Lék na poplatky? Zavést přenositelnost čísel účtů

Banky v polovině devadesátých let zjistily, že existuje značný "finanční prostor" v posilování takzvaných neutrálních obchodů - neutrálních z hlediska jejich bilance. Takovými obchody jsou poplatky za služby.
Pamatuji si, že banky si kladly za cíl posílit příjmovou stránku z patnácti i méně procent příjmů z poplatků na třicet a více procent. Tvrdily, že to je světový trend. Důvodem takových rozhodnutí byla jistě i skutečnost, že existovala řada ztrátových úvěrů, peníze z aktivních obchodů se nevracely. Po oddlužení bank státem a jejich privatizaci jsme si jaksi na růst poplatků zvykli.
Případná nařčení z nemravné poplatkové politiky řešily banky jejich soustavným zamlžováním. Jedním z osvědčených způsobů bylo nabízení nejrůznějších "balíčků služeb". Jde o klasický vázaný prodej - klient musí koupit i to, co nechce - dobře známý starší generaci z období budování socialismu. Kdo chtěl u řezníka libové maso, musel si přikoupit bůček. Pochopitelně, že banky prezentovaly balíčky klientům jinak.
Chování bank se v průběhu let mění. Už dávno neplatí pravidlo známé z období sedmdesátých a osmdesátých let na západ od našich hranic: Čím vyšší úrok na bankovním účtu, tím vyšší poplatky a opačně.
Bankovní trh v Česku poskytuje zahraničním vlastníkům bank, kromě smířlivého postoje klientů s politikou banky, ještě jednu významnou výhodu. Osmdesát procent úspor domácností tvoří hotovost a depozita na běžných účtech, čili banky mají na běžných účtech peníze, za které platí nejméně, prakticky nic. Tyto peníze mohou z větší části využívat pro aktivní obchody a hlídání likvidity, protože nelze předpokládat, že všichni lidé si přijdou své peníze vybrat současně. To dokládá i statistika průměrných zůstatků na běžných účtech.
Jen pro zajímavost: Ve Velké Británii tvoří hotovost a depozita asi 21 procent úspor domácností, v Itálii rovněž, ve Švédsku asi 18 procent, ve Španělsku a v Německu 32 procent. Důvodem chování Čechů je negativní zkušenost z období let 1995 až 2000, kdy nastaly krachy kampeliček, fondů a také mimořádný propad akcií na světových trzích v průběhu let 2000 a 2001. Jde o ztráty, které mnohé bývalé investory ještě dnes bolí. Proto mají velké zůstatky na běžných účtech.
Kdyby banky nakupovaly a prodávaly jiné zboží než peníze, těžko by si mohly dovolit současné platy zaměstnanců a velkorysé zaměstnanecké výhody - vyšší úroky z vkladů na jejich účtech a nižší úroky u půjček.
Ano, vlastníkům bank se o našich penězích rozhoduje snadno, nejsou jejich, ale když to dobře zdůvodní a klienti se nebudou bouřit, tak budou mít vyšší výnosy.
Jediný způsob, jak přinutit banky k mravnému počínání, je zveřejňovat ukazatele vyjadřující návratnost investic do bank, metodicky sjednotit položky jejich sazebníků či ceníků a zavést přenositelnost účtů - stejně jako u telefonních čísel. Banky by sice začaly tvrdit, že současná čísla účtů jsou z hlediska českého bankovního trhu duplicitní a jejich rozlišení je dáno kódem banky, ale tomu se dá celkem snadno čelit.
Předčíslí účtů má šest znaků, číslo účtu deset znaků, kód banky je na čtyři znaky. Stačilo by prodloužit předčíslí na deset znaků, jeho součástí by byl i kód banky, kde si klient účet původně založil. Tím by se bankovní spojení stalo jedinečné. Dnešní výpočetní technika tento přechod zvládne nesmírně jednoduše.
Autor je finančním poradcem a ekonomem