to ale myslel vážně.

Domluvili jste se na tom, kde si vyzkoušíte řízení tahače?
Martin mě vzal na mostecký okruh při testování trucků. Svezl mě deset kol a pak jsme si to prohodili. Začal mi radit, kde a jak mám jet, kdy přidat a ubrat plyn. Během několika jízd se mi povedlo zajet jen o tři vteřiny horší čas, než byl rekord tratě. Martin Koloc byl z toho hrozně nadšený a říkal, že bychom mohli něco vymyslet. Ten rok v zimě 1997/98 se začal stavět druhý truck. V sezóně, která následovala, jsem dostal stejný černostříbrný tahač jako Martin a jeho tým mě přihlásil do závodů Evropského poháru.

Jak jste dopadl?
Při prvním startu jsem byl pátý. Měl jsem velké výkyvy, protože jsem toho moc předtím nenajezdil. Vůbec jsem si nedovedl představit, jak to při závodech chodí. Neuměl jsem odhadovat vzdálenosti ani šířku auta. Závodníci se strkají, předjíždějí. S každým okruhem jsem se učil něco nového. První sezónu jsem dojel celkově na jedenáctém místě. Další rok jsem havaroval na motorce a zranil jsem si koleno. Do závodů byl místo mě nasazený Daniel Landa. V sezóně 2002 jsem dojel celkově šestý, o rok později třetí. Letos jsem po třech závodech Evropského poháru v kategorii Super Race Truck na druhém místě.

Co vám Martin Koloc nejvíce zdůrazňoval ve chvílích, kdy jste se rozhodl dát se na dráhu profesionálního jezdce?
Mraky věcí. Jedno mi však v hlavě utkvělo úplně nejvíc: "Nepodělej se hned z prvního úspěchu, protože to je konec všeho. Když chceš úspěch zopakovat, začneš riskovat, vidět černě a nakonec je to jen a jen horší." Mnohokrát se mi to potvrdilo. Když jedu v klidu a nejsem pod psychickým tlakem, jede se úplně jinak, než když jsem nervózní.

Na jakých tratích, se jezdí závody tahačů v Evropě?
Jsou to tři- až pětikilometrové okruhy, kde se většinou konají závody formule jedna.

Jak velkou rychlostí se jezdí na okruzích?
Závody trucků jsou jediné, kde je stanovený limit. Máme předepsanou maximální rychlost 160 km/h. Světová automobilová federace (FIA) to zdůvodňuje především bezpečností diváků. V případě, že by téměř pětitunový vůz vyjel z dráhy ve vyšší rychlosti, následky by byly hrozivé.

Vadí vám omezená rychlost? Cítíte, že byste se silným tahačem mohl jet víc?
Určitě. Při závodech jezdí trucky dvou kategorií. Jedny slabší, které jsou vlastně jen lehce upravená sériová auta, a potom třída Super Race Truck s obsahem motoru kolem 1400 koní. Jejich technologie výroby se dá přirovnat k formulím l. Jsou to auťáky postavené ze speciálních dílů a materiálů. Navenek vypadají stejně jako slabší tahače, ale pod šlupičkou trucku je všechno jiné. Omezení jejich rychlosti mi připadá nespravedlivé. Jízda nejsilnějších vozů mezi šedesáti kilometry do zatáček a 160 na rovinkách je pomalá. Mohla by se pohybovat klidně kolem sto osmdesáti kilometrů. O kvalitě vozů svědčí jejich akcelerace. Z šedesáti na 160kilometrovou rychlost se dostanou za 4,8 vteřiny! U slabších trucků jsou časy delší.

Mohou rozhodčí zjistit, jak rychle jste jel se svým vozem při závodě?
Velmi jednoduše. Vozy jsou vybaveny povinnými snímači v různých částech trucku, které prostřednictvím počítače zaznamenávají asi sto třicet různých údajů. Mnohé z nich jsou po závodě k dispozici i rozhodčím. Součástí vybavení je i systém GPS pro kontrolu rychlosti.

Vaše trucky jezdí pod značkou Buggyra. Co je to za automobil? Je ryze české konstrukce?
Jde o auta české výroby. I když jejich některé díly a komponenty jsou přivezené ze zahraničí, jejich vnitřek, konstrukce i podstatná úprava se dělá u nás doma, v Čechách. Například motor je z vozů Caterpilar, ale jeho původní výkon 380 koní je dopracován různými konstrukčními změnami až na 1400 koní! Podobné to je například s převodovkou, nápravami a některými vstřikovacími agregáty, jejichž přesnost - na desetitisíciny milimetru - bychom neuměli vyrobit. Za námi nestojí žádná automobilka, jako třeba Tatra, Scania, Mercedes, M.A.N. nebo Volvo, které disponují stovkami vývojářů a perfektně vybavenými dílnami. Jsme vlastně soukromí výrobci kusové produkce automobilů.

