Nefér politická hra o evropskou ústavu
Jedním z vedlejších produktů střídavě kulminující vládní krize je zmrazení zásadní politické debaty, kdy a hlavně jak se bude hlasovat o tzv. evropské ústavní smlouvě. Tu a tam se konají odborné debaty či semináře, vyjde nějaký novinový text s argumenty "pro", anebo "proti", občas přispěje svým výstupem i sám prezident republiky.
Přes toto vše se hmatatelný a zřetelný výsledek se nedostavuje. Počet lidí, kteří jsou se zněním ústavy v různé šíři obeznámeni, sice roste, ale stále zde není vůbec jasné, jestli konečné slovo o přijetí či odmítnutí tohoto dokumentu učiní občané anebo parlament.
Nebylo to jasné ani před vypuknutím politické krize. Všechny relevantní politické subjekty se opevnily na svých pozicích tak, že soulad je zatím vyloučený. Vládní strany chtějí referendum příští rok v létě (společně s volbami do sněmovny), ODS ho chce do konce tohoto roku. Zaznívají i takové hlasy, aby se referendum nekonalo vůbec. Protože ODS disponuje blokační ústavní menšinou hlasů v Senátu a k prosazení příslušného zákona je nutno přijmout ústavní zákon, tak proti její vůli není možné nic prosadit.
V těchto dnech bylo oznámeno, že na podporu evropské ústavy Ministerstvo zahraničních věcí hodlá vyčlenit 218 miliónů korun a osvěta občanů bude probíhat formou televizních spotů a inzertních stran v tiskovinách. Každý, kdo si vzpomene na kampaň před referendem o vstupu do EU, se bude ptát, zda to nebudou jen další neefektivně vyhozené peníze. První kampaň se vládě vysloveně nepovedla a za skvělý výsledek referenda může vděčit výhradně rozumu obyvatelstva a jeho touze vrátit se do rodiny vyspělých demokracií.
I přes dikci některých statistik, které řadí Českou republiku (společně s Polskem a Velkou Británií) mezi rizikové země, jsem přesvědčen, že pokud se u nás nakonec k referendu o přijetí ústavy uskuteční, obyvatelstvo ji výraznou většinou přijme. A opět nikoli kvůli rozsáhlé politické reklamě, ale na základě rozumu a přesvědčení každého člověka.
Dnešní voliči mají takřka neomezené množství informací, mohou navštěvovat různé semináře, informační centra a svůj konečný úsudek si udělají sami. V tomto světle se jeví prohlášení politiků jako opatrovnické snahy plné účelových argumentů a odtržené od všední reality, které jako by každého voliče vodily za ručičku a říkaly mu, co je dobré a jak má hlasovat.
Z celé kauzy a používaných argumentů tak vyplývá, že otázka, zda referendum ano, či ne a pokud ano, tak kdy, se stala kartou, kterou politické strany používají v mocenské hře, která nemá s navrženým dokumentem vůbec nic společného. Strany skrze ni sledují pouze svůj prospěch a oslabení svých politických soupeřů. Kdyby tomu tak nebylo, už by se jistě dávno a bez problémů dohodly.
Autor je studentem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze
