Odškodnit antifašisty bude těžší, než se zdá

Český premiér Jiří Paroubek překvapil počátkem července nejen politiky, ale i znalce dějin česko-německých vztahů. Nápad učinit gesto vůči sudetoněmeckým antifašistům, který Paroubek tak z čista jasna oprášil, se však nesetkal jenom s pochopením.
Zatímco politici varují před otevíráním Pandořiny skříňky, švýcarský historik Adrian von Arburg upozorňuje na jiný problém: "Šedesát let po skončení druhé světové války bude velmi obtížné antifašisty najít a spravedlivě odměnit," říká v rozhovoru pro HN.

HN: Tvrdíte, že je nemožné určit, kdo z československých Němců antifašistou byl a kdo ne. Proč?
Je to opravdu velmi složité. Začal bych možná tím, že nepovažuji za možné udělat humanitární gesto či odškodnění individuální formou.

HN: Jak to myslíte?
Individuální formou mám na mysli to, že se budou odškodňovat jednotlivci či že se bude jednotlivcům vyjadřovat jakási lítost. Jediné, co považuji za možné, je symbolické prohlášení na adresu těch, vůči nimž česká vláda takovou povinnost cítí. Ať pak každý z Němců sám posoudí, zda se to prohlášení týkalo i jeho.

Příliš nejasná pravidla


HN: Ale proč postupovat právě takto?
Ze dvou důvodů. Tím prvním je velmi úzká dobová definice antifašisty. Obsahuje ji takzvaný Benešův dekret číslo 33 z 2. srpna 1945. V paragrafu druhém je napsáno: "Osobám, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, se československé státní občanství zachovává."

HN: Nic konkrétnějšího v něm nestojí?
O podmínkách ne. Dokonce ani dvě zmiňované možnosti - činný boj se zbraní v ruce proti okupantům či útlak pod nacistickým terorem - ale nebyly vždy směrodatné. Například podle konfiskačního dekretu zemědělského, který byl publikován už v červnu 1945, byl antifašistou pouze ten, kdo aktivně bojoval. Ani strádání v koncentračním táboře nebylo důvodem k tomu, aby německý antifašista nepřišel o svůj zemědělský majetek.

HN: Uznanými německými antifašisty tedy byli podle této definice jen Němci, kteří bojovali v Československé armádě v Anglii...
Nemuselo jít jen o armádu, ale de facto tomu tak bylo. Odboj se zbraní v ruce v okupovaných Sudetech byl totiž skoro nemožný. Sudety byly součástí Německé říše, okupantský tlak tam byl ještě větší než v protektorátu.
Českoslovenští Němci krom toho nebojovali pouze v Anglii. Byli i na východní frontě.
Podmínky pro uznání antifašistů byly každopádně velmi přísné, ba nespravedlivé. Proto nevím, zda je vhodné se na ně dnes odvolávat.

Zlovůle úředníků z okresu


HN: Říkal jste, že gesto adresované konkrétním jednotlivcům není možné udělat ze dvou důvodů. Jaký je ten druhý?
Druhý důvod, proč bych nedoporučoval vycházet z tehdejších rozhodnutí o tom, kdo antifašistou je a kdo není, je, že je vydávaly okresní národní výbory. A ty rozhodovaly velmi různorodě.

HN: Nedostávaly doporučení od speciálních antifašistických komisí?
Ano, ale ne vždy se podle nich chovaly. Koncem roku 1947 například Okresní národní výbor v Broumově hromadně zrušil dříve vydané antifašistické legitimace, kterých bylo asi 1500. A to navzdory všem doporučením. Ministerstvo vnitra pak muselo intervenovat, přesto však nedošlo k nápravě.
V roce 1948 nebyl v okrese už ani jeden Němec s antifašistickou legitimací. Dříve uznaní broumovští antifašisté byli s rodinami přesunuti do vnitrozemí na nucené práce. Někteří dokonce skončili v uranových dolech kolem Jáchymova.

