Tance na podmořských hrobech

V těchto dnech podepsali Američané smlouvu o ochraně slavného vraku. Velká Británie ji ratifikovala už koncem loňského roku. Jedním z nejvytrvalejších lobbystů ve prospěch dohody byl oceánograf Robert Ballard, který se letos do ledových vod u Newfoundlandu vrátil téměř po dvaceti letech.
"Ten nápad se svatbou v ponorce na palubě Titaniku, to bylo prostě už příliš," vzpomíná na okamžik, kdy si uvědomil, že se musí k Titaniku vypravit znovu a porovnat jeho stav s tím, jak vypadal v roce 1985.
Svatba na Titaniku se konala před třemi lety. Společnost Subsea Explorer z britského města Coventry tehdy vyhlásila soutěž, jejíž vítězové mohli vyhrát zdarma cestu k Titaniku. Bylo to čtyři roky poté, co získal obrovskou publicitu oscarový film amerického režiséra Jamese Camerona. Žádný div, že se do soutěže, v níž mohlo vyhrát šestnáct lidí, přihlásilo 28 tisíc zájemců.
Nápad se svatbou popudil nejen Roberta Ballarda, ale i potomky víc než patnácti set lidí, kteří v Titaniku na dně moře našli svůj hrob. Přes jejich protesty se však expedice uskutečnila. Jeden z vítězů, Newyorčan David Leibowitz, získal právo vzít s sebou svou přítelkyni Kimberley Millerovou až poté, co oba mladí lidé přikývli, že se pod mořem nechají oddat.
"Sehrají tam slavnou scénu z filmu," nadchl se ředitel firmy Aiden Feeney. "Ztvární Rose a Jacka na palubě lodi, ale čtyři tisíce metrů pod hladinou Atlantiku. Promění smutný konec filmu v happy end."
"Typicky americké. Vrchol nevkusu," odsoudil nápad Brian Ticehurst z Britské společnosti Titaniku, která sdružuje potomky obětí katastrofy z roku 1912, žijící v okolí Southamptonu. Miniponorka, v níž si řekli své ano američtí snoubenci, se vůbec neměla dotknout lodi. Nicméně Robert Ballard tvrdí, že po letošní návštěvě vraku má přesně zdokumentováno místo, kde ponorka poškodila palubu. "Nechali byste se oddat na hrobě?" rozhořčuje se objevitel Titaniku.

Piráti a lovci pokladů
V roce 1986 umístil Robert Ballard na bok vraku tabulku se žádostí, aby místo zůstalo zachováno netknuté jako pomník obětí katastrofy. Pošetilé přání. Pieta zůstala nenarušena jen do roku 1987. Tehdy k vraku dvaatřicetkrát sestoupili potápěči z americké společnosti Titanic Ventures a vyzvedli 1800 předmětů. Eva Hartová, která katastrofu lodi přežila, nazvala celou akci projevem necitlivosti a její aktéry označila za lovce pokladů a piráty.
Populární vrak od té chvíle živil fantazii dobrodruhů. Mluvilo se o obrovském bohatství, jež skrývají dosud nedotčené sejfy a kajuty první třídy. Vědělo se například, že dva bratři ze Švýcarska vezli na lodi brilianty v hodnotě 300 miliónů dolarů. Na lodi prý byla i dřevěná schránka skrývající vzácný exemplář knihy Omara Chajjáma, zdobené plátkovým zlatem a více než tisícem drahokamů. Hodnota knihy se odhaduje na milión dolarů. Společnost Tiffany převážela na Titaniku zásilku porcelánu a zlatých a stříbrných předmětů... Na lodi by prý měl být i prototyp helikoptéry a několik luxusních závodních automobilů. Bohatství z první třídy zůstává ve vraku nedotčeno.
V jednom live televizním programu byl v roce 1987 před kamerami otevřen kufřík, vyzdvižený z vraku. Namísto báječných pokladů však obsahoval jen pár mincí, několik šperků a bankovek.
Práva na vyzdvihování věcí ze slavného vraku odkoupila firma RMS Titanic z Atlanty, která v roce 1993 vylovila dalších osm stovek předmětů a o rok později ještě tisíc. Marně protestoval Robert Ballard, že místo by mělo zůstat zakonzervováno jako pietní prostor. Lidé z akciové společnosti RMS Titanic prohlašují, že "loď rychle podléhá zkáze, a proto je třeba zpřístupnit veřejnosti alespoň zrestaurované a dobře udržované artefakty". Věřili také tomu, že prodej věcí z vraku bude hodně dobrý byznys. Jenže soudní verdikt jim zakázal obchodovat s čímkoli z Titaniku kromě kusů uhlí. K vraku sestoupili šestkrát a vylovili celkem šest tisíc předmětů. Velmi střízivý odhad hodnoty vylovených věcí se pohybuje kolem 40 miliónů liber.
Dalším člověkem mimo vědecké kruhy, který si získal legální přístup k Titaniku, byl v roce 1995 režisér James Cameron. Potopil se celkem dvanáctkrát a při pořizování záběrů pro svůj film používal dvě ruské ponorky. Na palubě Titaniku po nich zůstaly odpadky a různá poškození.
O dalších čtyřiasedmdesát předmětů ochudila slavný vrak v roce 1996 výprava televize Discovery Channel, doprovázená lodí s turisty. S povolením firmy RMS Titanic se tehdy pokusili vytáhnout z hlubin i dvacetitunový kus trupu lodi, ale neuspěli.

