Neodradilo ho tenkrát od studia ani to, že v osmnácti musel začít chodit znovu na střední školu, mezi čtrnáctileté studenty konzervatoře. Po konzervatoři studoval na AMU a pak na prestižních školách v USA - na Southern Methodist University v Dallasu a na Manhattan School of Music v New Yorku. Dnes se o něm mluví jako o hudebníkovi s velkou budoucností...
Podle vlastních slov jste o klasiku neměl zvláštní zájem. Co vás tedy přivedlo k rozhodnutí stát se profesionálním klavíristou?
Až na gymnáziu jsem si uvědomil, že musím přemýšlet o tom, co budu dělat. Zjistil jsem, že mě - snad kromě matematiky - skoro nic nebaví. A padla na mě hrůza z toho, že budu muset každé ráno vstávat a chodit do práce... Tehdy jsem si také náhodou poslechl pár nahrávek Schumanna a Chopina od svého budoucího pana profesora Petera Toperczera. Ta hudba mě ohromně vzala. Rozhodl jsem se, že budu hrát a že to dokážu. Ale v tom věku je člověk hrozně naivní, vůbec jsem si nedovedl představit, co to obnáší...
Ale vyšlo to...
Úplně náhodou. A rozhodně bych to nikomu takto nedoporučoval.
Proč?
Protože pokud to nevyjde, může to člověka psychicky úplně zničit. Hrát klasickou hudbu a prosadit se, jak si to v mládí většina asi přestavuje, se povede jen hrozně malému procentu lidí. A nemusejí být nutně lepší než ostatní. Na úspěchu má svůj podíl i štěstí, kontakty, všechno možné. Člověk si uvědomí, jak je to vlastně nespravedlivé. Viděl jsem už několik lidí, kteří se nedovedli vyrovnat s tím, že nedokázali to, oč usilovali. Pokud člověk hraje odmala, tíha rozhodnutí na něm zas tolik není.
Není to přece jen lepší cesta, než nutit dítě hrát na klavír s tím, že později ho to bude bavit?
Obojí má své plus i minus. Je to podobné jako s řečí. Jako dítě se jí naučíte automaticky. Jakmile se ji začnete učit později, chce to vždycky větší úsilí. Na druhou stranu, když člověk začne s hrou na klavír později, ví přesně, proč si to vybral, proč se mu to líbí a lépe se v hudbě orientuje. Má větší zkušenosti, znalosti, může hudbě lépe porozumět.
Nepovažujete tedy svůj pozdní začátek za handicap?
To musejí asi posoudit jiní. Nelituji, že jsem se tak rozhodl, ale lituji, že jsem se tak nerozhodl dřív.
Cítíte teď jisté zadostiučinění, když býváte označován za jednoho z nejtalentovanějších mladých klavíristů?
Taková označení zavádějí lidi jinam, než bych si přál. Dnes se moc škatulkuje: ten je nejlepší, ten je o trochu horší - jako ve sportu. Ale takhle to v hudbě nefunguje. Tam se dá těžko říct, kdo je lepší, kdo je talentovanější. Já bych spíš řekl: ten hraje tak, ten zas jinak a každý posluchač ať si vybere, čemu dá přednost.
Jak byste charakterizoval sám sebe?
Rozhodně nejsem ten, kdo bývá označován jako purista. Tedy interpret, pro kterého je to, co je v notách, svaté a nesmí se od toho za žádnou cenu odchýlit.
Myslím, že je důležitější snažit se skladatelův záměr vyjádřit svým způsobem, než přesně zahrát všechno tak, jak to napsal. Takže si třeba upravím některé skladby, když mám pocit, že se tak více budou blížit tomu, jak to podle mě skladatel zamýšlel.
Jaké jsou to úpravy? Měníte tempo, dynamiku, nebo si třeba škrtnete nějaké noty?