HN: Takže v antifašistických seznamech, které se sestavovaly bezprostředně po válce, se později škrtalo?
Ano, s postupujícím časem dokonce čím dál tím častěji. Mnohdy to bylo i oprávněné. Existovaly okresy, kde se legitimace vydávaly příliš živelně a rychle. Získali je tak i Němci, kteří si to nezasloužili. Stát to mlčky toleroval.
Revize antifašistických seznamů, které probíhaly do roku 1948, podléhaly velmi silnému veřejnému tlaku. Vyvíjely ho hlavně dvě politické strany - trochu paradoxně komunisté a pak národní socialisté.

HN: Víte, kolik původně uznaných antifašistů o svou legitimaci přišlo?
Podle našich nejnovějších poznatků došlo k největší revizi v první polovině roku 1948. Během ní vypadly ze seznamů dvě třetiny všech dříve uznaných antifašistů, kteří tou dobou v zemi ještě byli. Ze 30 tisíc zbylo jen něco málo přes 10 tisíc. Mezi nimi zhruba 7000 sociálních demokratů a zbytek komunistů.
Zmiňovaná revize byla velmi nespravedlivá a navíc politicky účelová: mířila hlavně proti sociálním demokratům. Odehrávala se totiž z velké části během horkých měsíců po Únoru 1948.

"Nuceně dobrovolný" odsun


HN: Je pravda, že se většina německých antifašistů sama - a dobrovolně - rozhodla Československo opustit?
Tu dobrovolnost je třeba relativizovat. Mnoho antifašistů si tehdy uvědomilo, že by sice měli šanci na zachování občanství, ale to je tak všechno. Neměli by vlastní tisk, rozhlas, školy pro děti, kde by se vyučovalo v jejich v mateřštině. Byli zákonem vyloučeni z aktivního i pasívního volebního práva. Stručně řečeno: byli by občany druhé kategorie.
Právě to vedlo k tomu, že se drtivá většina antifašistů celkem rychle, do začátku roku 1946, rozhodla dobrovolně vycestovat.

HN: Jak se pak do Německa dostali?
Od října 1945 se pro ně vypravovaly zvláštní antifašistické transporty. Lidé, pro něž byly určeny, měli smět vycestovat za lepších podmínek než ostatní sudetští Němci.

HN: Říkáte "měli". Nakonec tomu tak nebylo?
Podle vládního usnesení z 15. února 1946 měli být tímto způsobem zvýhodněni jen příslušníci komunistické strany nebo německé sociální demokracie. Pokud byl však někdo třeba u křesťanských sociálů nebo v jiné demokratické německé straně, neměl na lepší podmínky nárok. I když byl nesporně antifašistou.
Od září 1946 se navíc stalo pravidlem, že i antifašisté cestovali v normálních dobytčácích. Chtěli se totiž na cestu vydat před už tušeným koncem vysídlovacích transportů. Takových lidí byly tisíce.

Pryč z pohraničí


HN: Kolik antifašistů z Československa nakonec skončilo v americké a kolik v sovětské zóně poválečného Německa?
Do sovětské zóny vycestovali do konce roku 1946 hlavně komunisté, do americké sociální demokraté. Celkově do obou zón odjelo něco přes 100 tisíc antifašistů včetně rodinných příslušníků. Několika tisícům dalších se podařilo vycestovat - organizovaně nebo na vlastní pěst - ještě během let 1947 a 1948.
Faktem je, že tu na jaře 1948 pobývalo víc než 15 tisíc sociálních demokratů, kteří se původně přihlásili k vysídlení. Byli odsouzeni tu zůstat. Od léta 1948 totiž začal převažovat zájem státu na tom, aby si je udržel. Němci přestávali být považováni za hrozbu a stali se ceněnou pracovní sílou.