Výpravy za smrtí
Výraz "death tourists" označuje lidi, kteří cestují na místa spojená se smrtí a s katastrofami. Zvláštní záliba. A ještě zvláštnější je, že jsou cestovní kanceláře, které se na turistiku za smrtí specializují. Jako třeba společnost Deep Ocean Expeditions, která v roce 1998 poprvé vezla turisty k Titaniku. Návštěva vraku rozhodně nebyla pro každého, stála totiž 35 960 dolarů. Pořadatel Mike McDowell si k tomu účelu půjčuje loď Akademik Keldyš, patřící moskevskému Oceánografickému ústavu. Z ní pak turisté putují k vraku ve dvou malých ponorkách, v nichž mají jídlo a pití na tři dny.
V první skupině bylo pět Američanů, pět Němců, Australan a Brit. Na Akademika Keldyše se nalodili v St. Johnu na Newfoundlandu a pak pluli šestatřicet hodin k jihu. Dalších sedm dní žili na moři a obeplouvali místo posledního odpočinku slavné lodi. "Mezi hroudami uhlí jsou rozházeny trosky každodenního života," popisuje své dojmy jedna z účastnic, Helena O'Neillová. "Láhve vína a čajové konvice, zahřívací láhev, hřeben, knihovna s několika v kůži vázanými knihami v nejvyšší přihrádce. O kus dál bodová světla ponorky odhalí pár pánských bot, ležících v písku."
Za devadesát let od katastrofy zmizely z vraku veškeré pozůstatky lidských obětí. Robert Ballard upozorňuje, že z lidí zbyly právě jen boty. Nikdo nedokáže přesně určit, jak dlouho vydrží samotný vrak. Jisté je, že proces rozpadu postupuje mnohem rychleji, než se předpokládalo. "Ponorky ten proces nepochybně urychlily," soudí Helena O'Neillová. Když v roce 1998 navštívila Titanic s McDowellovou výpravou, potápěl se pilot ruské ponorky k Titaniku už po pětadvacáté. Jen legálních návštěv už bylo u vraku přinejmenším sto.

Tajná cesta
Teprve letos v květnu vyšlo najevo, že před dvěma lety se několik předních britských hledačů pokladů pokusilo proniknout do vraku tajně a vyzvednout předměty nevyčíslitelné hodnoty. Spiklenci nazvali svou plavbu krycím jménem Modré světlo a vypluli na lodi Severní obzor záměrně v ročním období, které je pokládáno za nevhodné pro jakoukoli podmořskou akci.
Hlavní akcionář firmy RMS Titanic Joe Marsh svého času řekl: "Všichni víme, že tam pod vodou jsou miliardy dolarů. Je to, jako bychom seděli na zlatém dole." Jenže, jak už víme, prodávat se smějí jen kusy uhlí, kterým se na Titaniku roztápěly kotle. Teprve letos bylo odhaleno, že tajnou výpravu k Titaniku vedli právě lidé tak či onak spjatí s firmou RMS Titanik, jež oficiálně pouze pořádá putovní neprodejní výstavy předmětů ze slavného vraku. Vše se teprve vyšetřuje, ale zdá se, že výprava nebyla úspěšná a žádné poklady nepřivezla.