Nebo přidám! Hodně záleží na tom, o jakou hudbu jde. Myslím, že je mylná představa, že skladba má znít vždycky přesně tak, jak to napsal skladatel do not. Důkazem je například Rachmaninov, od kterého se dochovalo mnoho nahrávek. Hrál spoustu svých věcí úplně jinak, než je napsal. S jinými notami, s jinou dynamikou. Zkrátka to občas změnil, protože byl inspirován danou chvílí.
Podle čeho usuzujete, jak má skladba znít?
Především - já netvrdím, že jsem toho skladatele pochopil, že to vím. Já to jen tak podvědomě tuším. Vycházím samozřejmě ze znalosti repertoáru, ze znalosti dějin hudby, ze svých zkušeností. Na to není návod. Každý v té skladbě vidí stejně něco jiného, i v mém provedení vidí každý něco jiného - podle svých znalostí a zkušeností.
Co se týče not, to si samozřejmě zkouším různé verze předem. Nejsou to ale žádné dramatické úpravy. Co se týče dynamiky, tam to už je dílo okamžiku. Když třeba cítím, že publikum je netrpělivé, udělám něco, čím je přivedu k pozornosti.
Jste spokojen se svým publikem?
Obecně je tu dobré publikum, vzdělané. V průměru se Češi zajímají o klasickou hudbu více, než třeba ve Spojených státech. Bohužel mám pocit, že je mezi českým publikem čím dál tím víc zástupců starší generace.
A publikum jinde v zahraničí?
V Anglii je docela konzervativní. Po jednom koncertě za mnou třeba přišel pán a říkal: "No, v tý repetici jste to hrál trošku jinak, než já to mám na té nahrávce, vy jste tam zvýraznil pravou ruku." To si pak člověk připadá dobře - ví, že ho pozorně poslouchají.
Líbilo se mi i publikum v Egyptě. Do té země se dostane poměrně málo klasické hudby a to pak zažíváte úplně jiné reakce. Publikum je vážně u vytržení, fascinované, téměř se diví, co se to děje. Takové tu mohlo existovat před sto lety, kdy nebyla televize, rádio a lidé neslyšeli hudbu na každém kroku. Takové už koncerty klasiky asi nikdy nebudou.
Myslíte tím, že klasická hudba už pro lidi není tolik vzácná, když ji mohou slyšet na každém kroku?
Možná. Ale ona je spíše na poslech složitá. Člověk dá vždycky přednost tomu jednoduššímu, to je jeho přirozenost. V hudbě tedy spíš popu nebo rocku, kde je jasný rytmus, jasná melodie a je jednodušší ho vnímat. Lidé dnes chtějí při poslechu hudby spíš odpočívat.
Magdaléna Kožená říká, že je ráda, když si ji pouštějí třeba i k žehlení...
Proč ne. I u žehlení se člověk může soustředit a vychutnat si to. Netrvám na tom, aby byli všichni ve fraku. Ale aby je to zajímalo. Vzpomínám si na černého prodavače z jednoho fast foodu, kam jsem chodil jíst v Dallasu. Bylo to ve čtvrti, kam byste se - obrazně řečeno - bála jít bez pistole. Takové šílené bistro, zákazníci byli většinou řidiči kamiónů a z rádia se tam celý den linula klasika. A prodavač ještě skladby komentoval: který hudebník je hraje dobře, který hůř, jaké nahrávce z jakého roku dává přednost... Znal to lépe než my, studenti klavíru, kteří jsme u něj jedli.
Říkáte, že poslech klasiky vyžaduje energii. Vyžaduje podle vás i vzdělání?
Určitě, vzdělání i zkušenost. Publikum musí být vychované. Nemyslím zrovna ze školy. Nejlepší je, když to znají z domova, když klasiku poslouchali třeba rodiče.
Na jaké hudbě jste doma vyrůstal vy?
Maminka měla ráda klasiku, tatínek lidovou hudbu.
A pop nebo rock?
To se mi nějak vyhnulo.
Jste rád, když na koncertech klasické hudby lidé při potlesku vstávají, pískají nebo křičí?