Jedete naplno i při tréninku?
Měřené tréninky jezdím na totálním limitu trati i auta. Jedu, co to jde. Při závodech to je o procento méně, abych byl ještě hodně rychlý, ale neudělal chybu. Soupeři chyby umějí využít, známe se mezi sebou. Třeba v prvním letošním závodě v nizozemském Assenu jsem klidně přepustil první pozici jezdci za mnou. Jel jako blázen. Věděl jsem, že tempo neustojí. Odhad byl správný, vydržel jen půl kola. Nakonec jsem zvítězil.

Kdy nejčastěji dochází ke kolizím při soutěžích?
Na startu, díky obrovskému napětí jezdců. Úvod dává zpravidla pořadí pro zbytek celého závodu a každý okamžik na startu je cenný na trati i na konci závodu.

Je to tedy podobné jako na závodech formule 1?
Start trucků je horší, protože není žádný rozdíl mezi tahači na prvním až pátém startovacím postu. Takže vy se musíte nějakým způsobem na startu protlačit dopředu, protože v samotném závodě už nebývá příležitost někoho předjet.

Z čeho máte největší strach při závodech?
Abych neudělal chybu v průběhu závodu na dobré pozici.

Jakou chybu máte na mysli?
Třeba abych byl včas na brzdách nebo správně akceleroval při výjezdu ze zatáčky a nenechal se vytlačit mimo dráhu. Ztracené desetiny vteřiny už nedoženete.

Dovedete se při závodech vžít do myšlení svých soupeřů?
Snažím se, ale při vysokých rychlostech je tak málo času soustředit se na něco jiného než na jízdu, že se mi to nedaří. Samozřejmě, že kolegům nedám zadarmo nic, čeho by mohli využít.

Dostal jste se někdy do situace, kdy jste si v duchu říkal: tak, a je zle?
Bylo to v lednu 2002, kdy jsme jeli do Mostu testovat nový brzdový systém nejsilnějších super trucků. Na okruhu jsme se pohybovali při teplotách kolem jednoho stupně Celsia. Při jedné jízdě jsem ve stošedesátikilometrové rychlosti vylétnul z trati přímo do svodidel. Je to zvláštní pocit, když se k nim blížíte a víte, co vás čeká. Při závodech se mi nic podobného nestalo. Naštěstí!

Kolik lidí z týmu se kolem vás pohybuje při závodech?
Každý jezdec má na závodech tři mechaniky. Když je nějaký problém na jednom autě, tak všichni ostatní se k němu sesypou. Víc než patnáct lidí technického personálu na závody nejezdí.

Co děláte v období mezi jednotlivými závody Evropského poháru?
Když zrovna nejezdím na kolečkových bruslích nebo nehraju squash, jsem v dílně u všeho, kde se něco děje. Většinou jsem ve vývoji a na motorové brzdě v motorárně, kde vidím všechno do nejmenšího detailu. Kolegové mě upozorňují na různé přednosti motoru, říkají mi, co mu nedělá dobře. V závodě to pak náležitě využívám.

V únoru letošního roku jste v Spojených arabských emirátech překonal rychlostní rekord za volantem trucku. Jel jste o pětadvacet kilometrů rychleji než váš předchůdce Američan Eyston v roce 1988. Kde jste se na překonání světového rekordu připravoval?
Na letišti ve Vodochodech. Při vysokých rychlostech tam truck začal skákat a nikdo nevěděl proč. Nakonec jsme přišli na to, že tam není ideálně rovná plocha. V jednu chvíli testování supertahače jsme se dostali do situace, kdy přes zvýšené výkony motoru nechtěl jet rychleji. Proto se jeho model 1:15 zkoušel v aerodynamickém tunelu na ČVUT. To bylo rozhodující. Zatímco jsme se předtím nemohli výkony motoru dostat přes rychlost 272 kilometrů, změnou kapotáže a různými úpravami jsme lehce poskočili o dalších dvacet kilometrů.

Co všechno se muselo změnit na vnější podobě trucku?
Nově se například tvarovaly vstupy vzduchu pro chlazení, přední blatníky, kryty rozvoru podvozku, zakrytování spodku vozidla, kapotáže zadní části podvozku včetně zakrytování kol zadní nápravy. Navíc byly použity aerodynamické triky ve formě deflektorů připevněných na sloupcích kabiny a důkladně jsme utěsnili všechny spáry včetně těch kolem dveří.

