35vik22 ()První skejt si Jan Smolík udělal v osmi letech z kolečkových bruslí na řemínek. Sundal z nich gumová kolečka, upevnil je na kus pomalovaného prkna a začal jezdit. V šestnácti zkusil udělat prkna i pro kamarády. Mít profesionální skejt na počátku osmdesátých let byla utopie. Vozila se z venku a jen kolečka přišla až na dva tisíce korun. Stejně tolik dosahovala i průměrná měsíční mzda. A tak se prkna sháněla, jak se dalo.

Havaj ve školní dílně
"Doma i ve sklepě jsem je několik let lisoval z bukové překližky, později i z jasanové dýhy," vzpomíná Smolík. "Šikovní tátové k nim podomácku nebo ve fabrice vyráběli kovové podvozky a kluci s nimi jezdili slalomy na asfaltu pražských ulic. Moc prken jsem nevyrobil, ne víc než pár kusů do roka. Dělal jsem je především pro kamarády, kteří na drahá prkna nedosáhli."
V devětaosmdesátém roce vyženil Jan Smolík tchánovu školní dílnu. "To byla havaj," libuje si. "Laminované dřevěné desky měly na svou dobu už docela slušnou úroveň."
Zručný samouk prkna nejenom vyráběl, ale jezdil na nich nejrůznější soutěže. Patřil k předním skejtařům u nás, a tak i závody v západní Evropě koncem osmdesátých let pro něho nebyly výjimkou. Protože se domluvil anglicky, udělal si za hranicemi mezi kolegy dobré kontakty, které se mu hodily v dalších letech.

Doma i ve sklepě...
"Nakoupit počátkem devadesátých let kompletní americké skejty a prodávat je dráž, to uměl každý," tvrdí Jan Smolík. "Vzal jsem to z jiné strany. Začal jsem dovážet polotovary desek z kanadského javoru, což je nejlepší materiál na výrobu skateboardů. Ve sklepích jsme je s kamarády řezali. V jedné prádelně jsme měli dokonce i dílnu pro potisk prken na kolečkách."
Úspěch byl velký. Jejich špičková prkna byla výrazně levnější než dovozová.
Zhruba patnáct set podomácku vyrobených skateboardů za tři roky bylo málo. Zájemců bylo mnohonásobně víc. Jan Smolík se proto rozhodl, že bude dovážet levnější prkna z Číny. Po čase přibral i další sportovní zboží. Firma, kterou založil, patřila u nás po čtyřech letech mezi největší v oboru.
"Pak přišlo něco, co se asi stává, a člověk si to nechce moc připustit. Uvědomil jsem si, že už těžko sám stačím na řízení firmy a že snaha být u všeho a vědět o všem je nereálná. Moji spolupracovníci mě začali okrádat. K tomu všemu se mi rozpadlo manželství. Řekl jsem si, že skončím, prodám firmu a začnu zase vyrábět špičkové skateboardy. Pro radost. Nabídka byla slušná, pět miliónů korun. Kupec byl ale podvodník. Když jsem se chtěl soudit, byl jsem několikrát upozorněn, že životy tří dětí by pro mě měly být nadevše. Strach o rodinu byl silnější. Nakonec jsem od soudu couvnul. Z pěti miliónů jsem neviděl ani korunu."

... a taky v garsonce
Posedlost Jana Smolíka znovu vyrábět skateboardy ho ani přes obrovský životní kotrmelec neopustila. Začínal s posledními penězi, koupil dýhu z kanadského javoru, lepidlo a barvy. Všechno odvezl do malé garsonky přítelkyně v Praze-Modřanech.
"Nebyl jsem nikdy v Americe," vzpomíná, "o technologii lepení dýh jsem moc nevěděl, ale řekl jsem si, že to zkusím. Nejdůležitější byla betonová forma. Potřebné dva pytle cementu jsem odvezl do modřanské garsonky na skejtu. Písek jsem nahrabal na dětském hřišti. Na široké obvazové gáze ho potom moje přítelkyně prosévala. A ve sprchovém koutě jsem namíchal beton. Když forma ztvrdla, položil jsem ji na práh dveří kuchyňky. Zbývalo naskládat na sebe namořené dýhy. Vrchní silné prkno jsem zapřel do horního rámu zárubně a všechno jsem zmáčkl automobilovým heverem. Tak jsem postupně vyrobil čtyři prkna."

Znovu do toho
Když si ověřil, že mu desky "půjdou", pronajal si v Praze-Braníku dvě místnosti. S velkým, pětadvacetitunovým lisem tvaroval prkna v několika formách najednou. Všechno šlo hladce. Po čase ale dovozce dýh zvýšil cenu a výroba se rázem stala drahou. Rozhodl se, že skončí a že se bude živit jinak.
"Přihlásil jsem se do konkursu jedné významné americké firmy," vzpomíná. "Jako obchodní zástupce jsem jezdil po celé republice a prodával mj. vizuální techniku a počítačové filtry."
Při plnění firemního plánu stíhal ještě - s vědomím svého šéfa - dovážet neupravená prkna z Ameriky. Doma, v kuchyni, je potiskoval barevnými obrazovými motivy. Zájem o ně byl značný. Patřila k tomu nejlepšímu, co se kde ve světě vyrábí.
Cesťáka vydržel Jan Smolík dělat něco přes rok. Jeho působení u firmy ukončily reorganizace a slušné finanční odstupné. V tu chvíli začal znovu koketovat s představou, že bude skateboardy vyrábět ve velkém.

