Philip Roth: Americká idyla

U nás už velmi dobře známý Američan Philip Roth (1933) tentokrát svůj román, z něhož přinášíme ukázku, zasadil do "idylického" období po 2. světové válce.

Svěže napsaný a intelektuálně důvtipný příběh představuje svého protagonistu Švéda Levova, vynikajícího univerzitního atleta, který dospívá v poválečných letech všeobecné hospodářské prosperity. Když se později jeho manželkou stane krásná Miss New Jersey a Švéd navíc zdědí otcův prosperující podnik, nic jim nebrání v tom, aby se odstěhovali do půvabné a klidné vesničky Old Rimrock.

Americká idyla však netrvá dlouho - přichází rok 1968 a Švédova zbožňovaná dcera, Merry, z níž se stává zarputilá aktivistka hnutí proti vietnamské válce, se zapojuje do aktů politického násilí. Švédova představa rodinného štěstí stejně jako jeho duševní integrita se tříští... Román Americká idyla v těchto dnech vydává nakladatelství Volvox Globator.

Za jednoho letního večera 1985 jsem se šel během návštěvy New Yorku podívat na utkání Mets proti Astros, a jak jsem obcházel s přáteli stadion a hledal, kterým vchodem se dostaneme na svá místa, uviděl jsem Švéda, o šestatřicet let staršího než byl v dobách, kdy jsem se na něj díval při zápasech, v nichž hrál za Upsalu. Měl bílou košili, proužkovanou kravatu a černošedý letní oblek a vypadal ještě pořád ohromně.

Zlaté vlasy měl sice o odstín nebo o dva tmavší, ale o nic řidší; už je neměl ostříhané nakrátko, spadaly mu bohatě přes uši až na límec. V obleku, který mu dokonale padl, se zdál ještě vyšší a štíhlejší, než jak jsem si ho pamatoval v dresu při tom či onom sportu. Žena, která tam byla s námi, si ho všimla první. "Kdo jen to je? To je... To je... Není to John Lindsay?" zeptala se. "Ne," odpověděl jsem. "Můj ty Bože! Víte, kdo to je? To je Švéd Levov," řekl jsem svým přátelům. "To je Švéd!"

Vedle něj šel hubený, světlovlasý, asi tak sedmi- až osmiletý chlapec v čapce Mets, a bušil do rukavice hráče na první metě, která se mu bimbala na levé ruce jako kdysi Švédovi. Na první pohled otec a syn, něčemu se smáli, a já jsem k nim přistoupil a představil se: "Znal jsem ve Weequahic vašeho bratra."

"Vy jste Zuckerman?" opáčil a potřásl mi mocně rukou. "Ten spisovatel?"

"Jsem spisovatel Zuckerman."

"No samozřejmě, byl jste Jerryho velký kamarád."

"Já bych řek, že Jerry nebyl s nikým velký kamarád, na to byl moc chytrý. Jenom mě kdysi ve vašem suterénu pobíjel v pingpongu. Moc mu na tom záleželo, aby mě pobil."

"Tak to seš ty. Moje maminka o tobě říká: ,A byl vám to tak milej tichej chlapec, když k nám chodil.' Víš, kdo to je?" zeptal se synka. "To je jeden pán, co píše knížky. Nathan Zuckerman."

Chlapec pokrčil nechápavě rameny a zadrmolil: "Brej den."

"To je můj syn Chris."

"A tohle jsou moji přátelé," řekl jsem a mávl rukou, čímž jsem představil ty tři, co tam byli se mnou. A jim jsem řekl: "Tohle je nejslavnější sportovec v dějinách weequahické střední školy. Opravdový mistr ve třech sportech. Hrál na první metě stejně jako Hernandez - myslel. Měl rovnej odpal a vždycky doběh aspoň na druhou. Jestlipak to víš?" zeptal jsem se jeho syna. "Tvůj tatínek byl náš Hernandez."

"Hernandez je levák," odpověděl.

"Ale to je jedinej rozdíl," řekl jsem tomu hnidopíškovi a znovu natáhl ruku k jeho otci. "To jsem rád, že jsme se setkali, Švéde."

"Já taky. Měj se, Skokane."

"Pozdravuj bratra," řekl jsem.

Zasmál se, načež jsme se rozešli a někdo z nás poznamenal: "No ne, ten nejslavnější sportovec v historii weequahické střední ti řekl ,Skokane'."

"Já vím. Je to úžasný." A měl jsem opravdu pocit, že čním nad ostatní stejně jako kdysi, když mi bylo deset a znal jsem se se Švédem tak dobře, že mě oslovoval familiérně mou přezdívkou z hřiště, kterou jsem získal díky tomu, že jsem v základní škole přeskočil dvě třídy.

Asi tak v půlce prvního iningu se žena, která tam byla s námi, ke mně otočila a řekla: "Přála bych ti vidět, jak ses zatvářil - jako kdybys nám oznamoval, že je to Zeus. Hned mi bylo jasný, jaks vypadal v klukovských letech."