Na jaké trati se uskutečnil váš pokus?
Na uzavřeném obchvatu kolem Dubaje, kde jsme měli k dispozici jedenáctikilometrový dálniční úsek. Zpočátku jsme měli obavy z toho, že dálnice není rovná. Proto jsme museli hledat ideální kilometrový úsek, na kterém se bude měřit rychlost. Nakonec se ukázalo, že jsme vybrali dobře. Zbytek dálnice měl sloužit pro rozjezd vozu a pro jízdu na vychlazení motoru. Podobné pokusy o rychlostní rekord se většinou uskutečňují na letištních plochách nebo okruzích s dlouhými rovinkami.

Jaké podmínky jsou stanoveny pro uznání světového rekordu?
Dosáhnout rekordní rychlosti ve dvou jízdách, které se musí uskutečnit nejdéle s hodinovou pauzou.

Jak jste jel v první jízdě?
Rozjel jsem se, abych zahřál auto. Projel jsem asi pětikilometrový úsek a pozoroval, jak na start dorazila sanitka, ve vzduchu se objevil i vrtulník. Krátce na to jsem dostal pokyn ke startu. Pomalu jsem se rozjížděl a volně akceleroval na 200 kilometrů za hodinu. Všechno bylo v pohodě. Přišla druhá akcelerace. V rychlosti kolem 250 kilometrů začal být v kabině šílený hluk. Z depa mi hlásili, že jedu kolem 275 kilometrů a že musím zrychlit. Zkusil jsem to, první letmý kilometr jsem zajel za 12,6 vteřiny, což byla rychlost 280,6 kilometru.

....a podruhé?
Po třiapadesáti minutách jsem se rozjel znovu. Měřený kilometr jsem projel s malou rezervou rychlostí přesahující 284 kilometrů za hodinu. Průměr z obou jízd představoval bezmála 282 kilometrů. Oba pokusy jsem odjel v příšerném hluku kabiny, kde bez klimatizace šplhala teplota až k sedmdesáti stupňům Celsia. Když jsem se vracel po druhé jízdě do depa, byl jsem úplně mokrý, chtěl jsem z utěsněné kabiny co nejrychleji ven. Těch pár minut mi připadalo nekonečných.

Stačil chladicí systém přivést motor v kratší době k nižším teplotám?
Jen zčásti, motor se zchlazuje především výrazně pomalejší jízdou. Složitější to je u vozů na okruzích, kde jsou například motory a brzdy v plném zatížení několik desítek minut. Než se vyjede na trať, musí jezdci nabrat až tři sta padesát litrů do speciálních nádrží s vodou. V průběhu několika kol se voda v systému úplně vypotřebuje, z devadesáti procent především na ochlazování přehřátých brzd.

S jakým vozem jste se vlastně pokoušel o rekord?
Základem supertahače se stal závodní šestiválcový speciál Buggyra s výkonem 1400 koní, se dvěma turbodmychadly. Po dalších úpravách v Roudnici nad Labem dosáhl motor s obsahem dvanáct tisíc kubických centimetrů výkonu téměř 1950 koňských sil. Problémy nám dělaly pneumatiky. Měly měkkou kostru a vlivem aerodynamiky tlačily před sebou ve velkých rychlostech vzdušnou vlnu, která vůz výrazně zpomalovala. Navíc žádná firma ve světě nevyráběla takové gumy, které by snesly rychlost vyšší než dvě stě padesát kilometrů. Pomohla německá společnost Ridgon. Vyvinula pneumatiky až pro rychlosti čtyři sta kilometrů za hodinu.

Nebál jste se na dubajské dálnici enormního výkonu super trucku?
Nemá smysl říkat, že ne. Nikdo před námi si totiž nevyzkoušel, co se v tak velké rychlosti s pětitunovým kolosem děje. Nikdo nevidí do útrob auta, kde dochází při maximálním zatížení motoru k obrovským teplotám výfukového potrubí na hranici tisíc stupňů Celsia! Ale na druhou stranu to byl pro mě takový adrenalin a vzrušení, že překonávám něco, co ještě nikdo nikdy nedokázal, že jsem všechno zametl pod práh a šel jsem do toho.

Jsou piloti trucků na okruzích něčím výlučnější než piloti F1?
Srovnání nemám. Co bychom ale asi měli mít společné, je sebekázeň. Rychlost je totiž velmi svůdná a ošidná. Když se nepodřídíte taktice týmu, končí to kolizí a zničením vozů. Ovládnout se i v těch nejvypjatějších situacích považuji za nejdůležitější pro pilotování super trucku i formule.

SNÍMKY: HN - Ondřej Besperát, Buggyra

25vik14 ()Upravený truck Davida Vršeckého krátce před pokusem o světový rekord na dubajském dálničním obchvatu.

Tento článek máteje zdarma.
Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení.
Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
HN mini
45 Kč první dva měsíce
Od 3. měsíce 229 Kč
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace
HN roční
3290 Kč za rok
2 měsíce zdarma
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace