I nedokonalá svoboda je lepší než abstraktní práva
Že by demokracie vycházela z módy? Někteří liberální ekonomové se už dávno příliš netajili s tím, že režim panující v koloniálním Hongkongu nebo autoritářském Singapuru je jejich srdci bližší, ale takové názory byly menšinové a měly příchuť nezodpovědného dandyismu.
Na Zakariových postojích je nové hlavně to, že je pronáší exemplární představitel amerického establishmentu. Na názor, že by Pinochetovo Chile bylo pozitivním příkladem postupné liberalizace, čtenáři Newsweeku, jehož mezinárodní vydání Zakaria řídí, rozhodně nejsou zvyklí.
Protektorát pro třetí svět?
Podobně provokativně zní teze, že by některým zemím třetího světa bylo lépe v područí nějakého liberálního impéria. Právě to ovšem tvrdí britský historik Niall Ferguson ve své nejnovější knize Kolosus, jejíž český překlad vyjde v nakladatelství Dokořán. Ferguson přednáší v Oxfordu a na Harvardu a vystupuje v BBC, jejíž věrné posluchače musí tento názor šokovat snad ještě víc než Zakariova skepse vůči samospasitelnosti voleb.
Ferguson výmluvně dokumentuje, jakými způsoby britské impérium prospělo světu. Především bylo, tak jako sama Británie, otevřené volnému obchodu. To spolu s pevnou měnou a efektivní administrativou umožňovalo příliv (nejen britského) kapitálu. Před první světovou válkou bylo v koloniích investováno větší procento kapitálu vyspělých zemí než dnes, v éře údajně bezprecedentní globalizace.
Samostatnost nejen že většině těchto zemí nepřinesla trvalou demokracii, ale otevřela dveře despocii, občanským válkám a hospodářskému úpadku. Těm nejhorším případům dnešních států by podle Fergusona nejvíce pomohlo, kdyby na nějaký čas vyměnily politickou svrchovanost za patronát liberálního impéria.
Jediným kandidátem, který má k vedení takového impéria kapacity, jsou dnes Spojené státy. Jenže Američané jsou podle Fergusona roztržití imperialisté. Přirovnává je k poručíku Pinkertonovi v Pucciniho Madam Butterfly: "v prvním dějství byl náruživý, ve druhém scházel a ve třetím se rmoutil."
Ve Střední Americe, v Karibiku a na Filipínách uskutečnili Američané mnoho vojenských intervencí, ale jen na Havaji a Portoriku se rozhodli zakotvit, což bylo podle Fergusona pro tyto země nakonec lepší. Za studené války, kdy mohli Američané chápat svou roli jako obranu proti imperialismu sovětskému, zaznamenali největší úspěchy: Marshallův plán, stabilizaci západní Evropy a demokratizaci západního Německa a Japonska. I tady však Ferguson připomíná, že ne vše, co Američané plánovali, také uskutečnili, a ne vše, co se podařilo, bylo plánováno.
Poválečné politické zásahy
Bylo by možné něco takového uskutečnit dnes, například v Iráku? V Německu a Japonsku měli Američané řádově více vojáků a zůstali tam vlastně dodnes. V Japonsku proběhla v režii Američanů mimo jiné pozemková reforma, rozvoj odborů či proměna školních osnov a učebnic. Japonská ústava je psána neobratným stylem, protože americký "místodržitel" generál MacArthur trval na tom, aby byla přeložena z amerického návrhu doslovně.
Také v Německu Američané přepsali učebnice a trvali na některých specifických prvcích politického systému - například na federální struktuře země a na posílení ústavního soudu, jehož role při posuzování ústavnosti zákonů představovala v tehdejší Evropě novinku.
Takovou míru politických zásahů si v dnešním světě lze těžko představit, stejně jako rozsáhlé propagandistické a indoktrinační aktivity - Američané v obsazených zemích vydávali noviny, provozovali rozhlasové stanice a otevřeně i tajně podporovali demokratické politické strany a společenské organizace. Dnes jim to příliš nejde, a navíc je tomu mezinárodní atmosféra nakloněna méně než kdy dřív. Ta je dnes tak antiamerická, že někteří intelektuálové se raději postaví na stranu nesvobody, než aby se ocitli na jedné straně s Američany.