Proč ne. Ale třeba v Americe už se z toho stalo klišé. Všichni s tím tak trochu počítají, že nějaká hvězda bude mít ovace ve stoje, atd. Mně se líbí reakce publika na starých živých nahrávkách. Ty jsou úplně cítit i během skladby. A když pak koncert vrcholí, úplně slyšíte, jak se to publikum nemůže dočkat, jak to prožívá a jak je připraveno na závěrečný akord a do něj už tleská. Na dnešních koncertech se mi zdá, že si lidé mnohdy nejsou jisti, jestli už je konec skladby, a tak začínají tleskat velice opatrně. Ale zas je to lepší varianta, než když zahrajete před závěrem zmenšený septakord, kterým nemůže končit žádná klasická skladba, maximálně nějaká moderna - a lidi vám do toho začnou tleskat.
Myslíte si, že klasická hudba potřebuje populárnější kabát, aby ji začalo aktivně poslouchat více lidí? Myslím tím rockerské šátky na hlavě, zpěv ve vaně...
Myšlenka, že klasika by měla oslovovat co nejširší publikum, je podle mě naivní. Tahle hudba bude vždycky záležitost užší skupiny lidí. Ale já si myslím, že to je na tom to hezké.
Ve vašem repertoáru nejsou příliš zastoupeni současní skladatelé. Proč se všeobecně hrají tak málo?
Mám pocit, jako by ztratili kontakt s dnešními interprety. O posluchačích ani nemluvě. Osobně jejich skladbám až na výjimky nerozumím a většinou se mi ani nelíbí. Proč se mám trápit se skladbou, kterou si ani nemohu zapamatovat? Ve které nepoznám, jestli jsem udělal chybu? A to nechci mluvit o tom, že leckdy to nepozná ani sám skladatel!
Dřív každý skladatel alespoň trochu hrál. A každý interpret skládal - znal harmonii, kadenci, dovedl si dotvořit vlastní skladbu. Tak si říkám - když už skladatelé mají tu odvahu s něčím přijít na veřejnost, ať si to také dokážou sami zahrát nebo dirigovat. Nebo ať to hrají počítače. Někdy se mi zdá, že ani neskládají, že se jen zbytečně snaží šokovat. A když se člověk snaží jen šokovat, nemá to pro mě cenu.
Například John Cage, který napsal skladbu 4'33''. Při ní přijde klavírista na pódium a přesně 4 minuty a 33 vteřin tam sedí. A zvuky z publika, ta jeho nedočkavost, reakce, to má být ta hudba. Mně to přijde jako dobrý vtip, performance, možná i jakási filozofická myšlenka, ale s uměním to nemá moc společného.
Na některých koncertech hrajete skladby, které jste si napsal sám. Kolik jich máte?
Těžko říct. Některé nemám rád, tak je nehraji. Všechny jsou tonální a svým způsobem konzervativní, což mi určitě někdo bude vyčítat. Ale pár skladeb jsem ukazoval Vladimiru Ashkenazymu, líbily se mu. Skvěle jsme si popovídali a nakonec mi řekl: "Musíš v tom pokračovat. Doba atonální hudby skončila."
Skládáte i na požádání?
Záleží na tom, za kolik... Ne, to byl vtip. Mám skladby, které jsem napsal pro své přátele a kolegy, s nimiž hraji - klavír s flétnou, houslemi nebo violou.
Skládal byste i pro popové zpěváky?
Proč ne? Ale pro které bych to udělal, to neřeknu.
Adam Skoumal po studiu na pražské konzervatoři a Akademii múzických umění studoval na na Southern Methodist University v Dallasu a na Manhattan School of Music v New Yorku. Získal řadu ocenění doma i v zahraničí. Věnuje se rovněž komponování; na soutěži Pražského jara získal se svou kompozicí cenu za nejlepší provedení české soudobé skladby. Natočil několik kompaktních disků s díly Schumanna, Dvořáka, Smetany, Rejchy, Janáčka, dále klavírní koncerty S. Rachmaninova a J. S. Bacha za doprovodu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.
Adam Skoumal s Vladimirem Ashkenazym
SNÍMKY: Petr Boněk, archív Adama Skoumala
