O mém sýru z kamiónu
Jeden z mých oblíbených sýrů se již nevyrábí v české, ale v polské mlékárně. Ani nevím, jak dlouho. Změnu jsem nepoznal ani v chuti, ani v balení, ani v celkové kvalitě. A tak přemýšlím, kolik kamiónů pendluje mezi Českem a Polskem, aby mně a dalším milcům jemných sýrů mohlo vozit právě tento druh.
Podobně mohu přemýšlet o desetitisících výrobků, které pendlují světem v kamiónech, vagónech a kontejnerech. U některých si ani netroufám odhadnout, jak směšně nízké musí být výrobní náklady, když se vyplatí investovat do jejich přepravy přes půl světa.
O výhodách integrace výroby, případně jejím přenesení do zemí s nižšími výrobními náklady ani v nejmenším nepochybuji. Pro koho je to však výhodné? Pro výrobce srážející náklady a majitele jejich akcií bezpochyby. Též pro zaměstnance, kteří dostanou tuto novou či "zintegrovanou" práci. A pro "zbytek" světa?
Rozmach dopravy dokládá, že otázka je oprávněná. Růst přepravy postihuje lidi i přírodu, zatěžuje silnice i veřejné rozpočty. Přímé a nepřímé přínosy, které má přesun výroby "mého" sýra, se tak střetávají s negativy. Pro mne převažují zápory. Proč? Nejenže nejsem akcionářem té mlékárny, navíc platím - kromě dálniční známky - vysoké daně, z nichž se dotují výstavba i opravy komunikací. A žiji ve městě postiženém emisemi a hlukem.
Nechť snižování výrobních nákladů vzkvétá. Přesto bych uvítal, kdyby došlo k jistému "přerozdělení" výdajů, které s tím nějak souvisejí. Můj podíl na financování rozmachu kamiónové dopravy mne totiž opravdu netěší. martin.denemark@economia.cz
