Svět do roku 2050 očima vědců

Svět do roku 2050 očima vědců

Vznikla tak kniha, kterou máme možnost přečíst si i v češtině (Příštích padesát let, Dokořán a Argo, Praha 2004, přeložil Aleš Drobek).
Jak si tedy vědci představují svět za půlstoletí?

Jiný typ vzdělání

Sedíte doma a čtete knihu. Knihy se totiž budou - podle zmíněných vědců - číst ještě dlouho, protože jsou přehledné, dostupné, a příjemné. Když vás však stránky omrzí, stačí oslovit stěnu a zeptat se třeba, co si myslel Freud o superegu, případně Hawking o černých dírách. Aparát zabudovaný ve zdi předloží přesný výklad. A zatoužíte-li po diskusi, stěna vám nabídne řadu virtuálních osobností, které by se do ní mohli zapojit.
Podle Rogera C. Shanka, odborníka na umělou inteligenci z univerzity Carnegie Mellon v Pittsburghu, takovýto svět logicky přinese zánik vzdělání, jak ho známe dnes. Vše, co lze získat snadno, ztratí na hodnotě, a totéž bude platit i pro informace.
"Proč chodit do školy a memorovat fakta, když virtuální učivo a nejlepší světoví učitelé budou doslova na dosah ruky?" ptá se Shank. Největší hodnotou nevidí ve schopnosti nacházet odpovědi, ale formulovat otázky. Skutečné vzdělání bude spojeno především s konáním, nikoliv s věděním, a jeho výsledkem bude reálný výkon v reálném prostředí. Stát postupně ztratí monopol na výchovu a vzdělávání podobně, jako se už dnes v jedné zemi za druhou vymyká vládní kontrole televizní vysílání a internet.
"Všichni budeme chytřejší - mnohem chytřejší - v tom smyslu, že se nebudeme bát nových zkušeností. Budeme vědět, jak tyto zkušenosti vyhledávat a jak se z nich učit. Naše mysl bude vzdělaná jiným způsobem a našemu intelektuálnímu světu nebudou vévodit ani humanisté, ani vědci, ale empiristé, jejichž zvídavost podnítilo zkoumání tohoto světa," píše Shank.
Co si však při podobných lákavých představách počít s fyzickým omezením, které zabudovala do našich těl evoluce? Jak známo, velikost mozku je omezena velikostí porodní cesty, kterou člověk přichází na svět.

Větší a lepší mozek?

Rodney Brooks, ředitel Ústavu pro výzkum umělé inteligence na Massachusettském technologickém institutu (MIT), má po ruce hned dvě řešení. Jednak to v perspektivě mohou být mozkové implantáty s napojením na internet (jejich propagátorem je i profesor Kevin Warwick z univerzity v britském Readingu). A dále lékaři třeba přidají dětem do mozkové kůry v době jejího vývoje dodatečnou vrstvu neuronů, což samozřejmě kapacitu mozku významně zlepší. Podobné pokusy, jak zvýšit kapacitu mozku, už úspěšně proběhly, zatím na zvířatech.
A Brooks si troufá i na velmi odvážnou předpověď: "Převádíme programy na řetězce DNA, které pak vkládáme do genomů a pěstujeme bakteriální roboty. Naším cílem je zvládnout v následujících třiceti letech genetiku živých organismů do takové míry, že namísto abychom zasadili a nechali vyrůst strom, pokáceli jej a vyrobili z něj stůl, budeme schopni sázet rovnou hotové stoly."
A co s nemocemi stáří? Podle Josepha Ledouxe, profesora Centra neurologie Newyorské univerzity, naději skýtá objev, že i v dospělém mozku vznikají nové neurony v hipokampu, který má zásadní význam pro schopnost vědomé paměti.
"Pokud bychom nějak dokázali tyto buňky přimět, aby se napojovaly na poškozené oblasti a podílely se na jejich činnosti, možná bychom dosáhli obnovení paměťových funkcí. A jestli federální vláda uvolní vědcům ruce a zruší některá omezení výzkumu kmenových buněk, možná budeme moci zcela zabránit vzniku poruch, jako je Alzheimerova choroba."

Přílišný optimismus

Alison Gopniková, která přednáší psychologii na Kalifornské univerzitě v Berkeley, si na rozdíl od Shanka myslí, že informace svou hodnotu neztrácejí, naopak začínají se stávat nejcennější komoditou, podobně jako půda ve feudální ekonomice nebo kapitál v ekonomice industriální. Proto nepůjde všechno tak hladce a možná se o jejich získávaní i využívaní ještě odehraje zoufalý boj.
Gopniková také upozorňuje, že genom není technický výkres, podle kterého lze vytvořit organismus, čímž nepřímo mírní Brooksův optimismus ohledně pěstování stolů na polích. Záhada, jak mohou instrukce zakódované v DNA proměnit něco tak jednoduchého jako oplodněné vajíčko v tak úžasně složitý organismus, jako je novorozeně, teprve čeká na vyřešení. A vlastně to samé platí pro obyčejnou rostlinu. Nevíme, i když snad už něco tušíme. Těžko říci, zda vědci tento hlavolam rozluští už v první polovině 21. století. "Nemyslím si, že během následujících padesáti let se dostaneme o moc blíže k pochopení podstaty vědomí, a ohledně romantické lásky jsem ještě skeptičtější," píše americká psycholožka.

Pes a rovnice

O záhadách vědomí a etického myšlení podobně uvažuje i psycholog Paul Bloom z Yaleovy univerzity: "Jsme koneckonců pouze lidé, nikoliv andělé, a stejně jako jsou na světě problémy, které pochopit můžeme, musí existovat i takové, kterým nikdy neporozumíme... Třeba jsme jako psi, kteří se snaží pochopit diferenciální rovnice."
Od psychologie budoucnosti podle Blooma sotva můžeme očekávat, že vyléčí duševně nemocné, vymýtí smutek, zbaví nás předsudků a nevzdělanosti a ukáže nám, jak vychovávat morální, šťastné a samostatné děti.
Určitou skepsi vnáší i neurolog a biolog Robert Sapolsky ze Stanfordovy univerzity: "Pokrok v medicíně může mít mnoho různých podob - vysušování močálů kvůli hubení komárů, zlikvidování posledního případu neštovic na světě ve kterési africké vesnici, pochopení procesu rakovinného bujení nebo toho, jak nějaký virus může zlikvidovat imunitní systém, místo aby tomu bylo naopak. Ale deprese je medicínský problém, na který žádná z těchto metod nestačí. Proti proměnlivosti světa žádnou vakcínu nikdy nevynalezneme... Dokonce ani lidé, kteří mají v popisu práce vydávat optimistická prohlášení ohledně pokoření té či oné choroby, mi v této věci nemohli nic slíbit."
Těchto několik příkladů vybraných z knihy svědčí o tom, že vůbec není jisté, nakolik se svět a lidé příštích padesáti let změní a nakolik vše zůstane vězet pevnýma nohama v přítomnosti.

Autor je redaktorem slovenského deníku Sme