HN: Existují nějaké odhady, kolik takových lidí ještě žije?
To nedokážu říct a asi ani není možné to zjistit. Ale - mezi těmi, kdo tu žili v roce 1949, kdy došlo k internímu sčítání Němců Ministerstvem vnitra, tvořili antifašisté už jenom necelá čtyři procenta. Ze 160 tisíc neodsunutých Němců bylo zhruba 6000 uznaných antifašistů.

HN: A jak se jim v Československu vedlo dál?
Jak už jsem zmínil, řada z nich, určitě přes tisíc, byla - navzdory platným normám - v roce 1947 a 1948 odsunuta do vnitrozemí.

HN: Důvod?
Takzvaný rozptyl Němců byl oficiálně nařízen z bezpečnostních důvodů. Roli však hrály i hmotné důvody. V pohraničí po nich zůstaly majetky a to bylo samozřejmě lákavé.
Němcům, kteří v republice zbyli, se začalo ulevovat od roku 1947. Skutečný průlom ale nastal až na jaře 1950. Normy, jež je až doposud znevýhodňovaly, byly v tomto roce zrušeny. Důsledky opatření, vyplývající z takzvaných Benešových dekretů, ale zůstaly.

Co zbylo po dekretech


HN: Například?
Třeba nižší důchody. Jejich výše později závisela na tom, jakou vykonávali po válce práci nebo zda o ní existovaly výkazy. Většina Němců totiž strávila určitou dobu na nucených pracích. Často byli přiděleni třeba zemědělcům, kteří žádné účty nevedli a za své "zaměstnance" tudíž neodváděli povinné sociální příspěvky.

HN: Vidíte. A vy přitom říkáte, že jediné gesto, které se dá udělat, je gesto kolektivní a symbolické. Těmhle konkrétním lidem by ale pomohlo spíš něco jako dorovnání důchodu...
Tak jsem to také nemyslel. Chtěl jsem jen upozornit na to, jak problematické bude s odstupem šedesáti let rozlišit, kdo byl antifašista a kdo ne. Na druhou stranu by se samozřejmě dalo uvažovat o jakémsi gestu nebo odškodnění lidí, kteří mohou předložit důkazy, že byli - navzdory tehdy platným normám - hmotně znevýhodněni. V zájmu spravedlnosti bych ale nehleděl na to, zda někdo měl nebo neměl antifašistickou legitimaci. Předem bych vyňal pouze ty, kdo se zvlášť těžce provinili.

HN: Takže přece jen gesto materiálního charakteru?
Podle mě není třeba sahat k hmotnému odškodnění. Šedesát let po skončení války je mnohem účinnější moc symbolů. Tahle moc je, myslím, českou vládou dlouhodobě velmi podceňována. Lidé v pokročilém věku přitom touží hlavně po jednom: aby už neplatili za zločince a aby se jim dostalo jistého uznání za prožitá léta společenské diskriminace.
Právě v tom vidím největší chybu českých politiků za posledních patnáct let. Že z panické hrůzy před otevíráním Pandořiny skříňky nedokázali udělat jasné gesto, které by po hmotné stránce neohrožovalo zájmy českých občanů, které by ostatně ani nemuselo znamenat zrušení Benešových dekretů. Stačilo by pár jasných slov, jasnějších než v Česko-německé deklaraci z roku 1997.
Zítra v HN: Příběhy československých Němců, kteří se postavili fašismu.
Adrian von Arburg
Historik, narozený v roce 1974, je v oboru výjimkou - přestože se roky věnuje česko-německým vztahům, nepochází ani z Česka, ani z Německa. Švýcar, který momentálně pobývá v Brně, kde chystá vydání dosud nepublikovaných dokumentů k odsunu a s ním souvisejícím událostem v poválečném Československu, si ale exotický nepřipadá. "Chci porozumět tomu, co všechno dokáže přichystat člověk člověku," vysvětluje. "Proč by se česko-německým soužitím měli zabývat jen Češi, Němci a Rakušané? Dějiny buď nikomu nepatří, nebo patří všem, kteří se do nich chtějí ponořit."