Například nedávné ukrajinské prezidentské volby, v nichž měla opozice skrovnou podporu amerických nevládních organizací, britský Guardian zpochybnil jako "americký výtvor" a "převrat organizovaný CIA ve třetím světě z dob studené války, aktualizovaný pro postsovětské podmínky."
Poučné je i Fergusonovo srovnání s britskou okupací Iráku, která začala v roce 1917. "Jak britští, tak američtí okupanti slíbili, že brzy předají moc Iráčanům a odejdou," poznamenává Ferguson. "Rozdíl byl v tom, že Američané to mysleli doopravdy." Britové fakticky ovládali Irák až do roku 1958.
Zajímavé paralely nabízí také případ Egypta, který Britové obsadili v roce 1882 - i oni se tehdy po neúspěšných jednáních s ostatními velmocemi rozhodli jednat unilaterálně, což také tehdy vedlo ke zhoršení vztahů s Francií.
Sliby imperátorů
I tam Britové opakovaně slibovali, že odejdou - nakonec z toho však bylo "66 slibů a 72 let okupace." Všemocný britský "generální agent" lord Cromer řídil Egypt "asi tak, jak by postupovala mise Mezinárodního měnového fondu, kdyby se mohla opřít o podporu Královského námořnictva," píše Ferguson. Do roku 1953 se výměra obdělávané půdy zdvojnásobila, železniční síť se rozrostla čtyřnásobně, zčtyřnásobilo se procento populace navštěvující školy.
Britský neúspěch v Egyptě
A přece měla britská vláda nad Egyptem k úspěchu daleko. Hospodářský růst nestačil držet tempo s růstem obyvatel. Egypťané Brity nepřestávali nenávidět a, jak připomíná Zakaria, Egypt se stal kolébkou moderního islámského fundamentalismu. Má-li být měřítkem úspěchu to, jak liberální instituce zapustily v Egyptě kořeny, šlo o naprostou prohru.
Američanům přitom scházejí předpoklady, aby mohli dosáhnout v Iráku aspoň tolik. Zakaria i Ferguson by se asi shodli v tom, že úspěch iráckých voleb může být efemérní a americká snaha co nejrychleji se z Iráku stáhnout sotva povede k něčemu dobrému.
Jaký jiný přístup se vyspělým zemím tedy nabízí? U "nucené správy" pod hlavičkou OSN či obdobných organizací alespoň odpadá problém antiamerikanismu. Tam, kde se mezinárodní organizace této role ujaly, jako například v Bosně, Kosovu a na Východním Timoru, ovšem výsledky nejsou nijak oslnivé - a to jde o území v podstatě miniaturní. Pak ovšem zbývá jen cesta domorodé autoritativní liberalizace. Jenže na každou Jižní Koreu, Tchaj-wan nebo Chile připadá mnohokrát více diktatur, které se neliberalizovaly.
Proces autoritativní liberalizace je také pro západní kritéria přijatelný až ex post, když se povede. Jeho průběh bývá nespravedlivý a neliberální. Nic nemůže být méně liberální než totální vojenská porážka a okupace, z jaké vykročily k demokracii Japonsko a Německo.
Tento extrémní "bod nula" lze ovšem těžko navodit uměle, a také by si to nikdo nepřál. Jindy může mít dovoz demokracie ty nejlepší předpoklady: do východního Německa byla dovezena takříkajíc na klíč, a přece s výsledkem nepanuje spokojenost.
Jádro problému tak nejlépe vystihl již před dvěma stoletími britský ministerský předseda Benjamin Disraeli, když reagoval na ideje Francouzské revoluce slovy: "Před liberalismem, který hlásají, dávám přednost svobodám, jimž se těšíme. Před právy člověka právům Angličana."
Skutečné, byť i nedokonalé svobody jsou lepší, než abstraktní politická práva, jež v praxi nemusí zaručovat vůbec nic. Nejpevnější kořeny mají svobody, které si lidé vypěstují v domácí půdě.
Autor je publicista
