Jaroslav Drobník: Věda se uživí, ne však bez pomoci

Věda se uživí, ne však bez pomoci

Je správné, že se vláda snaží, aby věda vedle dotací z rozpočtu získávala finance od soukromého kapitálu a dovedla si na sebe vydělat.
Vyskytuje se falešný názor - a projevuje se i v úvahách o státní vědní politice -, že takové možnosti má jen tzv. aplikovaný výzkum. Ve skutečnosti se řada výsledků základního výzkumu uplatnila jako zboží. Příkladem ze světové vědy je tranzistor a laser, z české - poly(hydroxyethymethakrylát) zvaný Hydron, v celém světě proslavený měkkými kontaktními čočkami. Háček je jinde.

Patent a jak ho prodat

Aby se objev stal ekonomicky úspěšným, musí být patentově chráněn, průkazně užitečný a výhodně prodán. Zdá se to samozřejmé: aby někdo mohl nabídnout cokoli jako zboží, musí k tomu mít vlastnická práva. Mnohý vědec si však neuvědomuje, že vědecký výsledek musí být chráněn jako intelektuální vlastnictví dříve, než je zveřejněn.
K uplatnění na trhu je nutné prokázat užitnou cenu zboží. Jen ve výjimečných případech k tomu stačí pouhý laboratorní publikovatelný výsledek: akcie Genentech raketově stouply díky několika nanogramům lidského inzulínu, jejž Dennis Kleid a David Goeddel získali v srpnu 1978 z bakterie Escherichia coli. Hydron však získal svou tržní cenu až tím, že profesor Wichterle na stavebnici Merkur vyrobil měkké kontaktní čočky a prokázaly se jejich výborné aplikační vlastnosti.
Bohužel, k ekonomické úspěšnosti základního výzkumu nejsou dnes u nás ani objektivní, ani subjektivní předpoklady. Vědec je v patentování amatér, potřebuje pomoc specialisty. Kolik institucí základního výzkumu má ale odborníky na patentování? Ve svém okolí nevím o žádném. Ústav makromolekulární chemie měl v patentové kanceláři tři zaměstnance a devizový přínos je mnohonásobně zaplatil.
Vědec sice může pomoci při průkazu tržní hodnoty svého výsledku, ale není každý technický talent jako profesor Wichterle a dnes už by i on těžko vystačil s dětskou stavebnicí. K dotažení laboratorního výsledku do tržně zajímavé podoby chybí zázemí. Technologické inkubátory v zahraničí (nejblíže ve Vídni) už mnoho let fungují, u nás se teprve budují, leckde stále jen "plánují". V Brně funguje technologický park, avšak pouze pro technické vědy. Kde si může třeba biolog ověřit postup v poloprovozním měřítku? Bez toho těžko nalezne firmu nebo rizikový kapitál, který by podpořil nákladné patentování v zahraničí. I prodej zboží je práce pro profesionály. V kterých grantech jsou na ně peníze?

Co má udělat stát

Subjektivně však chybí motivace vědců. Heslo "vtlačit do praxe" (vnědrjať v praktiku) nefungovalo ani v době kádrových posudků. Dnes platí jen počet publikací a citační ohlas. Takto nastavená kriteria hodnocení vědců a institucí vedou k chorobě zvané "publikační diarrhoea". Přitom výsledek, který je publikován dřív, než ho chrání patent, je ekonomicky k ničemu.
Experimentální obory přírodních věd jsou dnes velmi nákladné. Stačí si otevřít ceník biochemikálií, o přístrojích nemluvě. Pokud tedy pohlížíme na vědu ekonomicky, musíme vzít na vědomí, že i zde je tvrdá konkurence. Proto výrok prezidenta, že pro vědu je lepší chudoba, snad může platit tam, kde k světovému výsledku stačí přečíst čtyři knihy a napsat pátou, nikoli u přírodních věd, jež skrývají největší ekonomický potenciál.
Podpora základního výzkumu se státu vyplatí, ale jsou k tomu nutné některé kroky - například dát větší podnikatelskou volnost výzkumným pracovištím a vysokým školám, upravit metodiku vyhodnocování jejich činnosti, liberalizovat podmínky pro zahraniční studenty a vědce a samozřejmě financování vědy uvést na úroveň EU.
Příspěvek vědecké komunity je také nutný: již pohled na výsledek vlastního bádání jako na zboží je pro mnohé těžko stravitelný. Počkat s publikací na přihlášku vynálezu považují za zásah do akademické svobody. A což teprve podnikatelské riziko, které by větší hospodářská volnost přinesla.
Ale jen společná akce státní exekutivy a vědecké komunity může dnešní stav zlepšit.
Autor je emeritním profesorem Přírodovědecké fakulty UK