Skateboardy z Vysočiny
35vik23 ()V prosinci minulého roku Janu Smolíkovi zavolal kamarád: "Co kdybychom to znovu zkusili, jako tenkrát v Braníku?"
"Bylo to, jako když bejkovi zamáváte červeným hadrem před očima," přiznává Smolík. "Hned jsem mu odpověděl: Jdu do toho."
V dalších třech měsících si upřesňovali, co všechno by vlastně chtěli dělat. Nakonec se rozhodli, že budou vyrábět kompletní skateboardy i s podvozky.
"Nečekal jsem dlouho," vzpomíná Smolík. "Přes internet jsem našel v Americe přímého dodavatele i dopravce dýhy. V Čechách jsme sehnali malou slévárnu na výrobu hliníkových podvozků i výrobce umělé hmoty na kolečka. V květnu jsem jednal s distributory v Evropě, některé znám i osobně. Největší z nich - v Německu - docílil za loňský rok obratu více než deset miliónů dolarů. Předběžně jsme se dohodli, že kromě amerických a čínských prken zkusí i naše. U nás by se měla objevit přinejmenším v sedmdesáti prodejnách."
Pro rozjezd výroby skateboardů byly nejdůležitější peníze. Největší částku - bezmála osm set tisíc korun - získal Jan Smolík jako vítěz soutěže o nejlepší podnikatelský záměr, kterou vyhlásil jeden z českých mobilních operátorů.
"Výrobu skateboardů jsme chtěli co nejdříve umístit tam, kde je vyšší nezaměstnanost, kde se lidi znají a vědí, co kdo umí. Neměl jsem ambici mít výrobu například v průmyslové zóně v Praze-Čestlicích. Všechno by tam bylo totiž dražší," vysvětluje Smolík. "Sedl jsem proto k počítači a rozeslal žádosti na více než dvacet obecních úřadů vzdálených do sta kilometrů od metropole. Prosba byla jednoduchá: Nabídněte prostory, zaměstnáme dvacet místních lidí."
Hned druhý den se mu ozval starosta obce Štoky na Vysočině. Dohoda byla rychlá. Jan Smolík získal prostory bývalého provozu na výrobu lepenkových krabic s veškerým zázemím pro zaměstnance. V červnu se tam začalo přestavovat, uklízet a malovat.
"Nedávno za mnou přišel v hospodě mladý kluk," vzpomíná Smolík. "S vykulenýma očima se mě zeptal: Neměl byste nějakou brigádu? A co umíš? ptám se. Skončil jsem školu, jsem vyučený truhlář bez práce, odpověděl. Já na to: Okamžitě tě beru."
K dalším zaměstnancům budou od září patřit také starší ženy nebo chlapi pět sedm let před důchodem. "Protože jsou bez práce, jsou i špatně zaměstnatelní. Moje zkušenost je taková, že to jsou nejlepší pracanti."

Jedni z mála na světě
První vzorky špičkové loupané dýhy z kanadského javoru z oblasti Velkých jezer už dorazily do Štok. Mají vynikající kvalitu i potřebné tloušťky. Do konce srpna zbývá zaplnit výrobní halu pracovními stoly a lisy, které vymyslel Jan Smolík. V další místnosti jsou už nainstalovány potiskovací stroje pro barevnou úpravu prken, na místě je už také soustruh pro obrábění polyuretanových koleček.
"Měsíčně chceme lisovat patnáct tisíc kusů skateboardových desek," tvrdí Smolík. "Budeme tak druzí výrobci v Evropě. Konkurenci máme snad jen v jedné německé firmě, která jich vyrábí údajně pět tisíc týdně. Ve světě jsou už jen dvě země, kde kvalitní, profesionální prkna vznikají: Amerika a Čína. Například ve Spojených státech zaměstnává obchod se skateboardy patnáct tisíc lidí a točí se v něm ročně čtyři a půl miliardy dolarů. Naše prkna by měla být srovnatelná, ovšem cenově podstatně levnější."
Prkna na kolečkách se budou ze Štok vozit do západní Evropy, ale také například do Bulharska, Rumunska, Ruska, pobaltských republik, Polska a na Slovensko. Chtějí se tam prosadit nejenom kvalitou, ale především cenou a pružností dodávek.
"Když si vzpomenu na své začátky, kdy jsme s kamarády ve sklepích, prádelnách a školní dílně vyráběli prkna s kolečky, zdá se mi to jako jeden velký sen," říká Jan Smolík. "Stejný sen prožívám i teď, na Vysočině. Nikdy bych jej asi nenaplnil, kdybych víc než dvacet let nešel proti proudu a nenesl v sobě posedlost na kolečkách. A určitě i díky kolegům, které jsem potkal ve správný čas a na správném místě."
SNÍMKY: HN - Jan Šilpoch

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist