PROTI REGULACI: Banky zacelují letitou mezeru

Náklady za bankovní služby u dříve státem vlastněných a řízených bank jsou v několika směrech velmi silně determinovány aktivitou a rolí státu v minulosti a dnes. V prvé řadě jsou jejich náklady výrazně více zatíženy vysokými a rostoucími odpisy z enormních investic posledních pěti let. Ty byly vyvolány stavem, ke kterému stát tyto banky přivedl po dekádě jejich vlastnění. Když Erste Bank uskutečnila akvizici České spořitelny v roce 2000, byly její IT systémy patnáct let pozadu za civilizovaným standardem, jejich dostupnost zoufalá a služby mizerné. Zacelení patnáctileté mezery za pět roků má závažné nákladové důsledky.

Platit má stát, ne banky
Mnohé z chronických a neřešených defektů v kvalitě tržního a podnikatelského prostředí zásadním způsobem zvyšují náklady bankovního podnikání v Česku. Ex post ztráty a ex ante prevence, ke kterým jsou banky tlačeny nedostatky legislativy, jsou enormní. Podobně jako investice a náklady na bankovní regulaci a reporting.
Nejde jen o regulaci obezřetností - ta je v zájmu bank a jejich klientů - jde i o státem uložené financování typických veřejných statků, které jsou podobně jako obrana a bezpečnost v zájmu celé společnosti, a měly by být hrazeny státem, a ne bankami a jejich klienty. Příkladem může být prevence legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, na níž Česká spořitelna jen letos vynaloží desítky miliónů korun.
Konečně, v důsledku vysokého daňového zatížení podnikání značná část cen placených klienty za služby pouze bankami proteče do státního rozpočtu. Přímé daně zaplacené spořitelnou v roce 2004 činily čtyři miliardy. Pro srovnání: výnosy z poplatků byly mezi osmi až devíti miliardami korun.
Nižší rentabilita sektoru postavená na této nákladové základně by samozřejmě znamenala i nižší cenovou hladinu. Návratnost kapitálu nejrentabilnějších českých bank je ale na mezinárodním standardu a rozhodně nižší než u úspěšných bank v řadě zemí včetně střední Evropy.
Navíc bankovní ceny jsou výsledkem působení konkurenčního prostředí, a rentabilita je tak primárně výsledkem úspěšnosti tvrdého řízení a často velmi bolestivých redukčních programů. V případě České spořitelny klesl počet zaměstnanců z patnácti tisíc k deseti tisícům. Přes všechna nepříznivá nákladová specifika cenová úroveň bankovních služeb v Česku je pod úrovní průměru Evropy, na rozdíl od řady jiných služeb a zboží, v nichž cenovou úroveň EU převyšujeme.

Chyby i neohrabanosti
K současné negativní kampani si přispěly banky i samy. Jednak řadou chyb i neohrabaností v procesu učení se, pokusů a omylů, a to i na poli cenové politiky. Komunikační sebezahleděností, pasivitou a občasným diletantismem, spoléháním se na to, že fakta a čísla jsou dlouhodobě veřejně dostupná, vyklízejí prostor pro populismus, demagogii, nátlakové skupiny a jejich kampaně různého druhu. Nejde ale vůbec o banky, ty byly vždy první v řadě v regulačních a - v horším historickém případě - konfiskačních a znárodňovacích úsilích. V řadě za nimi ale vždy stojí dostatek dalších vysoce ziskových a úspěšných odvětví a firem, kandidátů na podobný přístup.
Autor je členem představenstva České spořitelny a bývalým členem bankovní rady ČNB