Martin Potůček v seriálu Vize nabízel hlavní strategické volby pro novou vládu České republiky. Vycházel přitom z prací Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES), pracoviště Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. Právě tomuto pracovišti vláda v minulosti zadala vypracovat vizi rozvoje České republiky do roku 2015.
Vize měla především upozornit na možné šance i ohrožení rozvoje České republiky v dlouhodobém horizontu. Vstupem do Evropské unie se naše šance a ohrožení ztotožnily do značné míry s šancemi a ohrožením EU, respektive celé Evropy. Historickou paralelou by bylo například stanovení šancí i ohrožení Evropy na počátku 20. století, kdy se většinou zdálo, že vývoj bude pokračovat nebývalým hospodářským i kulturním rozvojem, který nastal po roce 1870.
Opak byl však skutečností a hrůzy první světové války, fašismu a komunismu zůstaly netušené. Naopak vize sjednocující se Evropy, která vznikla po 2. světové válce, byla dotažena do více či méně úspěšných strategických rozhodnutí vlád evropských zemí i jejích společných orgánů.
Vize, která byla vypracována CESES v první verzi již v roce 2000, obsahovala příležitosti i ohrožení vývoje republiky ve 21. století. Měl to být strategický dokument, k němuž by zaujala stanovisko vláda premiéra Zemana - mohl se tak stát jedním z výchozích bodů strategických rozhodnutí vlády.
To se však nestalo. Martinu Potůčkovi a jím vedenému pracovišti se přesto dostalo významného vlivu na řízení činnosti vlády, neboť se stali poradci premiéra Špidly.
Mimochodem, proč neprezentuje Karlova univerzita, se svými četnými společenskovědními i ostatními pracovišti, vizi a strategické tahy jako dokument celé univerzity? Proč je tu dokument jen jednoho pracoviště, které se fakticky snaží vypracovat pouze vizi a strategii sociální demokracie?
Vize a k její realizaci doporučované strategické volby, prezentované Martinem Potůčkem, tak mají vést k vybudování sociálního státu. Pak bude země podle Potůčka rozkvétat, k čemuž zatím nedošlo. "Švédsko, náš vzor", i když hospodářský, politický i kulturní vývoj České republiky je výrazně odlišný.
Strategické volby pro rozkvět naší společnosti jsou založeny především na třech pilířích. Za prvé na znalostní ekonomice, za druhé na sociální soudržnosti a za třetí na zvýšení porodnosti. Ty vyžadují zpočátku masívní a pak stálé vynakládání vysokých státních finančních zdrojů.
Odkud je vzít, při hrozbách už tak dost vysokého státního zadlužení, Potůček nenavrhuje. Ale v podtextu se můžeme dočíst, že ještě větším zdaněním. Tyto prostředky by se měly vrátit v budoucnu opět ze zdaněných příjmů v důsledku vysokého hospodářského růstu.
Úvaha, respektive propočet tempa a úrovně tohoto růstu, však chybí. Už i tento propočet by zřejmě odhalil neschůdnost navrhovaných zvýšených deficitů státního rozpočtu.
Potůček proklamuje využití vstupu do unie, ale o omezení deficitů státního rozpočtu pro splnění unijních kritérií nehovoří. Seriál článků, které v HN publikoval, všeobecně postrádá kvantifikaci navrhovaných doporučení. I proto je neurčitý a málo použitelný pro strategii vlády i korporací.
Jsou dva zásadní přístupy (strategie) k dalšímu vývoji společnosti. Strategie pečovatelského státu, který má zajistit především sociální soudržnost, a strategie založená na odpovědnosti jednotlivce za svůj osud. Martin Potůček doporučuje strategii pečovatelského státu.
Klíčovou úlohu ve strategiích hraje vzdělanostní úroveň a způsob jejího dosažení. Buď je to především odpovědnost státu, nebo samotného jednotlivce.
Z toho vyplývá míra odpovědnosti státu a jednotlivce za vzdělávání. Při konceptu celoživotního vzdělávání je neudržitelná představa, že by je měl zajišťovat stát.
Odpovědnost jednotlivce vede k daleko větší efektivnosti při vynakládání prostředků. Jednotlivec volí pečlivěji, jaké vyšší vzdělávání zvolit, jak dlouho se mu věnovat a jak je v životě doplňovat.
V koncepci Martina Potůčka jde především o tituly, v koncepci odpovědnosti jednotlivce o uplatnění znalostí v životě. Stát se snaží pomocí různých srovnání dokazovat nutnost zvýšení výdajů rozpočtu na vzdělání. Jednotlivec se musí ptát, kolik mu investice do vzdělání a výzkumu přinese.
Se vzděláváním souvisí výzkum. Obecně platí, že čím více se vynakládá na výzkum, tím má země v budoucnu větší předpoklady pro nejen hospodářský růst. Potůček žije v iluzi, že technický pokrok a znalostní ekonomika v České republice závisí především na rozsahu prostředků na výzkum a vývoj.
Jako obecná tendence to platí. Ale pokud výzkum a na něj navazující vývojové práce nebudou mít zajištěnu realizaci, pokud možno v nadnárodním měřítku, jeho efektivnost bude nízká, ne-li nulová. Málo uznávanou pravdou je, že hlavním nositelem technického pokroku u nás jsou většinou nadnárodní společnosti. Záleží tedy na tom, jaké podmínky u nás naleznou pro realizaci své znalostně náročné ekonomiky. Úloha podnikatele (inovátora), jako hlavního realizátora pokroku a znalostní ekonomiky, se v doporučeních CESES vytrácí.
Zásadní rozdíl obou typů strategií je v hodnotových orientacích jednotlivce a společnosti. Jde o samotné fyzické zachování národa a evropské civilizace.
Ve strategii pečovatelské funkce státu děti nejsou potřebné pro rodiče, protože o ně se postará stát. Tam, kde je strategie založena na funkci rodiny jako základu společnosti, je rození přirozeným jevem pro pokračování generací.
Potůček doporučuje různé platby státu na děti, na druhé straně však nevidí, že mladé generaci nejlépe poslouží svobodné uplatnění jejích schopností a odstranění deformující role státu. Například v bytové otázce a masívním daňovém zatížení v praxi úspěšných mladých lidí.
Martin Potůček se ve svých strategických tazích vyhýbá nejzávažnějším strategicky nazrálým řešením v oblasti zdravotnictví, vysokého školství, penzijní reformy, bytové politiky. Je to snad záměr, aby nenarazil na přetrvávající strategické představy sociální demokracie?
Bez zvýšení efektivnosti v těchto oblastech však nenalezne prostředky pro vzdělanostní stát jako jeho hlavní strategický tah. Odtud také jeho jednostranný odsudek reforem na Slovensku, které směřují k tomu, aby další generace byly co nejméně státem zadlužené.
Naopak jeho vize může být vizí vedoucí ke státnímu bankrotu, při kterém končí sociální soudržnost. Severské státy, po poválečných úspěších státu s ekonomickou regulací, chtěly budovat společnost blahobytu. Brzy však zjistily, že pokud není jednotlivec vystaven konkurenci, tlaku vnějšího prostředí a odpovědnosti za svá rozhodnutí, jeho iniciativa a schopnosti zaostávají a společnost spěje k úpadku.
Nebylo by bývalo lepší, kdyby se CESES soustředil jen na vypracování vize, respektive vizí ve variantním řešení a gesci strategických tahů přenechal vrcholovým orgánům státní správy, anebo podle liberálních představ je ponechal na svobodné vůli jednotlivců? Při sestavování státního rozpočtu spolu s jeho výhledem se musí přiřazovat tak jako tak preference jednotlivým strategickým tahům.
Autor, ekonom, pracoval na Úřadu vlády