Mostar - Most přes Neretvu a minulost

Snímek: Archiv

Pád do hlubin

Osudné granáty vypálilo chorvatské dělostřelectvo 9. listopadu 1993. Válka v Mostaru zuřila už několik měsíců. Staré město bylo v troskách, ale jeho symbol, kamenný most klenoucí se víc než čtyři sta let nad řekou Neretvou stále odolával. Byť ostřelováním už notně pošramocený. Ráno v 10 hodin a 15 minut vzduch prořízl ten nezaměnitelný, syčivě pískavý zvuk, který nikdy nevěští nic dobrého. Poslední granát z dobře mířené várky explodoval a výbušnina se roztříštila o mostní oblouk. Čas na chvíli ustrnul, stovky let historie jakoby se vtěsnaly do jediného okamžiku. Klenutý most, po němž kráčeli osmanští vojáci, dávná procesí, rakouští úředníci i turisté, se propadl. Kamenné bloky se s mohutným rachotem zhroutily do modrozelených hlubin Neretvy. Mračna kouře a oblaka prachu. Řeka ztratila svou magickou barvu a krvácela troskami, které klesaly ke dnu a unášel je proud. Most, který dal městu krásu i světový věhlas, přestal existovat.

Tragická událost z války v Bosně a Hercegovině se dnes už naštěstí může zdát jako legenda. Po jedné z nejsložitějších rekonstrukcí v historii lidstva most opět spojuje oba břehy. V pátek 23. července bude za velké slávy otevřen.

Uprostřed vyprahlých kopců

„Zde se však Mostar vždy jen mračí, jako by mu nebylo dost jeho vrásek, jakoby nestačoval jeho kostnaté tváři kámen, z něhož byl povstal a který ho obkličuje, jakoby mu překáželo trochu té zeleně, kterou  slunce beztak záhy do žluta sežehne! Tady je vše jen kámen: půda, okolí, město, ba i ta řeka…,“ popisoval Mostar český etnograf Ladislav Kuba v devadesátých létech 19. století. Metropole Hercegoviny, historického kraje, leží vskutku uprostřed vyprahlých kopců. Hory se tu otevírají z pevného sevření a krajina má díky blízkému Jadranu středomořské klima. Je to nejteplejší místo země. Osou i tepnou města je Neretva. Hrdá Neretva, která jako jediná z bosenských řek nekončí svůj život rozmělněná v jiné, větší –  teče přímo do moře.

Malé osídlení se tu datuje už v antických dobách, archeologové jdou až do pravěku. Písemnosti z 15. století hovoří o opevněné osadě položené na řece kolem dřevěného mostu zavěšeného na řetězech. Strážcům, kteří hlídali brány mostu, se říkalo „mostari“. A díky nim získalo město jméno. Koncem téhož století dobylo pevnost osmanské vojsko. Stejně jako v celé Bosně znamenal i tady příchod islámských dobyvatelů na jedné straně útlak, ale také velký rozkvět. A už tehdy se začal formovat nový národ, svým způsobem v Evropě ojedinělý. Nucené i dobrovolné přestupování k víře v Alláha stvořilo širokou vrstvu muslimského obyvatelstva. Po druhé světové válce z ní jugoslávský vůdce Tito učinil národ i oficiálně. Nebyli to už muslimové, ale Muslimové.

První muslimská čtvrť neboli „mahala“ s patřičnými náležitostmi jako mešita a lázně vyrostla v roce 1475 hned u řeky severně od mostu. Jádro dnešního starého města se postupně rozšířilo na oba břehy Neretvy. Město se stávalo strategickou křižovatkou obchodních cest na cestě z vnitrozemí k moři. Starý dřevěný most přestal vyhovovat.

Starý most

Zrodil se tak plán na most nový, pevný a kamenný. Tedy, samozřejmě to musel nařídit samotný sultán Sulejman, řečený Nádherný. Druhá polovina 16. století byla vůbec dobou krásných osmanských mostů. Jednomu takovému, ve Višegradu, zajistil nesmrtelnost bosenský spisovatel Ivo Andrič v románu Most na Drině.

V Mostaru se díla ujal Mimar Hajruddin, žák slavného stavitele Sinana, považovaného za otce klasické osmanské architektury. Práce trvaly rovných deset let. Roku 1566 bylo hotovo. Nepříliš široký tok Neretvy spojil třicetimetrový zakřivený oblouk. Most široký čtyři metry se vypínal nad hladinou řeky do výše dvaceti metrů. Stavba to byla vskutku revoluční i na samotného stavitele. Podle legendy Hajruddin při sundavání lešení utekl do hor a vykutal si tam díru do skály. Co s ním bylo dál, poté co se most neporoučel spolu s lešením do Neretvy, už legenda nepraví. Od 17. století – to už v Mostaru bylo více než dvacet mahal –  pak na každém z břehů zakončovala most opevněná věž, Halebija na pravém a Tara na levém. Věž Halebija sloužila jako vězení a ubytovna vojenské posádky, Tara, která se vyznačovala tím, že neměla jediné okénko, byla zase využívána jako zásobárna střelného prachu.  Na první pohled vratká mostní klenba měla velmi solidní základ. A to dokonce takový, že za druhé světové války po mostě přejížděly německé tanky.

Vedle mostu vyrostlo kamenné tržiště, bazar. Místo, které bylo až do poloviny 19. století čilým centrem obchodů i společenského života. S příchodem Rakousko-Uherska v roce 1878 se toho v historickém centru příliš nezměnilo. Na druhém konci města ale vzniklo druhé a nové mostarské centrum, situované poblíž železnice. Díky tomu zůstal starý Mostar víceméně ušetřen moderních stavebních zásahů.

Všichni proti všem

Dějiny a Mostar? „Darmo povídat! Ještě bohudíky, že v Mostaru r. 1530 Turci aspoň vypálili františkánský klášter a že v XIX. věku zde měla ohlas bosenská povstání proti cařihradským sultánům… Ale neodvrátil jsem se proto od něho – od Mostárku. Ba měl jsem jej tím raději asi jako herce, jenž hrdlořeza dobře hraje, ale – bohudíky – jím není.“ Koncem 19. století měl  Ladislav Kuba pravdu, Mostar byl vtělený klid. Jenže pak přišlo století dvacáté i se svým krutým závěrem.

Válka přišla do Mostaru krátce po vyhlášení nezávislosti nového státu – Bosny a Hercegoviny. Mostar si hodlala zabrat jugoslávská armáda pod záminkou obrany zhruba desetiny obyvatel města srbského původu. Srbové však město nezískali a museli se pod tlakem společné chorvatsko-bosenské ofenzívy stáhnout na přilehlé kopce. Odtud dělostřeleckým ostřelováním Mostaru ztrpčovali život dál, za své vzala řada historických památek včetně mostarských mostů. Pouze ten nejstarší odolal. V březnu 1993 se rozhořel konflikt mezi bývalými spojenci – hercegovskými Chorvaty a bosenskými Muslimy. Chorvaté si za svůj hlavní opěrný bod etnicky čisté minirepubliky zvolili západní Mostar. Východní část města zasypalo během několika měsíců přes řeku 270 000 dělostřeleckých granátů, které zničily vše, co dosud odolalo srbskému dělostřelectvu. I starý most. Utrpení mostarských obyvatel dokumentuje tehdejší rčení Sarajevanů, kteří v roce 1992 prožili nejhorší válečný rok: Kdo nezažil Mostar v roce 1993, neví, co je bombardování. Mostarský most nezničil náhodný výstřel, ale soustředěná palba. Kdo přesně dal rozkaz ke zničení strategického mostu (Bosňáci jej využívali k zásobování předsunuté základny na západním – chorvatském břehu), stále není jasné. Podle všeho dal přímý rozkaz vrchní velitel bosenskohercegovských Chorvatů Slobodan Praljak. Ten se dnes hájí, že osádka děla jednala na vlastní zodpovědnost. Jména vojáků však odmítá sdělit. Čas pravděpodobně jednou ukáže, jak to tehdy bylo. V každém případě v listopadu 1993 nesl Mostar své jméno zcela zbytečně. Ve městě totiž nezůstal ani jeden most, který by spojoval západní a východní břeh řeky Neretvy.