Záchranná vesta poprvé...
Předměty z Titaniku jsou výnosným artiklem, představují sen mnoha sběratelů. Existují sběratelé natolik fanatičtí, že mají interiéry domů zařízené jako kabiny a další prostory na Titaniku. A jsou dokonce aukční domy, přímo specializované na memorabilia z tragické plavby, například síň v Devizes v anglickém hrabství Wiltshire. Nejdražším předmětem z Titaniku, prodaným v aukci, bylo dlouho album s poslední fotografií lodi, které se vydražilo za 37 tisíc liber. Ale letos v dubnu se prodal v Southamptonu jídelní lístek z prvního jídla, servírovaného na palubě Titaniku za 51 tisíc liber. Lístek patřil kapitánu Haroldu Loweovi, považovanému za jednoho z hrdinů, protože v osudné noci zachránil mnoho lidských životů. A v červnu byl rekord opět přebit, když nový majitel zaplatil v aukci na Manhattanu 75 tisíc liber za menu k poslednímu jídlu, servírovanému 14. dubna 1912, těsně před tím, než Titanik narazil na ledovec. Kuchaři tehdy připravili jehněčí s mátovou omáčkou a waldorfský pudink.
Co všechno už se neprodávalo! Zlatem vyšívaná stuha k námořnické čepici, koupená v palubním obchodu se suvenýry stála kohosi 34 tisíce liber. Nabízela se záchranná vesta, skládací židle z paluby Titaniku, nádobí, vyvzorované pro kapitánskou kajutu, štítek ze záchranného člunu, telegram s textem Narazili jsme na ledovec, hodinky stažené mrtvému cestujícímu, který skočil do moře.
Velké štěstí měl jistý David Howard, jenž v aukci ve skotském městečku Dumfries koupil loni v prosinci za sto liber kufřík, který, jak se později ukázalo, patřil stevardovi třetí třídy na Titaniku Thomasi Mullinovi. Když kufřík později nabídl do aukce v Souhtamptonu, odhadli znalci, že by za něj mohl dostat 70 tisíc liber.

Není co odnést
V aukcích se prodávají vesměs věci, které zachránili ti, co přežili. Jak ale ochránit Titanik před lovci suvenýrů? A jak zamezit tomu, aby návštěvníci vraku neodhazovali odpadky a ponorky se uprostřed pietního místa nezbavovaly zátěže?
Když Ballard objevil Titanik, fascinovalo ho, jak dobře je vrak zachovalý. Předpověděl tehdy, že za jeho života se na tom nic nezmění. Jenže přední stěžeň se zřítil o deset let dříve než se čekalo. Koš ze stožáru zmizel. Vnější stěna kapitánské kabiny odpadla, takže se naskýtá přímý pohled do vany. Paluba, kde se tísnili cestující na potápějící se lodi, se vlastní vahou provalila. Na přídi jsou zívající díry. "Byl jsem šokován. Všechno se to rozpadá mnohem rychleji, než jsem čekal," prohlásil už v roce 1999 oceánograf Alfred McLaren.
Robert Ballard uspořádal letos v létě telefonickou tiskovou konferenci přímo z místa, poté, co navštívil loď po dvaceti letech. "Z Titaniku už není co odnést," řekl zdrceně. Zmizel zvon a mosazné světlo, mince, nádobí, lampy, kompas, šperky. Okolí lodi je navíc poseto odpadky.
Dohoda, kterou má v těchto dnech ratifikovat americký Senát, chce chránit Titanik jako námořní památník a regulovat návštěvy vraku. Všechny předměty, vyzdvižené z Titaniku, musí být vědecky zhodnoceny a zpřístupněny veřejnosti. Má to ale jeden háček: Plnění dohody není vynutitelné. Ale Robert Ballard už tuší, kudy na to. Navrhuje použít průmyslové kamery. Jakmile se objeví neohlášení návštěvníci, systém dokáže upozornit příslušná místa.
Dočká se Titanik piety, o jaké snil Robert Ballard v roce 1986? "Ještě se musí ledacos stát, abych mohl říci, že jsem spokojen," prohlásil objevitel legendárního vraku.

Snímky / AP: Oceánograf Robert Ballard varuje před devastací Titaniku. Lodní šroub z Titaniku. Potápěč zkoumá vyzvedávané torzo trupu Titaniku.