Stopy války, která pro město skončila uzavřením míru mezi hercegovskými Chorvaty a bosenskou vládou v roce 1994, jsou v ulicích Mostaru stále víc než patrné. Někde jsou to jen škrábance po kulkách na zdech. Čím blíž k frontové linii, tím je to horší. Jizvy od granátu a šrapnelů, chybějící střechy. Fronta tu vedla přímo uprostřed města. Pořád tu stojí stavby ohlodané až na cihly, skelety někdejších domů. Každým rokem je to ale lepší a lepší.

Staré město kolem řeky

Strmé skalnaté břehy spadající do rychlé Neretvy ožívají už zjara venkovními kavárničkami, terasovitě rozloženými nad smaragdovou vodou. Ať jsou okolní kopce vyprahlé a holé, tady dole u řeky se nezelená jen voda, ale všechno: fíkovníky, granátovníky, pomerančovníky, růže a všemožné rozkvetlé keře. Sednout si ke stolku, dát si silnou bosenskou kávu v džezvě a jen se dívat. Na minarety mešit jako věže rostoucí z červených střech domků, na kamenné cesty a nábřeží, úzké uličky s malými baráčky natěsnanými na sebe jako sardinky, na racky letící korytem Neretvy až od moře, na opálené mladíky vrhající se střemhlav do vody pro zábavu i za peníze.

Jen malý kousek od slavnějšího a většího stojí na pravém břehu další pozoruhodný mostarský most Kriva Čuprija. Přesné datum ani jméno stavitele není známo, ale stalo se tak někdy v době stavby velkého mostu. Ostatně tenhle vypadá podobně, jen je mnohem menší, nemá ani deset metrů. Také nemusí překlenovat Neretvu, ale jen její malý přítok Radobolju. Tenhle potůček ale umí být pěkně dravý. Nebyla to ostatně válka, to se Radobolja v roce 2000 rozvodnila natolik, že most strhla. Malý most, rychlejší rekonstrukce. A tak již v příštím roce stála Kriva Čuprija v celé kráse.

Každým létem se do města také vrací víc a víc turistů. Kamenné obchůdky nabízejí autentické obrazy, mosazné i stříbrné „turecké“ nádobí, ručně tkané dečky a koberečky. Jak skutečně vypadal život a obydlí v Mostaru v osmanské éře si lze prohlédnout na levém břehu za nevysoké vstupné třeba ve stylově zařízeném Tureckém domě. Další takový a o něco starší stojí stranou od samotného centra, u Pavarottiho hudebního centra. Z mnoha mostarských mešit stojí za návštěvu určitě Koski Mehmed-pašina, nacházející se na levém břehu ani ne dvě stě metrů od Starého mostu. Byla postavena v letech 1618-19 a za pár drobných je přístupná turistům. Vyznačuje se nádherným interiérem, z nádvoří je pěkný výhled na řeku a most.

Světlo na konci tunelu?

Mostar do jisté míry zůstává rozděleným městem. Východní část a úzký pruh kolem Neretvy patří Muslimům, západ je chorvatský. Obě části si žijí vlastní život, ale krátkodobý návštěvník to prakticky nepostřehne. Nejsou tu zátarasy, zdi ani cedule. Kavárničky vypadají stejně tam i tam. Hranice vede v hlavách obyvatel.

„Mostar nebude Mostarem, dokud nebude znovu postaven Starý most,“ prohlásil před několika lety jeden místní komentátor. Starý most opět stojí. Zacelit jizvy na duši města ale bude chtít víc času než zacelit jizvy na jeho těle.

Jan Dražan                   

jan.drazan@economia.cz

Jan Pergler                   

jan.pergler@economia.cz